reklama

"Naučíš mě jezdit na žirafě?" Saima z dokumentu Černí Češi zažívá rasismus každý den

Lidé jsou k ní přátelští, až když zjistí, že tady vyrůstala a mluví česky. Saima Mathewsová patří k desítkám namibijských dětí, které žily šest let v socialistickém Československu a o nichž vypráví dokument Černí Češi. Do Česka se vrátila před třemi lety. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vypráví o boji s depresemi, traumatech z dětství a o tom, proč ji mrzí, že její čeští krajané nerespektují cizince.

Saima Mathewsová se v Česku cítí doma, ale potýká se s nevhodným chováním některých Čechů.
Saima Mathewsová se v Česku cítí doma, ale potýká se s nevhodným chováním některých Čechů. | Foto: Tomáš Vocelka

Do České republiky jste přijela v pěti letech, o šest let později jste s ostatními dětmi odjížděla do Namibie. Jaké to pro vás bylo?

Těžké. Namibii jsem stejně jako ostatní děti vůbec neznala. Většina z nás se narodila v uprchlických táborech v Zambii nebo v Angole. Žili jsme uprchlický táborový život. Všechno, co jsme se naučili - psát, číst, žít - bylo v Česku a v češtině. Proto vnímáme Českou republiku jako svůj domov.

Jak vypadá uprchlický život v táboře?

Každá rodina si žije po svém. Starší sirotci žijí ve stanu, kde se o ně starají vychovatelky. Mě vychovávala babička, protože máma zemřela, když mi bylo osm měsíců, a tátu jsem neznala. V táboře jsem měla obyčejné dětství, jedla jsem, běhala, neměla jsem starosti. Jen vzpomínám, že nás trénovali, abychom se schovali, když uslyšíme zvon, který signalizoval útok.

Je pro vás bolestivé o minulosti mluvit?

Už ne. Ale bývalo to tak. Když mě autorka námětu Katka Mildnerová oslovila, abych v dokumentu vystupovala, nechtěla jsem. Poskytla jsem rozhovor do její knihy Černí sokoli, ale bála jsem se, že na kameře budou vidět všechny mé pocity. Měla jsem strach, že se rozbrečím. Navíc to bylo v období, kdy jsem se po 28 letech vrátila do Česka a trpěla jsem depresemi. Nakonec jsem ale souhlasila.

Všechno jsem dělala špatně

Byl to návrat do Česka, který deprese způsobil?

Dokument Černí Češi

Dokument Černí Češi

  • Mapuje osudy namibijských dětí, které vyrůstaly v Československu. Sami se označují za černé Čechy bez ohledu na to, zda žijí v Namibii, nebo se vrátili do Česka.
  • V 80. letech se 56 namibijských dětí přestěhovalo do ČSSR. Speciální vzdělávací program namibijského osvobozeneckého hnutí SWAPO a Komunistické strany Československa měl za cíl vychovat z dětí novou generaci politicky uvědomělé elity. 
  • Experiment ztroskotal začátkem 90. let v důsledku politických změn v obou zemích. Děti se musely bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy vrátit do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat.
  • Dokument získal Cenu online publika MFDF Ji.hlava a cenu Grand Prix na MFF Etnofilm Čadca.
  • Režisérem je Martin Mülller, autorkou námětu Kateřina Mildnerová.

Ano, zažívala jsem obrovský kulturní šok. Celý život jsem si přála vrátit se sem a moc jsem se těšila. Ale realita byla jiná. Lidé byli velmi netolerantní a neustále komentovali, že vypadám jinak. Ale vyhledala jsem terapeutickou pomoc a teď je mi už mnohem lépe. Pochopila jsem, že jsem se necítila špatně jen kvůli tomu, jak se ke mně lidé tady chovají, ale že si v sobě nesu spoustu věcí z minulosti, které návratem do Česka vyplavaly na povrch.

Jaké věci to byly?

