Že už ženská nepatří k plotně a chlap do hospody, podle české herečky, zpěvačky a blogerky Bereniky Kohoutové už generace českých třicátníků pochopila. Ona sama má za sebou rozvod, který ale jako selhání nevnímá. Česká média o ní píšou jako o provokatérce, Kohoutová, která zpívá, že "nechce čáru, dělá stojky", v tom má ale jasno - že je jednou máma, neznamená, že bude na Instagram dávat fotky jen se svou dcerou Lolou a že už nikdy nevymete žádný večírek. 

Když se řekne Berenika Kohoutová, v hlavě mi okamžitě zní: "Nečum na mě, chyť mi nohy, dělám stojky"…

Myslím si, že mě má hodně lidí s tohle písničkou spojenou. V něčem je to dobré, protože jsem do té doby byla asi jen "ta herečka", teď mě lidi znají jménem. V hudbě jsem víc sama za sebe a to je fajn. Ráda bych ale pokračovala v další tvorbě, aby to nebyly jen stojky.

Jste takhle drsná holka i ve skutečnosti?

Asi ano, protože bych ji jinak nenapsala. V té době to hodně vypovídalo o mém chvilkovém rozpoložení. Samozřejmě mám různé polohy, ale ta přidrzlost s cynismem a smyslem pro humor tam určitě je.

Moje generace už chápe, že chlap nechodí jen do hospody

Taky tam zpíváte, že znáte všechny týpky z Prahy. Jací jsou?

To je docela dobrá otázka, ale jak teď vedu rodinný život, tak jsem se nad tím hodně dlouho nezamýšlela. Ale myslím si, že kluci obecně z Čech jsou dobří, generace mého partnera je už úplně v pohodě, co se genderového vyvážení týká. Už chápou, že to není tak, že chlap chodí do hospody a ženská se stará o domácnost. Jsou to podle mě gentlemani a mají smysl pro humor. Hodně mě baví, že se s nimi zasměju. No a taky jsou hezcí a to se počítá.

Takže je váš přítel tzv. aktivní otec?

Je to docela zajímavé, protože můj přítel byl vždycky strašný floutek, chodil na večírky a holky ho měly rády. Mám ale pocit, že spěje k tomu, být rodinný typ a nikam už moc nechodit. V něčem mi tento obrat přijde hezký, ale je super, že se v něm pořád dokáže probudit ta divokost. Ten divoký základ je důležitý.

Změnila jste se vy nějak s mateřstvím?

Já si myslím, že ne. Ale až přestane lockdown, asi si budu vybírat, na který večírek jít, dřív jsem vymetala každý druhý.

Zmiňujete vymetání večírků - nebála jste se o tu ztrátu svobody, která s mateřstvím do určité míry přirozeně přichází?

Já jsem se toho nebála nikdy, protože jsem mateřský typ. Už od osmnácti jsem chtěla dítě, a kdyby to přišlo, tak bych to v pohodě přijala. Ale je samozřejmě dobře, že to přišlo až teď, hlavně kvůli tomu správnému partnerovi. Vlastně ještě než se narodila Lola a byli jsme s Kryštofem někde ve dvou, tak jsem si říkala, jakou by to mělo přidanou hodnotu, kdyby tam s námi bylo dítě. Takže svoboda skončila, už se nemůžu dívat ráno a večer na Netflix a rozprostřít si čas, jak chci, ale život určitě neskončil. Naopak.

Baví mě, že dítě u babičky zažívá něco jiného

Ovlivňuje filmařská branže nějak volbu, jestli se stát matkou?

Já si myslím, že se to v naší profesi moc neřeší, alespoň já tu zkušenost nemám. Nebála jsem se, protože jsem byla vytížená ve Studiu Dva a měla jsem jistotu, že se mám kam vrátit, což je příjemné a moc si toho vážím, není to samozřejmost, zvlášť teď. Mám kolem sebe dvě skupiny kamarádek - spolužačky z gymplu a herečky. Zatímco herečky v mém věku děti normálně mají, holky z gymplu ne. Řeší, až dostudují, kde budou žít, zabývají se víc existenčními věcmi. Herečky se podle mě ničeho nebojí a neřeší to, protože ví, že všechno nějak dopadne. Doteď nějak bylo a nějak bude. Za měsíc můžu mít roli nebo nemusím, takže si myslím, že jsou naopak spontánnější.

Změnil se mateřstvím nějak váš vztah s mámou? (spisovatelka Irena Obermannová, pozn. red.)

