Když mi krev proudí z těla, je to uvolňující. Raperka Arleta o řezání i duševním jedu

Díky textům jako "Zkus nebejt mačo sexist, xxx je hnus, jseš vrak," se o ní v médiích píše jako o nové energii, která detoxikuje mužský rap. Arleta Berndorff ale už před rozhovorem upozorňuje, že o sobě jako o "raperce válcující sexismus" mluvit nechce. Arleta teď řeší něco jiného. Už týdny má apatickou náladu a práce na novém EP jí nejde tak, jak by si přála. 

Proč nechcete být za "raperku válcují sexismus"? Máte pocit, že začínáte být zaškatulkovaná?

Ano, a trochu mě to štve, protože moje hudba toho sděluje mnohem víc než jen: Kluci, přestaňte holkám říkat, že jsou čubky. Chápu, že je to mediálně zajímavé, a já se pod to podepíšu, ale nemusím o tom nutně mluvit pořád dokola.

O čem chcete mluvit?

Je toho spousta. V souvislosti s mojí hudbou třeba o tom, že mě baví dělat i songy, které jsou víc o formě než o textech. Líbí se mi abstraktní hudba, která se dobře poslouchá a člověk se na ni nemusí tak soustředit. Hodně mluvím o svých vnitřních stavech, ale někdy chci dělat jen tohle. Tyhle tracky jsem ale zatím nevydala, hraju je jenom naživo. Chtěla bych, aby se dostaly ven na podzim, ale je to náročné. Pak z toho ale bude skvělé album. 

Proč je to náročné?

Už asi dva týdny mám apatický stav, jsem úplně prázdná. Vím, že bych chtěla něco dělat, ale nezvednu se, je to paralýza nejvyššího stupně. Říkala jsem si, že jak vydám videoklip k songu Private Poison, ten tlak před vydáním opadne a bude mi skvěle. To bylo přibližně před měsícem. Čekala jsem satisfakci, která ale nikdy nepřijde, asi se nikdy nepoučím. Vždycky se těším, že mě daný moment a úspěch naplní, ale jakmile se to stane, necítím nic a ptám se, jaký to má vlastně smysl.

Jak tomu čelíte?

Musím na sebe pomalu a opatrně, protože mám hraniční poruchu osobnosti. Na druhou stranu jsem docela dost cílevědomá, asertivní a baví mě, co dělám. Potřebuju jen nějaký čas, abych zase akcelerovala a byla ta strašně tvrdá raperka, která se ale přitom doma v nějakém svém smutku a splínu dívá na Gilmorky a schovává se před lidmi a sociálními sítěmi.

Lékař řekl, ať si to rozmyslím

Na červencovém koncertu v Prachaticích jste mluvila o tom, že jste minulý rok šla na potrat. Předpokládám, že tohle je taky téma, o kterém chcete veřejně mluvit?

Ano, protože se to může stát každému. Je to hrozné a smutné. Bylo to minulý rok v létě, žila jsem celkem šílený párty život. Kámošky mi říkaly, že mám opožděnou menstruaci kvůli životnímu stylu, a podle testů z lékárny jsem těhotná nebyla. Přesto jsem šla ke gynekologovi, který mi řekl, že jsem ve druhém měsíci. Na ultrazvuku jsem už viděla plod, který měl osm centimetrů, a okamžitě jsem zareagovala, že nemůžu být těhotná, že musím na interrupci. Na to mi lékař odpověděl, ať se ještě jednou podívám na monitor a rozmyslím si to.

Jak jste na to reagovala?

Řekla jsem mu, že nechci a nemůžu mít dítě, protože jsem sama dítě. Nechci zničit život jemu ani sobě. Nemám nic, co mu můžu dát. Pak jsem překvapila samu sebe, protože jsem byla ledově klidná. Věděla jsem, že to musím začít řešit. Jako první jsem zavolala mámě, pak jsem chvíli brečela na balkoně a objednala se na kliniku. Ještě ten den, kdy jsem to zjistila, jsem si vzala prášky a vyřešila jsem to. Nebyla jsem hysterická, dramatická a ani jsem nešla spát. To občas dělám, když mám problém.

Teď je to rok, mělo to nějaký dopad na vaši psychiku?

Několik týdnů po zákroku to bylo náročné, ale teď už jsem v pohodě. Potratila jsem prostřednictvím prášku, takže jsem měla chemií rozhozenou psychiku a pořád jsem plakala. Ale vůbec toho nelituju. O to víc ale vnímám, co se děje v Polsku a ve Spojených státech. Vůbec to nechápu a zvedá se mi z toho žaludek, přijde mi to úplně zvrácené. Vím, že jsem měla být víc zodpovědná, ale pak jsou tady případy, kdy za to holka nemůže. Je hrozné, že tu možnost nemá každý, a já jsem vděčná, že jsem ji měla. Hodně mi pomohla moje máma, která se mi svěřila, že má stejnou zkušenost, a společně jsme to obrečely.

