"Nechtěla bys do poroty soutěže Muž roku?" zeptal se mě nedávno šéfredaktor. "Jo, proč ne," odpověděla jsem okamžitě, aniž bych si uvědomila, co vlastně slibuju...

Říkala jsem si, že to bude sranda a taky svým způsobem poněkud bizarní večírek. Tomu nasvědčovalo jak složení poroty, tak samotný počet porotců - bylo jich (tedy nás) přesně 72. Zdá se vám to moc? Že všechny ostatní obdobné soutěže mívají porotců, co byste na prstech obou rukou spočítali? To neřešte. Den D se blížil...

Elita národa? Spíš obyčejní kluci...

Dva dny před soutěží jsem měla za úkol zpracovat fotogalerii s medailonky finalistů. Abych se s nimi alespoň trochu seznámila. Součástí medailonků byly i dotazníky, které chlapci osobně vyplnili, aby fanouškům i porotcům nastínili své životní postoje, hodnoty a zájmy. A bylo to skutečně počtení…

Hned v prvním dotazníku, který jsem otevřela, stálo: "Největším uměním pro mě je, když někdo hraje dobře na kytaru, nebo když boxer vyhraje titul." V duchu jsem se začala připravovat na nejhorší.

Nej, nej, nej… nejvíc svůj!

Abych na tak důležitou akci nejela nepřipravena a zároveň, abych eliminovala nebezpečí v podobě dotazu od kolegů porotců, zdali mám svého favorita, jsem se jala hledat mezi muži roku svého favorita.

Zalíbila se mi "čtyřka", hubeňour s tetováním jménem Erik Dobrovodský. Jeho dotazník vynikal nad ostatními, nestylizoval se v něm totiž do role hodného a pokorného muže, který ctí svoje rodiče a touží po milující ženě, s níž bude žít až do smrti a na níž bude nejvíc obdivovat její hluboké oči a smysl pro humor. Zkrátka byl svůj.

Favorita bych měla, teď ještě šaty

Přeci jen, sedět v porotě s kandidátkou na prezidentku ČR, paní Bobošíkovou, nemůžu v converskách a džínách, říkala jsem si. Vyrazila jsem proto do showroomu návrhářky Josefíny Bakošové, která tvoří pod značkou Chi-Chi. Odnesla jsem si úžasné černé šatičky z neuvěřitelně lehkého a pohodlného materiálu. Přesně pro mě. Dokonce se k nim hodily i boty bez podpatku. Ideální. Muži roku, třeste se!

A v Náchodě potom: "S dovolením, já jsem taky členkou poroty!"

Na místo činu, tedy do východočeského městečka Náchod, jsme přijeli na poslední chvíli, ale v sále tamního Městského divadla vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se každou chvíli mělo začít.

Tedy jen na první pohled. Ulička mezi pódiem a první řadou, kde čekalo i sedadlo s mým jménem, byla narvaná k prasknutí. Pohled na všeobecné hemžení už dával tušit, že jsme opravdu na správné adrese.

Upocení novináři se přetahovali a bojovali o nejlepší záběr načančaných a převoněných českých "celebrit". Zdravili se s nimi, líbali se, tykali si. "Právě jsem viděla šoubyznys," říkala jsem si, tiše se uculovala a nenápadně se protahovala ke svému sedadlu.

Jak tohle začne a hlavně skončí?

Pak už se v sále setmělo a akce začala vystoupením skupiny DeFuckTo, což - hodnoceno zpětně - byl jeden z nejlepších momentů večera. Po očku jsem pokukovala po těch slavných ženách kolem, ať už je proslavil silikonový hrudník, herecký talent, či notorické kandidování kamkoliv. Až mi některých bylo líto. Proč se ten botox, lifting a tuny make-upu musí tolik lesknout?

Dámy a pánové, přivítejte finalisty

Slavnostní atmosféru do sálu vnesla k mému překvapení skvělá, pohotová a naprosto profesionální moderátorka Eva Decastelo, jejíž výkon kazila jen její moderátorská kolegyně, jinak především modelka Tereza Zimová.

Konečně napochodovali také pánové, zjevně nervózní ze "světel ramp", z vlastní duševní i fyzické nahoty a z toho, že za chvíli budou předvádět volné disciplíny i těla při promenádě ve spodním prádle.

Sama jsem se přistihla, že se trochu masochisticky těším víc než na polonahá těla právě na volné disciplíny. Byť na nich bylo sympatické snad jedině to, že působily, jako kdyby si je dotyční připravili teprve cestou do Náchoda. A možná právě proto.