Největší zranění mi způsobil odjezd z Česka do Namibie. V Česku se o nás staraly vychovatelky, dávaly nám najevo lásku, hladily nás. Chodili jsme do českých rodin, měli jsme normální dětství. Když jsme přijeli do Namibie, většina z nás neměla rodiče. Mě si vzal do péče bratr mojí matky, který měl už čtyři děti. Neznala jsem Namibii, neznala jsem místní kulturu, tradiční práce. Vždy jsem dělala něco špatně. Teta říkala, že nic neumím, protože mě běloši rozmazlili. Brečela jsem a strýc se mě ptal, jestli je chci slzami očarovat, jestli dělám voodoo. Nikdo nás na takovou obrovskou změnu nepřipravil. Neměla jsem za kým jít a začala jsem své pocity potlačovat. Mnohokrát jsem utekla pryč, chtěla jsem jít za ostatními dětmi, které jsem znala z Česka. Také jsem chtěla utéct zpět, ale nevěděla jsem jak. Snažila jsem se jen přežít do druhého dne v naději, že se jednou dostanu pryč.

Muselo to být těžké…

Také jsem byla hrozně naštvaná, že nás někdo poslal z Česka do Namibie. Co jsme tam našli? Nic. Přitom tady jsem měla českou rodinu, která mě chtěla adoptovat. Měla jsem úzkost z toho, že vždy, když se v mém životě děje něco dobrého, tak se to zase pokazí. Navíc jsem neměla žádnou sebedůvěru. V Namibii se mi smáli, jak mluvím, jak chodím, všechno jsem dělala špatně. Zničilo mě to, přišla jsem o osobnost. Byla jsem jako větev ve větru. Díky terapii jsem ale našla samu sebe a teď opravdu žiju svůj život.

Našla jsem svůj hlas

V Namibii jste žila 28 let, jak vypadal váš život, když jste dospěla?

Pracovala jsem deset let v lékárně. Není to o tom, že bych nerespektovala namibijskou kulturu, ale nutila jsem se žít způsobem, který jednoduše nebyl můj.

Jsou to tři roky, co jste se vrátila do Česka. Komentují stále lidé váš vzhled?

Poznámky slýchávám každý den, ale změnila jsem se já. Našla jsem svůj hlas, myslím a vidím věci jinak. Naučila jsem se odpovídat nebo nereagovat a nebrat si to tak osobně. Dotkne se mě to, ale ne tak, že mi to zkazí náladu. V minulosti jsem po Benešově chodila se sluchátky, jenom abych rasistické komentáře neslyšela. Díky terapii jsem si uvědomila, že mám právo žít normální život. Když mi někdo něco řekne, tak zareaguju. Možná vypadám neslušně, ale já jsem to nezačala.

Jak na rasistické komentáře reagujete?

Většinou odpovídám, ať se jdou léčit, protože jsou to oni, kdo má problém.

Ptají se, jaká jsem tam dole

Můžete popsat konkrétní situace, které v každodenním životě zažíváte?

Například když můj bývalý přítel svým známým řekl, že chodí s Afričankou, všichni se jej jako první zeptali: "Tak jaká je?" Odpověděl, že jako každá jiná ženská, a oni na to: "Ale to nemyslíme. Jaká je tam dole? Afričanky jsou přeci zvyklé na velké penisy…" Takové hloupé a neandrtálské myšlenky mají. Když jeho matka ukázala naši společnou fotku sousedce, ta jí zase řekla, že je špatně, aby běloch, Evropan, chodil s černoškou, protože Afričané dělají voodoo. Okamžitě ji z bytu vyhodila. Nedávno se mě v baru zase nějaký muž zeptal, jestli ho naučím jezdit na žirafě. Šla jsem ven a brečela.

Když jsem se šla registrovat na fyzioterapii kvůli bolesti ramene, recepční mi řekla, že cizince neberou. V čekárně přitom byli lidé s cizím přízvukem, mě ale nezapsala. Tohle je čistý rasismus, stejně jako to, že mi dospělí i děti často automaticky tykají. Minulý týden mě například v Benešově pronásledovala parta kluků, kteří si ze mě dělali za mými zády srandu. Zbavila jsem se jich až ve vietnamském bistru, odkud je majitelka vyhnala.

