Tolerantní a hodný partner, hezký byt, slušný příjem, dvě děti. Navenek spokojená rodina, jenže Martina, která nám napsala, si připadá, jako by žila ze setrvačnosti. Co s tím?

Chodí do práce, zajímá se o děti, ale čím je starší, tím větší má pocit životní nenaplněnosti. Něco jí zkrátka chybí, ovládá ji životní nespokojenost a ona neví, co s tím. Co vy na to, pane doktore Petře Šmolko?

Právě sám dojem, že si objektivně vlastně nemáme nač stěžovat, může být paradoxně jedním ze zdrojů nespokojenosti. Už proto, že pocity nejsou nikdy objektivní, ale vždy pouze a jen subjektivním odrazem našeho rozpoložení.

Navíc můžeme mít dojem, že naše nespokojenost je jaksi nepatřičná. Vždyť by se naopak slušelo cítit se mnohem lépe. Pokud si posteskneme, tak nás pak zpravidla dorazí reakce okolí ("ty si tak máš nač stěžovat, co ti chybí, podívej se, jak jsou na tom jiní").

Nový dům - a kde je štěstí?

Velice často se s takovým trápením můžeme setkat například u majitelů nového rodinného domku. Po letech snažení je konečně hotovo, a oni zasedají k prostřenému stolu plnému vybraných lahůdek s očekáváním, že právě teď na ně padne kýžený pocit štěstí. Namísto toho však zažívají spíše únavu a stav jakési prázdnoty.

Nejhorší je právě onen rozpor mezi očekáváním a realitou. Ano, tou, která objektivně vůbec není špatná, ba právě naopak. Někdo by možná pohovořil též o syndromu vyhoření, já bych spíše uvažoval o absenci smysluplného životního projektu. Najednou, jako bychom neměli oč se snažit, ze čím jít, k čemu směřovat. Pokud je někdo s to své prožívání popsat, pak hovoří o tom, jak kdyby ho už nemělo čekat nic jiného, než postupné umírání a zdlouhavé čekání na milosrdný konec.

Krize střední věku

Zůstaneme-li u pojmu "projekt", pak se nám však zároveň nabízejí i vodítka, jak zdánlivě neutěšenou situaci změnit. Pokud byste v té souvislosti chtěli ještě jeden pojem, pak by se asi hodilo uvažovat o krizi středního věku. Proč se v této životní fázi někteří muži rozhodnou, že opustí dosavadní styl života? Ze stejných důvodů.

Tím, jak jsou zdánlivě méně navázáni na rodinu a s ní spojené povinnosti, volí často dost dramatické kroky. Někdo opustí zaměstnání a odjede meditovat kamsi do Tibetu, jiný se dá k motorkářům, další se domnívá, že mu pomůže, když opustí rodinu a bude hledat štěstí v náručí někoho jiného. Jejich počínání by mohlo být přese všechny výhrady v něčem inspirací i pro vás. Třeba v tom, jak důležité je nalezení nějakých nových projektů. Jde jen o to, aby nešlo o projekty podobně destruktivní.

A co budete dělat vy?

Nejednu ženu stimulují podobné pocity ke studiu, ke snaze potkat se s nějakými novými koníčky či lidmi, ke změně stereotypního zaměstnání, ku hledání a pozdějšímu zvelebování nějaké rekreační nemovitosti, nebo alespoň k plánování cest „za hranice všedních dní".

Cokoli, co rozbije stávající stereotyp (a přitom nerozbije rodinu) může být vhodnou volbou. Nynější pocity by sice zřejmě odezněly samy, ale, proč jim v tom odeznívání trochu nenapomoci!? Jen na okraj - projektem, byť zatím dost vzdáleným, může být i budoucí prarodičovství. Což mimochodem vůbec není tak špatná životní etapa!