Nejsem fotbalový fanatik, ale ten sport mám rád. Pamatuji se, jak kamarád mého táty, basketbalový trenér, otce přemlouval, aby mě poslal k němu do žákovského oddílu. Maminka tvrdila, že košíková je „inteligentnější“ sport než fotbal a že při ní nepřijdu o nohy. Jenže táta měl fotbalové srdce a já jsem víc po tátovi.

Má fotbalová kariéra nebyla nikterak závratná a skončila v době, kdy jsem začal studovat vysokou školu. V tu dobu mne zlobily kolenní vazy, nechtělo se mi na operaci a nechtělo se mi ani hledat v neznámém velkém městě fotbalový klub, za který bych měl šanci se svojí sportovní výkonností, limitovanou pošramocenými vazy, hrát.

Nejvíc chutná po fotbale

Na vysoké jsem pak hrál tenis a badminton, dokonce jsme hráli i jakousi okresní soutěž a jezdili na akademická mistrovství republiky, kde jsme dostávali obrovské výprasky. Obojí jsou to moc hezké sporty, ale bez techniky pilované od žákovských let se v nich výkonnostně uplatnit nedá. Navíc – žádný jiný sport mi už nikdy nenahradil nezaměnitelnou vůni fotbalové kabiny: směsici potu z tréninkových dresů, smradu ze ztuhlých ponožek a vůně kafrových masážních gelů. A pivo nikdy nechutná lépe než po fotbalovém zápase, to mi potvrdí každý, kdo fotbal hrával či hraje.

Poslední volné místo...

Nemusel jsem v televizi sledovat každý zápas, ale Ligu mistrů nebo zápasy nároďáku jsem si ujít nenechal. Když jde o hodně a je nutno prožít zápas kolektivně, chodím nejraději do Bredovského dvora, příjemné hospody kousek od hlavní pošty. Pivnice s dobrou kuchyní má jedinou drobnou nevýhodu – chodí do ní i potentáti z jen o několik domů vzdáleného sídla KSČM. Tuto nevýhodu však bohatě kompenzují výborná plzeň a plátno, u kterého se nakonec prožívá kolektivně a bez ohledu na politickou příslušnost. Kouzlo fotbalu tak dočasně spojí bolševiky s podnikateli, živnostníky, právníky a poštovními úředníky do jednoho šiku a pod jednu, pro všechny nejkrásnější, tříbarevnou vlajku.

Na fotbal do hospody chodí především chlapi, a když holky, tak se svými chlapy, případně ještě tak v pochichtávajících se holčičích skupinkách. Přišlo mi až absurdní, když se mne zeptala velmi pohledná mladá a evidentně jednotlivá žena, zda si může přisednout. Byl jsem domluven s Lumírem, který však vyfasoval střižnu opět v tak blbý čas, že si musel nechat fotbal ujít. A u mého stolku bylo poslední volné místo.

Hezká, útlá krátkovlasá blondýnečka

V první chvíli jsem nebyl z dámské společnosti nikterak nadšen, ač má spolusedící vypadala velmi dobře i sympaticky. Při takovém fotbale si člověk potřebuje odborně zkonzultovat sestavu a později všechny zásadní situace. Když útočník přestřelí bránu z metru, musíte si ulevit nadávkou, potřebujete si od plic zařvat, když padne gól, potřebujete minimálně několikrát za zápas konstatovat, že je sudí debil atd. Jak tohle všechno bez zábran praktikovat, když naproti vám sedí hezká, útlá krátkovlasá blondýnečka a mile a téměř plaše se na vás usmívá?

Nejprve jsem si myslel, že se má společnice bude chtít jen rychle najíst a vypadnout, ale ta si objednala pivo a k mému velkému překvapení se velmi pozorně zadívala na tabulku se sestavami. Trochu přitom zamžourala, tak jak mžourají ženy, které by potřebovaly nějakou tu dioptrii, ale nechtějí nosit brýle. Když mi roztomile řekla, že na hřiště nosí čočky, a nechala si ode mne přečíst sestavy, odhadoval jsem, že to může být tělocvikářka nebo něco na ten způsob.
I když to bylo roztomilé, řekl jsem si, že jsem tu kvůli fotbalu, že výhra je daleko zásadnější věc než všechny ženy světa včetně hezkých tělocvikářek, a byl jsem rozhodnut nekazit si soustředění přemýšlením o tom, proč tahle mladá žena sedí právě u mého stolu, co tu vlastně dělá a co si myslí.

Hned ve třetí minutě dostal jeden z našich hráčů žlutou kartu

„To je debil, ten sudí,“ odečetl jsem z úst své fotbalové společnice, která se dívala kamsi do stropu. Když si všimla, že ji pozoruju, trochu zčervenala.
„Vždyť to bylo přes balon, za to se žlutá nedává,“ řekla skoro omluvně.
Uznale jsem přikývl. Byla to přísná žlutá.
„Už má třetí, příští zápas bude stát,“ řekla má společnice smutně a dál pozorně sledovala dění na plátně.
Znám málo žen, které vědí, co je to žlutá karta, ještě méně žen, které dokáží posoudit, v jakých případech se tento trest uděluje, ale neznám žádnou ženu, která by měla v hlavě statistiku udělených karet v minulých zápasech a věděla, že po třetí žluté kartě nesmí hráč nastoupit v dalším utkání.
Všiml jsem si, že na mě mladá žena občas pohlédne. Vlastně jsem ještě neřekl ani slovo. Možná si myslí i o mně, že jsem úplnej debil.
Na plátně sváděl Baroš již podruhé marný boj s přesilou domácích obránců.
„Dost dobře nechápu, proč hrajou na jednoho útočníka, když musí vyhrát,“ zkusil jsem to.
Ihned se mi dostalo podpory.
„Plichta nic neřeší. Hrajou to jak Taliáni před dvaceti lety. Beton a gól maximálně na náhodu!“
„Jo,“ přitakal jsem ohromen a chytil se půllitru. Odhadoval jsem, že před dvaceti lety mohla být tato mladá žena maximálně na základce.

