"Nejsem uprchlice, ale hrdá Ukrajinka. Putin je démon," říká sochařka tvořící v Praze
Ukrajinská umělkyně Anna Nadudová vytváří v Praze sochu symbolizující válku na Ukrajině, bolest i sílu jejích obyvatel. Od března na ní pracuje každý den a reflektuje do ní vlastní život, kdy sama přišla o mladšího syna. V rozhovoru vypráví, proč nechce být označována jako uprchlice a proč věří v životní filozofii, podle které jsou lidé rostliny.
"Tato socha symbolizuje strom, který vyrůstá z hlubin historie a má silné kořeny. Je to symbol síly lidí a kultury odolávající agresi útočníka, symbol lásky a ochrany našich dětí," popisuje ukrajinská sochařka Anna Nadudová svou sochu s názvem Bereginya, na níž pracuje v pražském ateliéru architekta Libora Kodla.
Nadudová z Kyjeva odešla do Prahy na konci února s desetiletým synem, maminkou a kočkou. O umístění její sochy se zatím jedná, jedním z možných míst může být Pražská tržnice.
"Spousta Ukrajinců a Ukrajinek se po přemístění do Prahy a jiných zemí cítí ztracená. Snaží se adaptovat, najít si práci, způsob, jak žít, ale uvnitř mají velkou bolest. Každé ráno se probouzí s tím, že nemají své milované město a zemi, ztratili své blízké nebo jsou od nich daleko. Chtěla bych, aby tento monument byl rituálním místem, u kterého budou moci cítit spojení se svou duší i s ostatními dušemi tam venku a také si prožít svůj smutek," říká osmatřicetiletá Nadudová, jejíž sochy stojí například v Národní botanické zahradě a před Ukrajinským domem v Kyjevě. Kromě vlastní tvorby také několik let působila jako spoluorganizátorka významných landartových ukrajinských festivalů.
Po příjezdu do Prahy věděla, co chce vytvořit
Na soše pracuje od začátku března, hned od prvního dne, kdy do ateliéru architekta Libora Kodla vstoupila. Ten ji oslovil na základě reportáže pro Události v kultuře České televize, v níž se zmiňovala o svém projektu a říkala, že jí chybí prostor, ve kterém by mohla svou vizi realizovat. "Už druhý den, kdy jsem přijela do Prahy, což bylo na konci února, jsem přesně věděla, co chci dělat. Byl to velmi silný existenciální pocit, měla jsem jasnou vizi, kterou jsem chtěla zrealizovat, jen jsem neměla ateliér," vzpomíná umělkyně na zahradě ateliéru u své sochy.
Ubytování v Praze zase získala díky přátelům svých známých z uměleckých kruhů. Dlouho nevěděla, že žena, která jí byt poskytla, je jedna z nejznámějších českých hereček, totiž Eliška Balzerová. Po příjezdu do Prahy oslovila také Česká centra, která jí nabídla tříměsíční uměleckou rezidenci, spočívající ve finanční podpoře, propojení s českými kulturními organizacemi a nalezení prostoru pro umístění sochy. O tom posledním se zatím jedná, jedním z možných míst může být Pražská tržnice. Datum odhalení je v plánu na srpen nebo září.
V mé soše je má bolest a ztráta
Nadudová při rozhovoru říká, že zrovna dnes celou noc nespala, a její oči tak rozhodně nejsou fotogenické. Odráží se v nich bolest a přitom síla, o které se sama rozhovoří. "Rok a půl před válkou se v mém životě stala velká tragédie, kdy zahynul můj mladší syn Erik," svěřuje se v malém ateliéru na Praze 6, kde tvoří, když venku prší a ona nemůže pracovat na své soše. "Někdy se tyto pocity propojí s tím, co se momentálně děje, a vše to pulzuje v mé hlavě. Stojíme tváří v tvář ďáblovi, který překračuje vše, co jsme během historie vyvíjeli. Pravidla lidské komunikace, pravidla konfliktu… Každý den umírají lidé, jsou znásilňovány děti. Evropský tisk a politici se snaží udržet dojem normálního života, čemuž rozumím, ale nemůžeme nad tím zavírat oči," říká s vážnou tváří Nadudová. "Když se otočíme zády a děláme, že to nevidíme, neznamená to, že se to neděje," dodává.
Její socha s názvem Bereginya je více než metr vysoký strom, který symbolizuje slovanskou bohyni prastaré ženské síly, přírody, matku zemi. Ve svých větvích drží dvě vystrašené děti, kolem nichž do větví padají bomby, jejichž hlavice zpodobňují tvář Vladimira Iljiče Lenina. Nadudová prozrazuje, že děti symbolizují její dva syny, zesnulého Erika a devítiletého Jana, který v Praze začal chodit do mezinárodní školy. "Děti na Ukrajině nemůžou žít v klidu, protože cítí, že jsou stále pod útokem. V mé soše je také má osobní bolest a ztráta. To, že nemůžete změnit, co se stalo. Tato emoce mi ale zároveň dala sílu vytvořit něco, co by tento pocit připomínalo a reflektovalo. Zatímco strom je vytvořený pomocí betonu a symbolizuje sílu a stabilitu, děti jsou vyrobené z kovových drátů a symbolizují křehkost života," tvrdí a dále vysvětluje, proč pro hlavice bomb zvolila tvář Lenina, a ne Vladimira Putina.
