Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane, což znamená soudit. Právě souzení a odsuzování je častým průvodním jevem šikany. Agresor u šikanovaného odsuzuje vzhled, vztahy, schopnosti, dovednosti, znalosti, pracovní výkony, zkrátka cokoliv. Často o něm šíří i lži. Odsuzování může mít buď expresivní formu - "Jsi naprosto neschopná, blbá, vždycky všechno zkazíš" -, nebo posměšnou či ironickou formu: "No ty jsi to zase vymyslela!", ale na pracovišti i formu zadávání nesmyslných úkolů: "Tohle je extrémně důležité, máš na to půl hodiny a běda ti, jestli v tom bude chyba!"

Obecně vzato je šikana fyzické i psychické omezování či týrání jedince v kolektivu, respektive ve společnosti. Zatímco na fyzickou šikanu á la hlava v záchodě můžeme v práci zapomenout, na psychickou šikanu a symbolické máchání hlavy v cizích exkrementech jsme zejména z korporací často zvyklí. Kromě klasické šikany se lze i na pracovištích setkat také s kyberšikanou - třeba ve formě šíření posměšných memů a fotografií na sociálních sítích.

Společným jmenovatelem šikany je to, že systematicky a dlouhodobě ubližuje šikanovanému člověku, a co hůř - podepisuje se na jeho psychice a také fyzickém zdraví. Poruchy spánku, vysoký krevní tlak, problémy s imunitou a s tím související možná častější nemocnost či rozvoj autoimunních onemocnění, jako jsou alergie či astma, problémy se zažíváním atd. - to vše se běžně děje šikanovaným.

Šikanu doprovází časté pocity bezmoci a pocity, že agresor má významnou převahu a nelze se mu postavit. Opravdový problém se šikanou (nejen) na pracovišti nastává tehdy, kdy se k agresorovi přidají další. Při šikaně ze strany nadřízeného se však někdy naopak stává, že stmelí kolektiv pracující pod ním, což velice efektivně pomáhá následky šikany zmírnit, až eliminovat. Šikanovaní podřízení si třeba po dalším výstupu šéfa proti někomu z nich u kávy řeknou: "No jo, náš šéf má zase svůj den, ale tak s výškou jeho postavy se mu nemůžeme divit, že je takový," a i díky pocitu sounáležitosti pak nepociťují žádné ohrožení. Právě pocit ohrožení je přitom katalyzátorem všech psychických a psychosomatických potíží, protože spouští stresovou reakci a vše, co s ní souvisí.

Osoby a obsazení

Šikana má mnohem víc účinkujících, než by se mohlo na první pohled zdát. Na všech se nějakým způsobem "podepisuje" a všichni v rámci šikany sehrávají svou klíčovou roli.

Agresor neboli původce šikany je tím, kdo se šikanou začíná a hledá si spojence. Je hlavním a prvotním původcem celého problému. Sám bývá obvykle obětí předchozí šikany či týraným a/nebo pohlavně zneužívaným dítětem. Agresoři jsou obvykle velmi nejistí a zoufalí a ve svém životě potřebují nějaké spojence, které si vytvářejí právě šikanou slabších. Šikanou se jim také vždy dostává pozornosti, kterou třeba neměli od svých rodičů. Šikanováním ostatních si také zvyšují svoji vlastní nízkou sebehodnotu.

Oběť šikany je terčem veškerých útoků a posměšků, a to nejen od agresora. K obětem si ještě řekneme něco víc.

Ti, co pomáhají šikanovat, se objevují velice záhy po zahájení šikany. Rekrutují se z řad přátel agresora, nepřátel oběti a z řad "outsiderů" v kolektivu. Obvykle přebírají rétoriku a metody šikany od agresora. Šikana jim aspoň zpočátku často prospívá - jsou na straně "silnějšího", který je teď mnohem více přijímá a přátelí se s nimi, jejich sociální kredit se tedy zvyšuje.

Ti, kteří dělají, že šikanu nevidí, se rovněž řadí ke spolupracovníkům agresora, byť pasivním. (Nejen) v očích oběti šikany se však na šikaně podílejí, a to tím, že se oběti nezastanou, nebo proti zjevně nesprávnému jednání agresora nezasahují ani ji nenahlásí nadřízenému. Často proto, že mají obavy z odplaty agresora, což oběť rozhodně nevnímá jako legitimní důvod. Šikana oběti však na ně beztak působí, a to často i ve formě psychosomatických potíží, i třeba snazší manipulovatelnosti ostatními (díky vině, kterou si nesou).

Ti, co se zastanou šikanovaných, jsou poslední a nejdůležitější rolí. Někdy se jim podaří zvrátit průběh šikany, ale to jen tehdy, kdy už tak nejistého a ustrašeného agresora vystraší - ať už sami, či formou šetření nadřízených či HR oddělení. Agresor se však může chtít potom nejdřív zbavit jich, a ne každá oběť šikany je schopna zastat se svého "zachránce", pokud se hněv agresora nakonec přesune na něj. I "zastánci slabších" mají své často nevědomé důvody, proč to dělají. Někdy ze sehrání své role mohou profitovat, jindy nikoliv.

Šikana v práci

V souvislosti se šikanou na pracovišti jsou v Česku známé v zásadě dva pseudopojmy - bossing (šikana podřízeného nadřízeným) a mobbing (útok skupiny proti jednotlivci). Tahle kategorizace je však v podstatě bezvýznamná a neúplná. Šikanovat vás může na pracovišti kdokoliv - váš nadřízený, jiný manažer, kolegové, podřízení, a dokonce i dodavatelé (včetně např. třeba uklízečky či externí účetní) či zákazníci. Snaha nacpat veškerou šikanu na pracovišti do dvou nejasně definovaných pojmů je poněkud absurdní.

