Země v troskách, s pěti mobilními sítěmi
<<< zpět na první část rozhovoru
A: Země teď potřebuje obnovu. Co je nejdůležitější? Ekonomická obnova? Obnova struktury společnosti?
Samozřejmě obojí. Lidé chtějí žít lépe. Zároveň je nutné obnovit struktury, rozmístit zatím velmi slabou policii, vytvořit armádu, která byla zcela rozpuštěna a teprve nyní se začíná formovat. Libérie má před sebou dlouhou cestu. Předpoklady má, nechybějí jí přírodní zdroje, lidé věří, že po letech hrůz a strádání mají velkou šanci na lepší život.
A: Od koho muže čekat největší pomoc? Od "Západu"? Od Světové banky?
Liberijci hodně věří OSN. Zároveň je váže silné pouto k USA. Kvůli své historii se považují za jeden ze států USA. Velkou roli by však mělo sehrát i Společenství západoafrických států (ECOWAS), Africká unie, také Evropská unie přispívá na rozvoj. Světová banka zcela jistě bude své aktivity v Libérii rozšiřovat, podobně jak se to děje v Sierra Leone.
Libérie se bez zahraniční pomoci neobejde. Bude však muset učinit rázné kroky v oblasti legislativy, veřejné správy, boje proti korupci, aby byla schopna takovou pomoc dostávat a využívat.
A: Co zemi tolik zničilo? Proč je teď tak obtížná její obnova?
Největší problém byl, že velká část obyvatelstva opustila své domovy. Asi 850 tisíc lidí odešlo mimo zemi a další statisíce odešly ze svých domovů v rámci země. V Libérii ale nikdy nebyla velká válka s armádou, dělostřelectvem, tanky jako třeba v Jugoslávii. Byly tam vždycky jen lehké zbraně, kulomety, granátomety. K největšímu zničení země ale došlo tím, že lidé opustili své domovy. Země se tím velice změnila a dnes bydlí na spoustě míst úplně někdo jiný.
A: Vracejí se lidé do svých domovů?
Ano, vracejí se zpátky.
A: Jak se daří misi OSN zemi stabilizovat?
Podle mého názoru je mise v Libérii jedna z nejfunkčnějších misí OSN v současné době. Jednak je obrovská patnáct tisíc vojáků, tisíc nebo 1500 policistů. Je tam 250 vojenských pozorovatelů a civilních mezinárodních zaměstnanců asi 200. A spousta místních zaměstnanců OSN. Je to myslím druhá největší mise OSN
Mezinárodní mise se formovaly od devadesátých let. Původně tam byly jednotky ECOWAS Západoafrického ekonomického společenství a až potom, v roce 2003, tam přišly jednotky OSN v době, když situace v zemi nebyla udržitelná.
A: Není problémem to, že tam dřív byli vojáci z jiných afrických zemí - třeba z Nigérie, která měla taky s Libérií spory? Jaký je rozdíl mezi misemi?
Jednak ve financování. Když je to mise OSN, tak je to z rozpočtu na mírové operace OSN a prostředky jsou větší. I mandát je silnější, než když je to mise regionální organizace, i když je pravda, že i ECOWAS měl mandát Rady bezpečnosti. Nigerijci tam mají nejsilnější kontingent i v rámci OSN, velitel mise je Nigerijec. Pokud se tam totiž angažuje místní země, tak budou mít Liberijci pocit, že jsou skutečně součástí této regionální organizace, že patří do této oblasti Afriky.
A: Takže i pod hlavičkou OSN je většina vojáků z blízkých zemí.
Ano. I když jsou tam dva silné evropské kontingenty - irský a švédský, které jsou tam jako jednotky rychlého nasazení, takže mají nejlepší vybavení. Ale co se týče počtu, jsou tam většinou Nigerijci a pak taky tradiční jednotky z Pákistánu a Bangladéše.
A: Má vůbec Libérie nějakou armádu?
Prakticky ne, nemá ani žádné jiné bezpečnostní složky. Rozpadl se prakticky celý stát, zhroutila se veškerá infrastruktura. Armáda byla rozpuštěna a policejní jednotky se úplně rozpadly, protože je nebylo z čeho platit. Například ve Rwandě se děla daleko větší zvěrstva, ale přesto tam základní infrastruktura a stát zůstaly. Libérie se však po 14 letech válečného konfliktu naprosto zhroutila.
A: Co bylo základem tak dlouho trvajícího konfliktu?
K tomu je nutné jít do historie. Libérie byla první svobodnou zemí v Africe. Založili ji bývalí otroci z USA v roce 1847, vše bylo vytvořeno po vzoru USA. Název země připomíná svobodu, svobodné otroky, jméno hlavního města je odvozeno od jména amerického prezidenta Monroea.
Elita, která vznikla z bývalých otroků amerických Liberijců, se po celou dobu nezajímala o původní obyvatelstvo. Nedali jim elektřinu, nedali jim vzdělání, nechali je živořit. Neutlačovali je, ale zkrátka je nezapojili do společnosti. Země je relativně bohatá a elita si tam vytvořila dobré podmínky k životu. Byla stabilní a v celé historii úzce spojená se Spojenými státy, považují se za jejich potomky a někdy i za jeden z amerických států.
V šedesátých a sedmdesátých letech byla Monrovia možná nejvyspělejší hlavní město Afriky. Ale ten problém, že obyvatelstvo bylo ponecháno stranou, za ta desetiletí postupně sílil. Ve druhé polovině 20. století už se místní začali formovat a říkali si, proč 3 procenta lidí mají mít všechno, a my nic. A to byla příčina konfliktu. Pak přišel první rebel Samuel Doe, vystřílel vládu, převzal moc a během pěti let tu zemi dostal na kolena.
Důvod následného konfliktu a čtrnáct let trvající války byl jen boj o moc. Nebyly tam zpočátku etnické rozpory ani náboženské rozpory, až postupně. Ale nebylo to původní příčinou celého konfliktu. Samotný Taylor ovládl zemi velice rychle, skoncoval s Doem a nakonec byl demokraticky zvolen. Teď bude ale za své činy souzen.