Když krev proudí pryč, je to uvolňující

Máte s mámou dobrý vztah?

Ano, strašně ji obdivuju. Je to umělkyně, živí se jako keramička a je totální self-made žena. Navíc dokázala zvládnout mé dospívání. Na rozdíl od mého otce, se kterým se rozvedli, když mi bylo 13 let. A i když jsem byla vychovaná v tom, že psychické problémy neexistují, byla to právě máma, která přišla s teorií, že mám hraniční poruchu osobnosti. Slyšela o tom někde v rádiu a vlastně se jí ulevilo, protože se jí tím vysvětlila spousta věcí. Třeba nedávno jsem jí posílala písničku a říkám: "Tohle se mi děje v hlavě," a ona mi odpověděla, že je to v ní skvěle popsané a že mi rozumí.

Zmiňovala jste divoké párty období a i v ostatních rozhovorech mluvíte o tom, že hodně paříte, pijete a občas berete drogy. Není vám pak ale ještě hůř?

Jasně že je, ale je to nějaký životní styl, který zatím neumím a možná ani nechci změnit. Dřív to byl útěk, postupem času se to ale změnilo v potěšení a styl života. Teď třeba pracuji na diplomce, audiovizuální eseji, která přesně o tomhle je. Jmenuje se Switch a je to taková moje terapie. Je to o klubové scéně, o tom, jak se cítím na vrcholu blaha, když jsem jí přijímaná. Cítím se privilegovaně, s kámoši jsme takoví noční technojezdci, je to děsně sexy hédonistický životní styl. Pak ale tahle párty skončí a mám dojezd. Navíc jsem byla zamilovaná do kluka, který se mnou manipuloval, i když jsem chtěla být silná boss girl. V jedné části videa, které tvoří jádro eseje, jsem tak například natočila svoji kamarádku, která sexy tančí na technopárty, v jiné části jsem natočila samu sebe v hrozných záchvatech, kdy si řežu ruce a všude je krev.

Sebepoškozujete se?

V různých vlnách to dělám asi dva roky. Nikdy bych si nechtěla podřezat žíly, ale ten pocit, kdy si ubližuješ a tvoje krev proudí z těla pryč, je uvolňující. Máš pocit, že se něco odplavuje. Můj psycholog mi říkal, že i mé kérky jsou formou fyzické bolesti, kterou překrývám tu psychickou. A myslím si, že se sebepoškozuje víc kluků a holek, než si myslíme. Stejně jako já se dívají na ty krásné mladé úspěšné lidi na sociálních sítích a říkají si, proč já jsem taková, proč jsem vůbec tady a proč mám tolik kérek. Mám ale sen, že až vyrostu a budu starší, tak se vrátím ke svým kořenům, na farmu ke koním. Tam mi podle mě bude nejlíp. 

Sama se rozhodnu, jak budu vypadat

Co je ta psychická bolest, od čeho tímhle způsobem života utíkáte?

Měla jsem těžkou pubertu. Mám divné jméno, nebyla jsem hezká a moje spolužačky četly bravíčko, nosily podprsenky a na záchodě se tajně malovaly. Já jsem odmalička jezdila na koních, psala jsem o koních blog a vůbec jsem je nechápala. Asi tam vzniklo nějaké trauma, že jsem chtěla zapadnout a být jako ostatní i s tím, že mám divné jméno, které mi vybrala máma. Možná jsou to nevyřešená traumata z téhle doby. Od střední ale chodím k psychologovi a komplexu ze svého jména jsem se zbavila tak, že jsem si ho zvolila jako své umělecké jméno.

Mluvíte o tom, že byste chtěla být boss girl, co přesně to pro vás znamená?

Znamená to, že se sama rozhodnu, jaká chci být a co budu dělat, nebudu se snažit nikomu zavděčit a vypadat podle toho, jak někdo chce. Vystihuje to podle mě termín Gen Z Bimbo, který říká, že i když kapitalizuješ své tělo a vzhled, pořád jsi ta šéfka, která se takhle prostě rozhodla vydělávat peníze. Nejsi žádná oběť sexismu, naopak. Můžeš vypadat extrémně žensky, klidně i jako Barbie, ale pořád je to tvoje volba. S tím souvisí to, jak moje generace vnímá feminismus. Už se s ním nepojí tak radikální aktivismus jako dřív. Jsem feministka, ale chci být extrémně ženská, mít dlouhé nehty, namalované oči a říkat, že mi nevadí být ve vztahu a sexu submisivní. Feminismus má být o tom, žít život, jaký chceš.

Mohlo by vás zajímat: "Do rapu pronikají emoce i mužská krize. Viktor Sheen je u nás nejpopulárnější umělec," říká Veselý (5.2.2022)