"Máš toxický vztah a on je narcis." Kafe s kamarádkou není terapie, může uškodit
Toxický vztah, trauma, vnitřní dítě. Psychologické termíny, které se čím dál více objevují v běžné komunikaci. Podle psychologů je na jednu stranu léčivé a potřebné nazývat věci pravými jmény, na druhou stranu špatně vedená „terapie“ od přátel nejenže nepomůže, ale může také uškodit.
Podle amerického časopisu The New Yorker používání psychologických termínů v běžné komunikaci narůstá, protože se mentální zdraví lidí zhoršuje. Potvrzuje to například globální studie 34 zemí z letošního roku. Nejhůře jsou na tom anglicky mluvící země a mladí dospělí ve věku 20 až 30 let. Podle průzkumu českých odborníků epidemie covidu-19 zásadní dopady na duševní zdraví neměla. Zhoršil se ale často zdravotní stav lidí, kteří už se s psychickými potížemi léčili.
"Mnohem více lidí využívá terapeutických služeb a otevřeně o této zkušenosti mluví. Objevuje se i velké množství psychologů, koučů a alternativních terapeutů, kteří sdílí své názory, postřehy a tipy z praxe přes sociální a jiná média," říká psycholožka Kristina Zemánková a potvrzuje, že z léčení a osobního rozvoje se stalo společenské téma.
"Lidé zcela pochopitelně touží po uzdravení, spokojeném životě a harmonických vztazích. Ale čeho je moc, toho je příliš. Když jdete s kamarádkou na kafe, nejdete na terapii. Tu vám ani nabídnout nemůže, protože není terapeutka a taková špatně vedená terapie může člověka poškodit," upozorňuje Zemánková.
Nárůst psychologické řeči v běžné komunikaci je podle psychoterapeuta Honzy Vojtka dán informační explozí: "Na jedné straně je psychologie zaplaťpánbůh na vzestupu. Mám radost, že se o ní píše, že se přibližuje lidem, přece je to jen věda o lidech a ti ji mají využívat. Na můj vkus se ale málo říká, jak má člověk tyto informace používat. Dělají se velké zkratky, říkají se návodné věci a já jsem na návody alergický," uvádí.
Fatální životní rozhodnutí, ale neověřené
Honza Vojtko na nevhodné užívání psychologických termínů v běžné komunikaci upozorňuje v podcastu My a pasti Studia N. Konkrétně se v díle o toxických vztazích věnuje právě zmíněnému pojmu. "Člověk bez příslušného vzdělání může takový termín používat jako zkratku. Jedna kamarádka řekne druhé, že žije v toxickém vztahu, jen na základě toho, že si přečetla jeho deset symptomů. Vůbec to ale nemusí být pravda," upozorňuje. "Nebezpečné je, že bez práce sama na sobě a bez ověřování, jestli to tak opravdu je, může dojít k fatálnímu životnímu rozhodnutí," vysvětluje Vojtko.
Nebezpečí vidí v takzvaném sebenaplňujícím se proroctví. "Když vám někdo blízký, kdo není terapeut, řekne, že žijete například v toxickém vztahu nebo máte vyhýbavý attachment, takový úsudek si zvnitřníte, vezmete si jej k srdci a začnete se podle něj chovat. No a to, o čem se domníváte, že je pravda, se opravdu realitou stane. Můžete tak velmi negativně ovlivnit svůj život a vztahy kolem vás," vysvětluje Vojtko a dodává, že je dobré vnímat, co nám okolí říká, ale vždy si dané téma prověřit s odborníkem. "Je důležité informace nejen konzumovat, ale také s nimi pracovat."
Nástroj alibismu a manipulace
Kristina Zemánková zase zmiňuje, že je dnes velmi oblíbené říkat o mužích, že jsou narcisové a ženy označovat za hysterky. Takové termíny mohou ale podle ní často sloužit k manipulaci či alibismu. "Jednoduše je snazší dát diagnózu druhému než pracovat na sobě, když máme ve vztahu potíže. Narcistní a hystriónská porucha osobnosti jsou ale ve skutečnosti velmi vzácné," říká. Používání terapeutických pojmů podle ní tak může vést k alibismu v duchu přesvědčení: "Nemůžu za to, jak se chovám, je to tím, že mám zraněné vnitřní dítě."
Upozorňuje, že jak mluvíme, tak i myslíme. Pokud tak hovoříme v diagnózách, může se to negativně propisovat do našeho reálného života. "Když například nadužíváme slovo trauma a deprese, může to vést k přehánění a mít dopad na naše vztahy i na vztah k sobě," říká.
Novinářka Katy Waldmanová v článku pro The New Yorker navíc zmiňuje, že osvojení psychologické řeči většinovou společností může mít negativní vliv na jedince s vážným duševním onemocněním. Mohou mít pocit, že okolí jejich diagnózu nebere vážně. "Není neuctivé ohánět se v běžné komunikaci pojmy jako trauma a deprese, které mohou znamenat tolik utrpení? Kde je hranice mezi bouráním tabu o duševních stavech a zbavením slov jejich původní hodnoty?" ptá se.
Skutečné léčení se neodehrává ve slovech
Ve svém textu také poukazuje na to, že používání lékařských termínů pozvedává řečníka v očích ostatních. Může to být prostředek, jakým si mluvčí dodává sebevědomí. "Zatímco tak řečník patologizuje svého souseda tím, že mu podsouvá diagnózu hraniční poruchy osobnosti, získává tím autoritu," píše Waldmanová. Nadužívání psychologických termínů v běžné mluvě vede k odstranění její komplexnosti a autorka ji nazývá "Instagramovou terapií". "Spočívá v tom, že proces, který musíme vnímat v hlubokých souvislostech, transformujeme do něčeho, kde jde zase hlavně o ego. Jako by pointa byla vždy: ‚Jsem nejdůležitější osoba a musím se o sebe postarat‘."
Zemánková upozorňuje, že ve výsledku může používání odborných termínů popisujících patologii vést tomu, že se zaměřujeme více na to nefunkční v našem životě než na to zdravé. "A to může být past, kdy se mnohdy nekonstruktivně bahníme v teoretizování o tom, co bylo například v našem dětství špatně, a omlouváme tím svůj neúspěch. Místo abychom se snažili reálně něco ve svém životě změnit k lepšímu," říká.
Nazývat věci pravými jmény je podle ní určitě přínosné, ale terapeutická mluva sama o sobě nestačí. "Pokud například žena při tak křehkém životním okamžiku, jako je porod, zažije hrubé zacházení ze strany personálu, je namístě označit tuto zkušenost jako trauma. Toto uvědomění pak může vést k vyhledání adekvátní terapie a uzdravení," říká. Sdílením takové zkušenosti může žena následně inspirovat ostatní s podobnou zkušeností k léčbě. Psychoterapeutický proces ale nikdy nemusí být stejný. "Skutečné léčení se neodehrává jen ve slovech a v hlavě, ale až díky schopnosti řečené a pochopené pocítit a převést do činů," uzavírá Zemánková.
Mohlo by vás zajímat: Trauma není jen zranění duše. Je fyziologické a propisuje se do genů, říká Čepelíková (18. 1. 2022)