Nezměnil, já jsem si jí vždycky jako mámy i osobnosti strašně vážila za všechno, co zvládala. Mám ji na piedestalu a mám pocit, že je absolutně nedotknutelná. Možná je to až nezdravé, ale vím, že za to všechno, co pro mě udělala, tady pro ni budu do konce věků. Jediné, co jsem si uvědomila, je to, že nikdy nebudu ten typ matky, která odevzdá dítě babičce s jasným itinerářem a jídelním lístkem. Hrozně mě baví to, že dítě zažívá něco úplně jiného u babičky a u rodičů. Moje máma bude vždycky ta zlobivá babička, která bude s dětmi dělat věci, které bych já nedělala, a myslím si, že je to tak naprosto správně.

Jaké bylo vyrůstat s mámou spisovatelkou?

Bylo to skvělé. Vždycky jsme byly obklopené nějakými umělci, takže prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, bylo hodně inspirativní. Máma mě vedla k umění, chodily jsme do divadla, na výstavy, četly jsme. Jsou to věci, které člověk považuje za normální, ale je to pěkná dřina. Někdy se vám nechce na výstavu jako dospělému, natož pro umění nadchnout děti. Je třeba být důsledný a to máma byla.

Jak vnímáte "máma influencing" na Instagramu?

Sleduju holky, které na Instagramu ukazují mateřský život takový, jaký doopravdy je. Například Marušku Doležalovou nebo Kristýnu Leichtovou. Přijde mi super, že tam dávají fotky, na kterých jsou celé rozcuchané, i když já sama to cítím trochu jinak a na svůj účet dávám fotky, které chci, aby byly jednoduše hezké. Až takovou odvahu jít s kůží na trh nemám. Ale fotky moc neupravuju a sama nesleduju žádné účty vyňunaných lidí s vyňunanými dětmi a dokonalými domovy. Myslím si, že by mělo být pomalu trestné tohle ukazovat. Opravdu to vnímám jako mnohem hlubší problém. Člověk sám se přistihne, jak se srovnává s lidmi na sítích, a to je třeba sebevědomý a v pohodě. Potom jsou ale lidé, kteří to berou fakt vážně, a může jim to ublížit. Nechápou, že život není Instagram.

Byla jsem k sobě vždy sebekritická

U jedné fotky na vašem Instagramu ještě během těhotenství píšete, že se těšíte, až budete mít zpátky své tělo a budete se cítit jako dřív. V únoru to byl rok od porodu, máte zpátky ten pocit, který vám chyběl?

Je to mnohem lepší, ale je nutno říct, že jsem k sobě byla vždycky totálně sebekritická. Teď jsem se dívala na své fotky před těhotenstvím a říkala jsem si, jak jsem byla tehdy dokonalá a nádherná, a uvědomila jsem si, že si tohle musím zapamatovat, protože je pravděpodobné, že se k tomuto vzhledu vrátím a zase budu nespokojená. Je úplně jedno, jak daná holka vypadá, většina holek se prostě sama sobě nelíbí.

Co s tím?

Je důležité rozlišit, za co už nemůžu a s čím můžu ještě něco udělat. Když jsem byla mladá a nepotřebovala jsem to, tak jsem držela nesmyslné diety. Připadlo mi to hrozně důležité a měla jsem také silnější vůli. Byla jsem schopná jíst čtrnáct dnů hnusné věci a pak jsem se sebou byla spokojená. Když si teď řeknu, že budu držet nějakou radikální nebo hnusnou dietu, po třech dnech si řeknu: "Proč? Proč to mám dělat?" Možná je zajímavé se na to podívat pohledem chlapa. Myslím si, že ti se na holky takhle vůbec nedívají, vůbec to neřeší. Je uhozené, jak se my holky vnímáme.

Měla jste někdy nějakou roli, která vám dala fyzicky nebo psychicky zabrat?

Nejsem ten typ, který si všechno bere a danou roli vnímá jako úkol a povinnost. Beru všechno s lehkostí a nejsem v tom ponořená. Nevím, jestli je to ten správný pohled. Chtěla bych vidět totožného herce ve stejné roli s přístupem, kdy na roli dřel dva měsíce a nedělal nic jiného. Nejedl a nespal, protože má daná postava kruhy pod očima. A pak s tím přístupem, kdy s přípravou na roli žil zároveň pohodový život a kruhy pod oči mu namalovali v maskérně. Pravda ale je, že nemám štěstí na super psychologické filmové nebo divadelní role. To bych třeba chtěla.

