Osmého, tehdy dvanáctiletého Ctibora, se vojákům hlídajícím přechod v Českých Velenicích podařilo chytit. Ostatnípřes zranění třicetimetrovou vzdálenost mezi tehdejší československou a rakouskou celnicí přeběhli.

Ctiborova matka utíkala s dvouletou dcerou Claudií náručí. "Otec zakřičel: Utíkejte! A všichni se rozběhli na rakouskou stranu. Mě hned chytili. Pak už jsem slyšel jenom křik mých rodičů, houkání rakouských sanitek. Viděl jsem, jak bratr Karel spadl, když ho zasáhla jedna z vystřelených kulek. Celé to trvalo jen pár vteřin, uběhlo to hrozně rychle" vzpomíná Ctibor.

Jeho rodiče, kteří se do Československa vrátili v roce 1961 právě z Rakouska, se rozhodli utéct poté, co československé úřady povolily cestu do Jugoslávie jenom ženským příslušníkům rozvětvené rodiny. "Byla to poslední kapka. Otec, který byl silný antikomunista, se rozhodl, že půjdeme přes hranice všichni. Vraceli jsme se od babičky z Moravy. Tam ale nešlo hranice přejít, všude byly dráty a zátarasy. Přejeli jsme do jižních Čech a zkusili přeběhnout hranice v neděli, kdy služby nebyly tak přísné," vypráví Ctibor Šindár.

Třicet sedm dní dětského žaláře

Zatímco jeho rodinu na rakouské straně rozvážely sanitky do nemocnic, Ctibora českoslovenští policisté zavřeli a vyslýchali. A pak hned odvezli do dětského domova. Třicet sedm dní nevěděl, co se stalo s jeho rodinou.

Netušil ani, co útěk sedmi lidí z jedné rodiny rozpoutal v zahraničí. Teprve později se z výstřižků novin a útržků televizního vysílání dověděl, co se všechno stalo. O útěku velké rodiny Šindárových z komunistického Československa totiž psaly na titulní straně noviny po celém světě, u jeho rodičů se střídaly televizní štáby. Rakouské úřady dokonce vyzvaly k bojkotu Československa.

Odezva komunistických úřadů v ČSSR byla stejně silná. Státní média označila Šindárovi za zrádce. Na Lounsku, kde před útěkem žili, je zprávy popisovaly jako nežádoucí černé ovce. "Mezitím Červený kříž vyjednával o mém vydání. Po třiceti sedmi dnech mne posadili do letadla do Švýcarska. A odtud už jsem letěl za rodiči do Vídně, měl jsem dokonce tu čest, že mi dovolili jít do pilotní kabiny. Byl jsem známá osobnost," říká Ctibor. V jeho archívu výstřižků dokumentujících celý Případ Útěk je taková fotografie jen jedna - moment setkání s rodiči a první objetí se sourozenci na letišti ve Vídni.

Odloženo, zapoměňte

Po roce pobytu v Rakousku se rodina vydala do jihoamerické Venezuely. A na začátku devadesátých let se bratři Karel a Ctibor - po více jak třiceti letech života v cizině - vrátili na Lounsko.

Lidi, kteří po nich kdysi stříleli na hranicích, ani nehledali. "Pohraničníci do nás vystříleli dvě dávky ze samopalů. Můžeme být rádi, že nikoho nezabili, přece jen - na třicet metrů trefit člověka není až tak obtížné. Spíš bych jim tedy asi poděkoval, že měli tak štastnou ruku," míní Ctibor.

Za oběma bratry v devadesátých letech přišli vyšetřovatelé z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Až od nich se dověděli, že jeden ze střílejících pohraničníků už nežije. Celý případ byl nakonec odložen, viník se nenašel. Podle policie byl případ stejně promlčen.