"Přeju si, aby Putin co nejdříve umřel, a nechci mu svou tvorbou dávat další energii. Je to čirý démon, čiré zlo. Zároveň tímto reflektuji, že tento konflikt a útoky Ruska začaly mnohem dříve než letos v únoru. V roce 2014 to byla anexe Krymu a v letech 1932-33 hladomor, kdy Rusové vzali Ukrajincům obilí a více než pět milionů lidí umřelo hlady," říká s tím, že tvorba sochy je pro ni také určitou terapií.
Jsem pyšná Ukrajinka, ne uprchlice
"Sochařská práce je pro mě silná dynamická meditace. Pochopila jsem, že moje duše potřebuje vytvářet sochy. Je to místo, z něhož získávám energii. Pracuji každý den do té doby, dokud nejsem mrtvá, a další den zase znovu," říká. Sílu má v genech, její strýc je profesionální běžec Alexander Naduda a její babička se zase sama celý život starala o statek. "Od dětství jsem byla na svého strýce pyšná. Chodili jsme se na něj dívat na stadion, a odmalička jsem tak vnímala sílu, jakou může jeden člověk mít. Měl vážná zranění, zlomené kosti, zpřetrhané vazy, ale vyléčil se, zase běhal a vyhrával zlaté medaile," vzpomíná na dětství. "Ano, jsem občas unavená, ale to neznamená, že chci změnit svůj styl života," říká.
I z toho důvodu má problém se slovem uprchlík a tím, že by ji někdo měl takto nazývat. "Jsem pyšná Ukrajinka a ve své zemi jsem byla normální, velmi aktivní člověk. Dosahovala jsem svých cílů, měla jsem kariéru. Najednou jsem se ale musela rozhodnout, že nechci být zabitá náhodně shozenou bombou, a tohle všechno jsem opustila. Slovo uprchlík ve mně vyvolává pocit, že je to chudý, pasivní člověk, zní to negativně. Přitom odejít z domova je velmi těžké rozhodnutí, ke kterému je potřeba velká síla," vysvětluje Nadudová, která by si přála momentálně zůstat v Česku a podílet se na dalších uměleckých projektech.
Někdy je těžké být sama sebou
Filozofií jejího života a děl je naopak to, že člověk je rostlina. "Sdělením mého umění je, že bychom měli porozumět tomu, že nejsme odlišní od přírody. Toto porozumění by přineslo novou ideu toho, jak se chovat k přírodě, k našemu světu. Neubližovat, neničit, ale rozvíjet a růst. Neměli bychom soutěžit, ale snažit se žít v harmonii."
Vysvětluje, jak se takový přístup odráží na její tvorbě, konkrétně na soše Bereginya. "Jako první jsem posbírala větve, které jsem našla tady na dvorku. Ty jsem dávala tři dny dohromady, to je práce, u které nechci, aby někdo byl, je to mé tajemství, posvátný rituál. Větve tvoří vnitřní strukturu kostí. Pak velmi klidně a jemně tyto větve obaluji drátem z kovu, který jako velmi důležitý materiál vytvořila civilizace. To znamená, že by lidé měli následovat přírodu. Ten představuje kosti. Větve a dráty pak obalím vlákny, které jsou jako svaly, ve spojení s kostmi a klouby. Následně na to nanáším beton, do čím dál větší jemnosti, kdy už vlákna nevidíte. Ten symbolizuje kůži," popisuje Nadudová u své sochy, která by měla být hotová za necelé tři týdny.
Poprvé tuto filozofii ztvárnila podobným způsobem v soše s názvem Light Lungs (v překladu Lehké plíce, pozn. red.), která od roku 2020 stojí v Národní botanické zahradě v Kyjevě. "Na soše jsem pracovala několik měsíců a byla odhalená přesně tři měsíce poté, co můj syn utonul, co se mu plíce naplnily vodou. Ptáte se, co to znamená, proč to nemohlo být týden před, nebo po. Někdy je těžké být sama sebou a normálně přemýšlet, ale snažím se dělat to nejlepší, co můžu. Došlo mi, že má tvorba je spojená s mým životem a že jsem jen malá část něčeho velkého, co se kolem děje," uzavírá umělkyně.
Mohlo by vás zajímat: Špinar: Když jsem si připustila myšlenku, že jsem ženou, všechno do sebe zapadlo (8.6.2022)