Funguje u nás škatulkování? Jste prostě herečka z nekonečných seriálů?

Ano, škatulkování tady naprosto funguje. Začala jsem hrát v seriálech a pak jsem se objevila v Tváři (Tvoje tvář má známý hlas, pozn. red), takže jsem už úplně jasná. Přijde mi to takové na hlavu, ale asi to tak je.

Silné ženy v pozadí géniů jsou fenomén

Jaká role vás teď nejvíc baví?

Moje oblíbená je Šíleně smutná princezna ve Studiu Dva. Ta mě baví i kvůli Honzovi Cinovi, který v ní hraje se mnou. Pak taky Moje malá úchylka v režii Adély Stodolové v divadle Rubín. Tam jsem taky s Honzou Cinou a třemi dalšími kluky. Miluju být s nimi v šatně. To představení je úplná blbost, a jak už název napovídá, je úplně úchylné. Já sama ho nechápu a nevím, jestli jej můžou pochopit diváci, ale je to prostě skvělé.

V čem je vám blízká role Werichovy manželky Zdenky v divadelní hře Werich, kterou právě zkoušíte?

Skoro bych řekla, že v ničem. O Zdence se toho moc neví, byla opravdu dost zastíněna svým slavným mužem. V tom mi to přijde zajímavé a tak budu roli asi stavět. Silné, vytrvalé a upozaděné ženy, které drží za všech okolností a podporují své muže génie. To je fenomén! Možná ale máme společný cit pro rodinu. Ale na zkoušení se moc těším, mám úžasné kolegy a těším se na práci s Adélkou Stodolovou, která režírovala například již zmíněnou Úchylku. Navíc mě lákal ten prostor Musea Kampa, kde jsem viděla Medu, a nejen ta hra, ale i ten prostor mi učaroval.

Když jste už narazila na Medu, představení, ve kterém hrála hlavní roli Tatiana Dyková. Jaký vztah s ní vlastně máte? Byla první ženou vašeho bývalého manžela, Pavla Čecháka.

Já mám Táňu hrozně ráda a myslím si, že mě měla taky vždycky ráda. Teď jsme se dlouho neviděly, ale když se vidíme, tak je tam vzájemná náklonnost. Taky si jí vážím jako herečky, myslím si, že je skvělá. Když jsem viděla Medu v jejím podání, tak jsem si říkala, že v této zemi není nikdo jiný, kdo by ji takhle zahrál.

Byla jste o šestnáct let mladší než váš bývalý manžel. Je věk ve vztahu důležitý?

Myslím si, že to není o věku, ale o tom, že je důležité být otevřený a nebát se ukázat nějakou zranitelnost. Spíš může být problém mužské ego, které mají možná dnešní mladí kluci lépe zvládnuté. 

Rozvedla jste se ještě před třicítkou. Vnímala jste svůj rozvod jako nějaké selhání?

Já jej tak vůbec nevnímala. Můj rozvod probíhal tak, že mi to můj bývalý manžel oznámil a já jen koukala a vůbec jsem to nechápala. Najednou jsem ale byla vlastně totálně šťastná, protože ze mě spadly nějaké otěže a najednou jsem nastoupila na šílený vlak Tváře, práce a večírků. Já asi beru věci tak, jak přicházejí. Samozřejmě kdyby mi řekl Kryštof, že se se mnou rozchází, to by bylo něco jiného - máme spolu dítě a ten vztah je daleko hlubší. Ale tohle jako selhání neberu, jsem ráda, že to tak dopadlo.

Média o vás často píšou jako o provokatérce, vnímáte se tak?

Nevím, možná. Necítím to tak, že bych dala na Instagram nějakou fotku a řekla si: "Chaha, teď to bude provokace." Když vyfotím fotku, která se mi líbí, tak si řeknu, proč ji tam nedat, a zbytek neřeším.

Možná ta nálepka plyne z toho, že se někdo pozastaví nad tím, že jako matka dáváte na Instagram lechtivější fotky, například jen v trenýrkách a průhledném, i když částečně zahaleném triku?

To si možná někdo řekne, tak to je, ale bohužel. Některé značky mi kvůli tomu třeba nenabídnou spolupráci, jiným se to ale právě líbí. Nebudu dávat na Instagram už jen fotky se svým dítětem, protože jsem se jednou stala mámou. To je blbost. Mě ten rozpor asi vždycky bavil a vždycky mě bavit bude.