Co říkají zákony

Šikana na pracovišti není paradoxně v českých zákonech vůbec řešena. Zákoník práce řeší ve své hlavě IV pouze rovné zacházení a zakazuje diskriminaci. Podrobnosti téhož pak řeší antidiskriminační zákon. Technicky vzato však šéf, který šikanuje všechny podřízené bez rozdílu, nedělá v zásadě nic nelegálního. Hypotetickou ochranu nabízí občanský zákoník se svojí ochranou osobnosti a přestupkům proti občanskému soužití či dobrým mravům. Asi tedy sami tušíte, že v českém právu moc zastání nenajdete.

Jak se bránit?

Obrana proti šikaně není jednoduchá. Pro účinnou obranu je potřeba znát konkrétní motivaci agresora a vlastní síly a možnosti. Velká část agresorů potřebuje k pokračování v šikaně zpětnou vazbu od oběti šikany v podobě očekávaných a obvykle silných a jasně projevovaných emocí - pláč, ponížení, agresivní chování, útěk atd. Pokud oběť nereaguje podle agresorova "scénáře", je to pro agresora ohrožující a někdy ho to může dokonce odradit. Jindy ho to však může vyprovokovat k ještě agresivnější šikaně, zejména tehdy, má-li už spojence. Nezapomínejte, že řada agresorů jsou týrané děti, takže mívají třeba i sadistické sklony. Část agresorů jsou také "psychopaté", lidé neschopní empatie, kteří prostřednictvím ní sledují svůj cíl (např. dostat vás z firmy, aby tam mohli přijmout kamaráda).

Klíčový problém je, že oběť pod vlivem silných emocí plynoucích ze šikany není schopná racionální analýzy ani agresorových motivů, ani svých možností a sil. Postup, jak se poprat s pocity, které vám počínající šikana působí, najdete v článku na tomto webu, týkajícím se drbů. Každá oběť šikany by měla věnovat maximální pozornost svým pěti základním potřebám - místu, péči, podpoře, ochraně a hranicím.

Mám šikanu v práci ohlásit?

Jistou variantou, jak řešit šikanu na pracovišti, je samozřejmě jít za šéfem, případně šéfem šéfa nebo za HR oddělením. Některé zejména nadnárodní korporace mají i vlastní týmy na potírání šikany, obvykle v zahraničí. Ale je tu jedno ALE - nejistota, co přinese oficiální vyšetřování. Navíc, pokud už agresor má své aktivní spolupracovníky, nemusí se problém vyřešit ani tím, že firma agresora vyhodí (což v českém právu není snadné) nebo ho přeřadí na jinou práci. To je právě na šikaně to neskutečně zákeřné - je možné, že situace nebude mít "spravedlivé" řešení, či co hůř, že ohlášení šikany povede k jejímu zhoršení.

Jistou variantou, jak se poprat se šikanou, je najít si psychoterapeuta, který vám v terapeutickém vztahu poskytne potřebné bezpečí i prostor k tomu, abyste mohli dospět k svobodnému - tj. emocemi nevyvolanému - a racionálnímu rozhodnutí, jak celou situaci řešit. Obecné rady na konkrétní situace totiž u šikany obvykle moc nefungují, a co hůř, pokud nevyjdou, můžou vést k prohloubení pocitů marnosti a bezmoci. Bezmoc je přitom katalyzátorem traumatu, tedy vážného psychického zranění.

Jak poznat, kdy odejít?

Odejít z pracoviště, kde vás šikanují, často bývá prospěšným řešením. Šikana totiž nesmí trvat příliš dlouho, a to ani ne tak kvůli okamžitému negativnímu dopadu na vaši psychiku a zdraví, ale právě kvůli možnému rozvoji traumatu, a co hůř, kvůli posílení spojení práce = něco, kde mi není dobře. Práce je totiž, kromě zdroje financí, tím nejlepším prostředkem k osobnímu růstu. Pokud to vaše práce dlouhodobě nenaplňuje, je třeba si najít kompenzaci jinde. Což ovšem obvykle nejde pod vlivem šikany, tj. dlouhodobého ohrožení, které nám brání v pocitech štěstí a pokrývání našich rozvojových potřeb.

Odchod nemusí být řešením

U lidí, kteří šikaně čelili příliš dlouho, může nastat zásadní problém, který je v psychologii dobře popsaný. Řadě obětí šikany se stává, že jsou šikanovány i v nové škole, na novém pracovišti, zkrátka v novém kolektivu. Může za to vytvoření tzv. komplexu oběti. Komplexy poprvé popsal Carl Gustav Jung. Jedná se o autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat a žít svůj vlastní život mimo naše úmysly. Zasahují obvykle všechny tři složky naší osobnosti - tedy podle Junga vědomé já (ego), osobní nevědomí a kolektivní nevědomí. Vědomá část komplexu je však obvykle zanedbatelná. Zjednodušeně řečeno, lidé, u kterých se rozvine komplex oběti, pak na novém pracovišti nevědomě jednají de facto tak, jako by byli dál šikanováni, což postupně provokuje ostatní, aby je šikanovat začali. Dělají to proto, že pro mozek je mnohem bezpečnější žít ve známé situaci - tedy v roli šikanovaného - než v nové, neznámé situaci, která je tím pádem méně bezpečná - tedy v roli zaměstnance, kterého ostatní přijímají a nic proti němu nemají. Zaměstnanec, kterému se opakuje šikana na novém pracovišti, by proto měl určitě vyhledat psychoterapeuta. Obvykle to totiž není jen "neskutečná smůla", která ho dovedla do stejné situace na novém pracovišti.