Po patnácti letech manželství jsme se rozhodli rozvést. Věčné hádky a neshody už se prostě nedaly snášet. Věděla jsem, že přátelé z nás asi nebudou, ale že nebude chtít vídat ani naše děti? To mě tedy doopravdy šokovalo.

Rozvod jsem navrhla já a on o něm nejprve nechtěl ani slyšet, ale nakonec souhlasil. Majetek jsme si rozdělili a dohodli se, že děti zůstanou u mě a on si je bude brát, kdy bude chtít, případně kdy budou chtít ony, protože už to nejsou žádná mimina. Nejmladšímu synovi je osm, a ještě máme dvě holčičky - deset a čtrnáct let. 

Nikdy by mě ale nenapadlo, že jakmile se od nás odstěhuje, už o něm prakticky neuslyšíme. Je to půl roku a za celou tu dobu ho děti neviděly. Ani jednou nezavolal a neprojevil přání s nimi něco podniknout, dokonce se ani nezeptá, jak se mají, ani Vánoce a narozeniny už neřeší.

Ze začátku volaly děti jemu. Nepřipadalo mi na tom nic zvláštního, proto jsem je v tom rozhodně nebrzdila. Jenže on si s nimi chvíli povídal po telefonu a na otázky dětí, jestli s nimi nechce jet na víkend na chatu, nebo aspoň odpoledne do zoo, se vždycky nějak vymluvil.

Je to moje chyba?

Teď už jim pro jistotu telefon ani nezvedá. Já se jim snažím vysvětlit, že je toho na tatínka hodně, že si musel zařizovat nové bydlení a v podstatě celý nový život, ale přece jim tohle nemůžu říkat donekonečna? 

Nemůžu jim přece říct, že se na ně táta prostě vykašlal, a že když si s nimi doteď vždycky moc rád hrál a věnoval se jim, dokázal to prostě ze dne na den utnout. Jediné, co pro nás dělá, je, že nám posílá peníze. Což je samozřejmě strašně dobře, protože jen ze svého platu bych tři děti těžko uživila, ale to přece nestačí, ne?

A nejhorší na tom je, že spíš než jemu to vyčítám sobě. Kdybych netrvala na rozvodu, nepřišly by moje děti o otce. Možná jsem měla víc myslet na rodinu než na vztah. Jenže kdo by takhle dokázal dlouhodobě žít? A mohly by děti vůbec v takové rodině být šťastné a spokojené?

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Vůbec nevím, jak z toho ven, když vlastně netuším, co se jemu honí hlavou. Samozřejmě ani se mnou příliš nemluví. Zkoušela jsem ho kvůli dětem sama kontaktovat, a to mi v podstatě sdělil jen to, že se s nimi vídat chce, ale že teď ještě ne, že se nejdřív musí dát dokupy, než se jim zase začne věnovat.

Ale jak dlouho máme čekat? A dočkáme se vůbec, když už nám ani nebere telefon? Pořádně ani nevím, kde bydlí, jestli třeba nemá nějakou novou známost, nevím nic. 

Vůbec nerozumím tomu, co se mu mohlo stát. Nikdy bych od něj takovouhle reakci nečekala. Nebyl sice nejlepší manžel, ale táta to byl excelentní.

Poradíte?

Mám pocit, že bych měla něco udělat, nějak to napravit. Ale to mám čekat u něj před prací a zkoušet, jestli bude zrovna mít náladu se se mnou bavit? A když ano, řekne mi víc, než tehdy do toho telefonu? A co potom řeknu dětem? Ať na tatínka definitivně zapomenou?

Jsem bezradná a budu strašně vděčná, když mi někdo z vás poradí, jak z téhle situace ven. Ty dotazy dětí jsou k nevydržení. Děsím se okamžiku, kdy přijde další otázka, a zároveň se děsím chvíle, kdy se ptát přestanou, protože zapomenou, že nějakého tátu měly.

Podobné téma bude mimo jiné námětem zítřejšího pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1, ovšem diskutovat můžete i v komentářích pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Nesnáší změny, miluje pořádek: Není to šikana?

Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá

10 jídel pro sexuální zdraví mužů

Vstoupit do galerie | 8 Malý domek bez hypotéky? Je v něm vše, co potřebujete

Vstoupit do galerie | 10 Kuchyně slavných: Tady vaří Madonna, Cher a Rihanna!