Foto: Žena

Společnice se chopila též svého půllitru a pozdvihla ho.

„Já jsem Jitka, tak ahoj,“ řekla a usmála se na mě.
„Já Honza,“ uvědomil jsem si, že by se lépe hodilo, aby se představil muž ženě. Byl jsem v defenzívě, stejně jako celý náš tým.
Soupeř měl víc ze hry. Přitlačil nás na vlastní polovinu. Z levé strany pronikl až do šestnáctky. Prudkou střelu s námahou vytěsnil brankář Čech nad branku.
„To už je podruhý, kdy se ti krajní beci nechali poslat na pá-rek! Kdyby aspoň pořádně bránili, když už jsou tak zalezlí! Neútočí, nepřečíslujou! Nemít tankistu, tak prohráváme dva nula!“
Je pravda, že to Čech zachránil. Jeho přezdívka, vzniklá díky ochranné přílbě, Jitce zjevně neunikla.
Naše hra byla plná nepřesností. Hráli jsme pomalu, do šířky a dozadu. Když už přišla chytrá kolmá přihrávka od Rosického na Baroše, ocitl se náš útočník v přesile. Záložníci nedoplňovali útok, oba krajní beci se skutečně báli jít dopředu. Hráli jsme opatrný, ustrašený fotbal, jako kdybychom měli nahráno.
„Ten Rosa si to nemá s kým dát! Je z Arsenalu zvyklej na Fàbregase, a tady než těm klukům dojde, jak to myslí, tak už zase musej bránit a jezdit po zadku.“
„Hlavně, že už je zdravej. Je neuvěřitelný, jak může bejt celej mančaft závislej na jednom hráči.“
Jitka souhlasně pokývala hlavou. Vzápětí pozdvihla obě ruce, jakoby se chtěla chytit za prsa.
„Jsou moc zatažený. Když ten blok nevysunou, tak je prostě při tom kontru nepřečíslí!“
A pak to přišlo. Naši hráči jako by Jitku poslechli. Začali bránit aktivněji a napadat už na polovině soupeře. Plašil vybojoval míč, narazil si s Rosickým, a ten poslal přesnou kolmou přihrávku na Baroše. Ten si obhodil míč kolem obránce a prostřelil brankáře. Hospodou se rozlehl řev. Objali jsme se s Jitkou přes stůl.
„Ten Bary ale vzal toho jejich stopera na kolotoč, co?“ řekla uznale.
„A dokonce trefil bránu!“
„No to jsem trnula, myslela jsem, že spíš toho gólmana obejde a půjde s tím až do kasy.“
„Nebo do autu.“
„No to on taky umí, to máš recht.“
Do poločasu bylo vyrovnáno. Naši hráči reklamovali ofsajd, ale ukázalo se, že se jeden z nich vzadu pozapomněl.
„Hrát ofsajd systém v nově sestavený obraně je vždycky o hubu,“ konstatovala Jitka.
O přestávce jsem se jí zeptal, jak je možné, že taková křehká a hezká holka rozumí fotbalu. Řekla mi, že ho hraje. Dřív za Spartu, za nároďák a teď ve Švédsku. Profesionálně.
„I holky si chodí před fotbalovým důchodem přivydělat do ciziny,“ vysvětlila mi se smíchem situaci.
Tipoval jsem, že je jí kolem třicítky. Ve fotbale téměř důchodový věk.
Po zápase jsme se domluvili, že se na stejném místě sejdeme ve středu na dalším kvalifikačním zápase. V pátek se Jitka vrací do Švédska.
Fotbalová kvalifikace v partě fotbalu holdujících novinářů probudila chuť obnovit pravidelné fotbálky v jedné školní tělocvičně. Vzpomněli si i na mě. V úterý jsem si při amatérském novinářském mači přetrhl achilovku

Jitka... ani nevím, jak se jmenovala dál

Neměl jsem na ní žádné spojení. Po návratu z Bulovky jsem pracně našel na internetu švédský fotbalový klub, za který Jitka hraje. Pak jsem si uvědomil, že o ní vlastně vůbec nic nevím. Prožili jsme spolu jeden fotbalový zápas, vypili každý tři piva a jednou jsme se objali přes stůl. To byla celá naše bilance. Třeba je vdaná. Nebo někoho má. Vždyť to bylo jen fotbalové přátelství. Spojenectví na jeden zápas. Takových přátelství jsem zažil mnoho, ale žádné se ženou.
Po týdnu jsem lístek se švédskou e-mailovou adresou hodil do koše. Řekl jsem si, že se třeba s Jitkou zase někdy potkám u plátna. Až bude v tom fotbalovém důchodu…

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním

Vstoupit do galerie | 21 Slavní o nevěře: Možná budete překvapeni

Vstoupit do galerie | 22 Yes nebo děs? Sexy "babička" Diane Keaton

Vstoupit do galerie | 14 Desetiletá topmodelka: Nejžádanější lolitka!