Jeho jméno patřilo v Československu za totality k tomu nejzajímavějšímu, co oficiálně vycházelo z anglosaské literatury. Americký spisovatel Kurt Vonnegut byl "přijatelný" díky protiválečnému vyznění svých knih. A jejich satirický a pesimistický tón dobře ladil s místním duchem doby. Ve svých knihách používal science fiction a fantasy ke zobrazení hrůz a absurdit 20. století.

Vonnegutova životní cesta se letos uzavřela ve středu 11. dubna v 84 letech. "Nebýt války, psal bych dnes sloupky pro zahrádkáře do novin Indianapolis Star," řekl jednou autor, kterého proslavil román Jatka č. 5 z roku 1969.

Literárně tam přetavil osobní zkušenost pekla, které prožil jako zajatecký voják v podzemní chladírně drážďanského masokombinátu při bombardování města. Při publikaci této knihy měl za sebou už tři vydané romány.

Vonnegut v Praze sázel stromy

Jeho práce do té doby platily, jak říká jeho český překladatel Jaroslav Kořán, za "čtení amerických univerzit". Kořán se pustil nejdříve do překladu Kolíbky z roku 1963, ale v Československu nakonec nejdřív vyšla Jatka č. 5 v roce 1973. V Praze byl Vonnegut i osobně - v roce 1985 sázel s Jazzovou sekcí stromky na Kačerově.

Vonnegut se narodil 11. listopadu 1922 v Indianapolis. Jeho otec byl architekt a jeho protiněmecké a kulturní předsudky byly později zvěčněny v románu Groteska (1976). Coby student biochemie na přání otce také psal satirické sloupky do novin.

Po útoku Japonska na Pearl Harbor narukoval a poslali jej do Evropy. Tam jako jeden z mála přežil kobercové nálety Drážďan v únoru 1945, po kterých město vypadalo jako měsíční krajina. Později jej Němci zaměstnali při vykopávání mrtvol. Půl roku předtím spáchala jeho matka sebevraždu.

Po válce studoval antropologii na Chicagské univerzitě, ale jeho diplomovou práci na téma vztahu mezi zlem a dobrem vedení katedry odmítlo. Až v roce 1971 tam přijali teze z jeho románu Kolíbka a titul mu udělili. V knize zkoumal pustošivý racionalismus západních věd a obrat k mysticismu, sílící mezi studenty v USA a Evropě.

V roce 1945 se Vonnegut oženil s dětskou láskou ze školky Jane Marie Coxovou. Měli dvě dcery a syna, a také adoptovali tři děti Vonnegutovy sestry (osoby, "pro kterou jsem vždycky psal"), jež v roce 1958 zemřela na rakovinu.

Tiskový mluvší je "zatracený děsivý džob"

V pozdější pozici tiskového mluvčího společnosti General Electric začal kromě reklamních chvalozpěvů psát povídky. Napsal jednu, druhou a třetí, a dostal za ně víc peněz než za celý rok v General Electric.

Tak mohl skoncovat s tím "zatraceným děsivým džobem", zkušenost mechanizovaného koncernu s ústředním heslem "naším nejvýznamnějším produktem je pokrok" se nicméně promítla do prvotiny Mechanické piano z roku 1952. Je to příběh plný černého humoru z budoucnosti, kde se vědci a inženýři snaží zautomatizovat úplně všecko.

Kniha jej zařadila do oblasti sci-fi, ačkoli on podle vlastních slov "psal jen o lidech a strojích". Následovaly Sirény z Titanu (1959) o člověku, pro kterého se historie odehrává v současnosti, a Matka noc (1961) o skutečné identitě "dvojího agenta". Kolíbka vyprávěla o vědci, který stvoří chemikálii, jež přemění všecku vodu na led, a z roztržitosti tak způsobí konec světa.

Dvacet let anonymního života

Dvacet let (1950-1970) vedl Vonnegut podobně jako jeho literární alter ego Kilgore Trout anonymní život, kdy si vydělával učením angličtiny po internátech, psaním letáků a prodejem jedněch z prvních saabů dovezených do Ameriky. V roce 1979 se rozvedl s první manželkou a vzal si fotografku Jill Krementzovou.

Vrozený pesimismus, který prostupuje jeho dílo, mu jeho pozdní roky nijak neusnadňoval. V roce 1984 se pokusil otrávit alkoholem a prášky na spaní. Od Snídaně šampiónů (1973) sebeironicky používal svoji popularitu v knihách jako autor-vypravěč: "Co si o této knize myslím? Je mi z ní šoufl, ale mně je šoufl nad každou mou knížkou."

Následovaly mimo jiné Kriminálník (1979), Galapágy (1985), Modrovous (1987) či Hokus pokus (1990). Jeho názory byly často záměrně provokativní: "Vyučovat krásnou ženu je jako nalít med do švýcarských hodinek: všechno se zastaví."

Další Vonnegutova díla zahrnují divadelní a televizní hry, eseje a kritiky. S posledním Časotřesením z roku 1997 zápasil deset let. A namísto toho, aby jej vyhodil, publikoval jej s autobiografickými útržky jako literární koláž. Taky v něm poprvé za svým příjmením vynechal přídomek junior, který používal, přestože jeho otec nikdy nic nenapsal. Vonnegutovy knihy došly nesmírné literární obliby, natočily se podle nich filmy, vznikly muzikály, jevištní adaptace a televizní scénáře.