reklama
 
  • Wiki
  • Blín černý

Hyoscyamus niger
Lidové názvy: blina, lulík, Jasoňova bylina, čertova bylina, ospalá bylina, svinský bob, ďáblovo oko, kapří huba, makovec, černý mák
Čeleď: lilkovité

Blín černý patří k našim nejjedovatějším rostlinám. Jeho zajímavý chlupatý vzhled provází odporný zápach a vysoce toxické účinky. I přesto blín slouží modernímu farmaceutickému průmyslu stejně tak, jako dříve sloužil středověkým lékařům a léčitelům. Blín je však známý také jako bylina čarodějnic a nástroj řady magických rituálů.

Popis rostliny

Blín černý je jednoletou až dvouletou bylinou se žláznatě chlupatým vzhledem. Dorůstá do výšky od 20 do 90 cm. Je charakteristický silným zápachem.
Blín má přímou, statnou lodyhu s lepkavými chlupy a hustě rozmístěnými listy. Podlouhlé, peřeně zubaté listy jsou také porostlé chlupy. Přízemní listy jsou řapíkaté. Kořen rostliny je vřetenovitý.
Blín kvete od června do srpna široce nálevkovitými květy. Ty jsou uspořádány ve vijanech. Z úžlabí listenů vyrůstá žláznatý, chlupatý kalich a špinavě žlutá koruna. Koruna blínu, dlouhá až několik centimetrů, je protkaná kontrastní, temně fialovou žilnatinou. Stejnou fialovou barvu mají i prašníky květu.
Plodem je víčkatá tobolka podobná makovici, která ukrývá silně jedovatá semena černé barvy.
Právě barva semínek dala rostlině druhové jméno ,,černý" (lat. ,,niger"). Rodové jméno se z latiny překládá jako ,,prasečí bob". Pochází z řeckých slov ,,hys" v překladu ,,prase" a ,,kyamos" - ,,bob". Poukazuje na to, že právě prasata údajně konzumují blín bez příznaků otravy.

Výskyt a pěstování

Blín černý pochází z Asie a severní Afriky. Ze západní a střední Asie se postupně dostal i do Asie východní, také do Evropy, Severní Ameriky nebo do Austrálie a na Nový Zéland. Do našich končin byl zavlečen již za starověku. Na českém území se v současnosti vyskytuje vzácně, obdobně také třeba v Německu, kde je chráněný zákonem.
Blín má rád teplejší, slunná místa. Vyhovují mu sušší půdy, písčité až hlinité s obsahem dusíku. Lze ho spatřit v příkopech, na rumištích, na pustých polích i jako plevel v máku.
Rostlina je nenáročná na pěstování, ale pro svoji prudkou jedovatost není vhodná do zahrad, zvláště tam, kde se pohybují děti a domácí zvířata.

Smrtelný jed

Otravy blínem jsou smrtelné, obdobné působení má i rulík zlomocný. Obě rostliny obsahují stejné toxické látky. V blínu lze zaznamenat jedovaté alkaloidy jako l-hyoscyamin a l-skopolamin nebo atropin. V jeho složení najdeme i jedovaté glykosidy, třísloviny, silice aj. Největší koncentrace toxických látek je v kořeni a semenech rostliny. Ty přitom mají velikost zrnek máku. Pro fatální otravu stačí i několik desítek semínek.
Otrava blínem se projevuje rozšířenými zorničkami, zčervenáním, žízní a halucinacemi. Při vyšších dávkách vede otrava až k hlubokému spánku a ochrnutí dýchacího systému.

Bylina čarodějnic i lékařů

Již Keltové údajně jedovatým blínem napouštěli ostří svých šípů. Bylina sloužila také mágům, při věštění nebo vykuřování. Od pradávna se blín užíval i pro přípravu omamných nápojů lásky nebo čarodějnických mastí. Halucinogenní blín představoval také přísadu piva, která měla zvyšovat jeho opojnost.
Ve středověku blín užívali i lékaři, mj. jako anestetikum při operacích. Byl tišícím lékem při revmatismu, nervových chorobách nebo onemocnění plic. Přikládal se na bolestivé vředy a otoky. Dokonce měl být i protijedem při hadím uštknutí. Při bolesti zubů se vdechovala pára z napařených semen. Kvůli extrémní jedovatosti je jakékoliv užití a manipulace s blínem velmi nebezpečná a v domácím prostředí ji rozhodně nedoporučujeme.
Za zmínku však jistě stojí i to, že lékařství a moderní farmaceutický průmysl využívá blín dodnes. Izolované alkaloidy se uplatňují například při léčbě astmatu.

Související články

reklama
reklama
reklama