reklama

Psíma očima: Vážně existují lidi, co nemají rádi psy

Psí redaktor Soul si našel novou kamarádku. Za dost dramatických okolností - připravte si kapesníky.

Foto: Dorota Holubová

Dlouho jsem si myslel, že lidi jsou strašně hodná stvoření. Vždyť mě vždycky chtějí hladit, šišlají na mě a rozdali by mi klidně celou svoji večeři. Uznávám ale, že když jsem byl maličký, dělali tyhle hezké věci mnohem častěji. To mě možná mělo varovat.

Chci vám vyprávět, jak jsem se ze štěněte definitivně stal psem a pochopil jsem, že život není jen šunčička a pelíšek v koupelně.

Vyrazili jsme s rodiči (já vím, že to nejsou mí praví rodiče, ale je to kratší než říkat pán a panica) na vodu. Oni by tedy řekli na víno, ale já víno zásadně nepiju a trvám na své vodě. Jednak víno příšerně smrdí, a jednak se pije z těch nepraktických misek na nožičce, a to se mi vůbec nelíbí.

Takže jsme šli na vodu (a na víno), ještě s kamarády mých rodičů, které mám moc rád. Oni ale tentokrát dorazili ve třech - ještě s malým pejskem, který se mě nejdřív dost stranil. Říkal jsem si, co je to za nafoukanou fiflenu, ale celé to bylo trochu jinak.

"To je Meruňka, našli jsme ji pobíhat u rušné silnice kousek od Čáslavi, když jsme se vraceli z jedné svatby," vyprávěl ten kamarád a já kroutil očima nad fiflenou, která se ještě navíc ztratí svým rodičům. Ani ve snu mě nenapadlo, že se ti rodiče vykašlali na ni.

"Byla špinavá, unavená a trochu zablešená. Bylo jí něco mezi sedmi měsíci a rokem a zřejmě žila polodivokým životem. Byla smutná a zároveň vděčná za naši pozornost. Pořád se ale trochu bojí," pokračovalo vyprávění. "Neměla žádnou známku, žádný čip, nikdo se po ní nesháněl. Pátrání přes místní útulek, policii ani starosty vesnic, mezi kterými jsme ji našli, nikam nevedlo. Veterinář naštěstí později potvrdil, že je úplně zdravá. Jenže bez domova. A tak jsme si ji už nechali."

Rozumíte tomu? Někdo si pořídil štěně, a místo aby ho zahrnul láskou, výchovou a veškerou svojí pozorností jako mí rodiče mě, vyhodí ho někde v lese a nechá napospas osudu. Meruňka naštěstí bojovala statečně.

Nakonec jsme se v tom baru seznámili natolik, že se z ní stala moje dobrá kamarádka (je totiž tak rozumná a veselá zároveň!). A rozhodl jsem se, že stejně jako kamarádi mých pánů vrátím svět do rovnováhy, napravím to zlo, a Meruňce také aspoň trochu pomůžu.

Vyprávěl jsem tedy její příběh holkám v redakci, které (jak už jste asi pochopili, protože kdo jiný by nechával francouzského buldočka psát články) mají absolutní slabost pro psy všeho druhu. Společně jsme se potom obrátili na náš (tedy hlavně můj) oblíbený obchod Spokojenypes.cz, znovu vyprávěli tu dojemnou story, a výsledkem je, že tenhle e-shop věnoval Meruňce nejen obojek, v němž pózuje na fotkách (je krásná, co myslíte?), ale také pelíšek a spoustu jídla.

Nakonec se tedy i Meruňka stala spokojeným pejskem, a já doufám, že takových je většina a tohle dobrodružství byla jen naprostá výjimka. Bohužel to my, psi, a dokonce ani psi-redaktoři, ovlivnit neumíme, tak je to na vás - lidech.

P.S. Víte, jak Meruňka získala svoje jméno? Když ji našli, měla meruňkovou barvu. Postupem času trochu ztmavla, ale jméno už jí zůstalo. 

Blažek: Přišli jsme o 250 milionů, nikdo smoking nepotřebuje. Pro záchranu udělám vše | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama