Hájíčkova proslulá autorská skromnost, stylistická neokázalost, poklidný rytmus děje a rehabilitace všedních témat a motivů je i v jeho poslední novele přítomná.

Příběh nepříliš šťastného genealoga středního věku, který se při sestavování rodokmenů dostane k období, jež ho zvláště zaujme až strhne, k padesátým letům minulého století, připomene svým "spádem" první třetinu průměrné české normalizační detektivky. Citlivý hrdina skládá z dokumentů, výpovědí, ale i intuicí jeden kulacký příběh v jihočeské vesnici.

Foto: Aktuálně.cz

Atmosféru vsi implicitně srovnává s dnešním stavem (a jeho obrazem turistickým, dějepisným, folklorním). A právě v těchto styčných bodech je Hájíček nejsilnější. Dokáže při svém osobním historickém průzkumu zpřítomnit vesnické dusno: zašlé předměty, ticho a vydýchaný vzduch, z nichž je dodnes cítit nekonečná sousedská závist, nenávist, furiantství, zneužívání závislosti člověka na člověku.

Autor je ukazuje v dobách politických zvratů, které do vesnického společenství vsakovaly neodhadnutelnými směry, ale dokáže je znovu vyhmátnout i v současné břízolitové hospodě. Nebo mezi vesnickou náplavou v Praze. Jihočeská vesnická krutost je úplně jiná než ta z kopanic Květy Legátové.