Jeden z mužů roku například předváděl kulturistu a mně to nedalo, abych nezkontrolovala možná budoucí paní prezidentku, zdali sleduje mužovu přirozenost, nebo spíš přirození.

Výsledek pozorování si nechám pro sebe, jen dodám, že stejně jako "paní prezidentová" hleděly tamtéž i ostatní umělkyně. O modelce Dominice Mesárošové ani nemluvě. Nic nadpřirozeného.

Členové poroty tápali a nevěděli, jestli se smát, nebo skřípat zuby, když jeden z mužů netušil, co je to Čečna. Volné disciplíny pobavily!

Češi versus Slováci

Mezi soutěžícími byli Češi i Slováci. Důležité bylo křížkovat do formuláře své favority a čekat, až tak učiní i všech jednasedmdesát kolegů v porotě. Nejprve jsme vybírali šest  tzv. superfinalistů. Z nich potom jednoho jediného - nejkrásnějšího, nejvýřečnějšího, nejsympatičtějšího, nejvyzrálejšího, zkrátka Muže roku 2012. Že to nebylo jednoduché, je nasnadě.

Faktem je, že se mi ta parta obrábečů kovů, policistů a sportovců slévala do jednoho muže. Žádný z nich nevynikal, ani jeden nebyl tím princem, z kterého by si minimálně dámská část poroty takříkajíc sedla na zadek.

A tak jsem zapojila selský rozum a nejvíc křížků udělila "své" čtyřce, jednomu chlapci ze Slovenska a zbylé čtyři křížky jsem ke jménům v hlasovacím archu udělila víceméně náhodně. Pánové, promiňte!

Onen Slovák vypadal celkem rozumně, přirozeně a tančil v kroji, což jsem (zjevně nejen já) ocenila jako poměrně odvážný kousek. Později se ukázalo, že je to možná i tím, že snad jako jediný z přítomných mužů byl nejen starší, ale dokonce ženatý a vychovávající dítě. Jmenuje se Karol Partika a nakonec vyhrál.

Za Česko triumfoval Robert Anderle, o němž bohužel ani po tříhodinové akci nedokážu říct vůbec nic. Asi jen to, že při volné disciplíně tančil s vějířky, což v praxi znamenalo, že stál na pódiu s úsměvem z reklamy na fixační gel a mával rukama. Přijde-li vám tento popis legrační, pak vězte, že realita vaši představivost dalece předčila.

Neslušné esemesky a večer u konce

V rámci kulturních vložek se střídali převážně bývalí účastníci pěveckých soutěží, během jejichž vystoupení jsem si nejen já, ale třeba i vedle mě sedící Inna Puhajková, partnerka hokejisty Jaromíra Jágra, z nudy esemeskovala. Ano, je to neslušné, ale pochopte, trvalo to tři hodiny, a to bez přestávky!

Suma sumárum aneb Co mi utkvělo?

Již zmíněný profi výkon Evy Decastelo v roli moderátorky, stejně jako příjemné chování pořadatele celé akce Davida Novotného. 

Večer to byl vlastně "zajímavý", co do možností pozorovat větší či menší absurditky světa, kterému se říká šoubyznys, co do možností postát tváří v tvář několika postavičkám, které se bývají potravou pro bulvár, stejně jako váženějším osobnostem (představte si, že v porotě seděla i předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová) - a udělat si na ně osobnější názor.

Obrazem: Čtenáři vybrali svého Muže roku

Česko i Slovensko jsou tedy bohatší o další Muže roku, o kterých zřejmě drtivá většina z nás po přečtení tohoto článku nikdy neuslyší, aby se zase za rok opět sešlo pár desítek lidiček a vybrali z ne nepodobné party další chlapce a muže, na něž bude moci být maminka hrdá. A vlastně - proč ne? Vyšší cíle (s výjimkou toho, že výtěžek pořadatel věnuje na charitativní účely) si tato akce zřejmě ani neklade.

Po vyhlášení vítězů a dalších novinářsko-fotografických orgiích se všichni odebrali na raut, kde se jistě slavilo až do rána. Já jsem šla najít přítele, který mě na akci solidárně doprovodil, aby pak v sále vydržel jen hodinu a další dvě strávil večerní procházkou po Náchodě.

Když jsme si pak porovnávali zážitky, trochu jsem mu záviděla...