Babičkou v pětačtyřiceti: Není to moc brzy?

Taky vás život zaskočil? Životní role se rychle mění, ale jsme na to připravené?

Tak to byl teda den. Zrovna jsem si koupila fialkovou podprdu a tanga a uvažovala jsem, jak to s Petrem zacvičí, až mě v nich uvidí - minulý týden jsme si totiž zaplatili dovolenou na Kypru. Poprvé společně! A tak jsem ani moc nevnímala, že Mates při svém pravidelném návštěvním středečním brífinku, jak to sám nazval (můj syn je totiž vtipálek) nějak mlčí. Najednou zvedl hlavu od koprovky s knedlíkem - má ji rád už do malinka - a povídá: "Jo, a mami, víš, budeš...babi jako."

Říká se, že když člověk dostane do hlavy ránu palicí, tak ještě chvilku chodí, než se zhroutí - a že vůbec neví, co se to stalo. Tak to ne. Mně to bylo jasné hned. "Jana je v tom?" "Jo." Aháá! Tak jí to vyšlo! "A vy jste to...chtěli? Oba?!?" "No...!" odpověděl, jako když býval malý Matýsek, ale hned se opravil. "Teda - jo. Ano." "Mates!!!" "Fakt." "A proč?" "Ježíšmarjá proč! Proč asi lidi mají děti! Protože se mají rádi, chtějí být spolu, být to...jako rodina!" rozohnil se můj syn.

"A protože je ti osmadvacet, tikají ti biologický hodiny a lepšího chlapa než jsi Ty s bytem v Praze by Jana nesehnala," odsekla jsem, ale hned mě to mrzelo - tohle si zase tak hezká a schopná holka jako Jana úplně nezasloužila! Mates to velkoryse přešel jako ženské selhání nervů. "Jenže mami, když tobě bylo pětadvacet jako je teď mně, tak mi bylo pět!"

"Jo, jenže to byla jiná doba, a ty bys měl studovat, cestovat...!" zopakovala jsem argumenty z novin a televize. "Hele, školu jsem dodělal, po světě jezdím od šestnácti a docela mi to stačilo," bránil se můj syn. "Je ti teprve pětadvacet, máš spoustu času a ještě můžeš potkat spoustu jiných holek, co..."

"Jenže já ji, mami, prostě miluju," řekl na to můj syn a k tomu se už fakt nedalo nic dodat. Když ji miluje, tak ji miluje, zem se pohnula a moře zastavilo, a ti dva prostě budou mít dítě a život jde dál ... a z maminky se stane babička. "Bába," opakovala jsem si nespokojeně ještě večer v deset, když Mates už odešel. Nějak mě to vzalo. Připadám si moc mladá, abych ve 45 byla už babička!

A vůbec. Myslela jsem si, že mě čekají nejhezčí roky - ostatně jsem si je od rozvodu zasloužila. Kluk je velkej, samostatnej a úspěšnej, a já se zas budu moci stát tou holkou, co jsem bývala kdysi, se spoustou možností, nápadů a aktivit. A teď budu mít zkaženou celou dovolenou.

Přece nemůžu Petrovi říct, že spí s babičkou! (pokračování příště)