Má s těmito zkušenostmi nějakou souvislost skutečnost, že se nerada fotíte?

Ano má. Často se mi stává, že za mnou přijde někdo, koho neznám, a zeptá se mě, jestli se s ním nechci vyfotit. Nikdy jsme se neviděli a ani spolu nemluvili. Mám pocit, jako bych byla věc, artefakt na památku, kterým se pak vytahují, že se vyfotili s Afričanem. Je to ponižující. A když řeknu, že ne, že mi to vadí, tak se mě ten člověk zeptá, proč s tím mám problém. Přesně tohle mě na Česku mrzí. Člověk musí neustále vysvětlovat, odkud je, jaký je a proč je takový, jaký je, aby jej lidé přijali. Někteří lidé jsou ke mně přátelští až poté, co zjistí, že jsem tady vyrůstala, že tady pracuji a mluvím česky. Například kamarád mého známého, o kterém se ví, že je rasista, mě respektuje. Proč? Protože tady pracuji. Ale co kdybych nepracovala? Co kdybych byla uprchlice?

Důležitá je osobnost, ne barva pleti

Do Česka jste se dostala díky pracovní agentuře, teď už vyděláváte sama na sebe, v pekárně a jako vychovatelka ve školní družině. Jak se vám podařilo postavit se na vlastní nohy?

Podmínky, které jsem měla v pracovní agentuře, byly hrozné. Zprostředkovali mi práci v pekárně, spala jsem na pokoji s dalšími pěti lidmi, dostávala jsem 60 korun na hodinu. Stál nad námi člověk, kterému jsem říkala "otrok master" (otrokář, pozn. red.). Když jsem se rozhodla od agentury odejít, zeptala jsem se v pekárně, jestli by mě nezaměstnali, a oni řekli, že ano. Díky tomu jsem si pronajala byt v Mrači, šest kilometrů od Benešova.

A jak jste se dostala k práci s dětmi?

V družině pracuji od září tohoto roku v podstatě díky synovi mé známé. Ve škole probírali v zeměpise Afriku a on se mě zeptal, jestli bych u nich ve škole o Africe něco neřekla. Tak jsem souhlasila, šla jsem k nim do třídy a pak si mě pozvali i do jiných tříd a spřátelila jsem se s vedením školy. Od minulého roku jsem třikrát týdně ve družině, kde na děti mluvím anglicky jako rodilý mluvčí, do pekárny chodím jednou týdně.

Dokument Černí Češi získal Cenu online publika jihlavského dokumentárního festivalu. Překvapuje vás jeho úspěch?

Ano. Už mám v hlavě nastavené, že jsou Češi k cizincům netolerantní, takže mě zájem překvapil.

Myslíte si, že by mohl pozitivně ovlivnit vztah Čechů k cizincům?

Popravdě řečeno nevím, pro mě to může být lepší, protože se lidé dozví o mém příběhu. Co ale jiný Afričan, který v Česku nevyrostl a nemluví česky? Měla by pro nás být důležitá osobnost člověka, ne barva pleti nebo to, odkud člověk pochází. Bylo by skvělé, kdyby se cizinci v Česku cítili respektovaní bez toho, aniž by se tady narodili nebo uměli dobře česky. I když se tady cítím doma, vždy mi dá někdo najevo, že sem nepatřím a že jsem jiná. I když se chovám a žiju jako ostatní.

Video: Číšník se mi jen arogantně vysmál, v centru Prahy není Rom žádoucí klient, říká Torák (27.6.2022)

Číšník se se mnou nebavil a když jsem řekl, že odcházím, tak na to reagoval jen slovy No konečně!, tvrdí Rom žijící ve Velké Británii. | Video: Michael Rozsypal
Tak hnusný projev jsem nezažil. Babiš o téhle zemi neví vůbec nic, říká Pithart | Video: Linda Bartošová, Pavel Švec, Video

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama