Rozsudek jménem republiky

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl předsedou senátu JUDr. Milanem Tripesem jako samosoudcem v právní věci navrhovatele JUDr. Vojtěcha Filipa, poslance FS ČSFR, proti odpůrci Federálnímu ministerstvu vnitra se sídlem v Praze, o určení, zda navrhovatel věděl nebo mohl vědět, že je evidován jako spolupracovník 1. správy Federálního ministerstva vnitra, takto: Určuje se, že navrhovatel nevěděl ani nemohl vědět, že je evidován jako spolupracovník 1. správy Federálního ministerstva vnitra. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Odůvodnění: Navrhovatel se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že nevěděl a ani nemohl vědět, že je evidován jako spolupracovník 1. správy Federálního ministerstva vnitra. Svůj návrh odůvodnil tím, že si není vědom skutečnosti přednesené dne 22. 3. 1991 mluvčím vyšetřovací komise FS ČSFR pro objasnění událostí 17. listopadu, totiž že vědomě spolupracoval s 1. správou FMV. Naléhavý právní zájem na vydání určovacího výroku spatřoval ve skutečnosti, že byl dán podnět k zahájení trestního stíhání poslanců FS, kteří vědomě zatajili svou předchozí spolupráci s bývalou Státní bezpečností. Odpůrce požadoval zamítnutí návrhu s poukazem na skutečnost, že z písemných materiálů vyplývá, že navrhovatel byl vědomým spolupracovníkem 1. správy FMV. Navrhovatel jako účastník, řízení zprvu popíral nejen vědomost spolupráce s 1. správou FMV, ale i fakt, že by vůbec s jakoukoli složkou FMV spolupracoval. Svou výpověď změnil poté, co byli zbaveni mlčenlivosti svědkové, kteří mohli objasnit pozadí celé události, a co se i on sám mohl cítit být vyvázán z povinnosti zachovávat mlčenlivost. Vypověděl poté, že skutečně navázal spolupráci, a to vědomou, s československou vojenskou rozvědkou, a potvrdil i pravost všech dokumentů dokládajících existenci této spolupráce, včetně závazku uzavřeného dne 15. 4. 1986. Popřel nicméně, že by ve vědomosti jeho spolupráce s československou zpravodajskou službou byla obsažena i vědomost spolupráce s bývalou Státní bezpečností, či - slovy parlamentní vyšetřovací komise - s 1. správou FMV. Výpověď navrhovatele byla ve všech bodech potvrzena i výpověďmi všech tří svědků, kteří z titulu svých funkcí mohli s navrhovatelem přicházet do služebního styku, a to JUDr. Františka Hanzalíka, bývalého náčelníka oblastního odboru správy StB v Č. Budějovicích, jeho bývalého zástupce PhDr. Stanislava Eismanna i Lubomíra Antala, který byl jako starší referent pro rozvědnou činnost bezprostředním řídícím pracovníkem navrhovatele. Všichni svědkové shodně uvedli, že navrhovatel byl vědomě získán ke spolupráci s československou zpravodajskou službou, jejíž byli sami pracovníky, avšak bez toho, že by mu bylo známo organizační začlenění této zpravodajské služby do hierarchie orgánů armády či vnitra. Shodně také potvrdili, že označení "1. správa FMV" mu nejen známo nemohlo být, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o vnitřní krycí označení pro rozvědku, ani mu nesmělo být prozrazeno. V zájmu vlastní bezpečnosti pracovníků rozvědky i v zájmu zachování pravidel konspirace bylo, aby každému ze spolupracovníků byly známy pouze nejnutnější skutečnosti potřebné k plnění úkolů - ty se plnily výlučně vně republiky a měly výlučně rozvědný, nikoli kontrarozvědný charakter. Ze závazku ke spolupráci podepsaného navrhovatelem 15. 4. 1986 vyplývá, že navrhovatel se zavázal spolupracovat s československou zpravodajskou službou a odpovědně plnit úkoly, které mu budou uloženy. Z dokladu nikterak nevyplývá organizační začlenění složky, s níž měl navrhovatel spolupracovat. Ani z jakéhokoli dalšího předloženého dokladu, který byl součástí osobního spisu navrhovatele, nevplývá, že by si navrhovatel mohl být vědom skutečného organizačního začlenění zpravodajské služby. Pokud je na dokladech toto organizační začlenění uvedeno, jedná se v každém případě o výlučně vnitřní materiály mající přísně tajný charakter a z jejich obsahu je zřejmé, že byly určeny ke služebnímu styku pracovníků rozvědky, aniž by s nimi měl být příslušný spolupracovník seznamován. Na žádném z těchto dokladů také není navrhovatelův podpis. Ten je sice uveden na osmi potvrzeních o přijetí drobných finančních částek na krytí výdajů v zahraničí, avšak v těchto případech naopak chybí jakékoli bližší označení, odkud částky pocházejí. Návrh je důvodný. Podle § 80 písm. c/o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. V daném případě dospěl soud k závěru, že navrhovatel má na vydání určovacího výroku skutečně naléhavý právní zájem, neboť - jak vyplývá z předvolání k výslechu v souvislosti s podnětem k zahájení trestního stíhání - skutečnost, že byl označen za vědomého spolupracovníka 1. správy FMV, by vnášela do sféry jeho osobnosti neodůvodněnou právní nejistotu (samozřejmě za předpokladu, že by toto označení nebylo pravdivé - pokud by pravdivé bylo, pak by naopak byl navrhovatel povinen nést případné právní následky s tím spojené). Naléhavost právního zájmu navrhovatele na vydání určovacího výroku vystupuje o to více do popředí, že na jeho případ nedopadá režim zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. zákona lustračního), a navrhovatel se tudíž nemůže domáhat uplatnění svých práv podle tohoto speciálního předpisu, nýbrž pouze podle předpisů obecných. Je nutno zdůraznit, že při svém rozhodování nemusel soud řešit otázku, zda si byl či mohl být navrhovatel vědom své spolupráce s určitou agenturní složkou. Tato otázka - jak bylo již výše uvedeno - byla mezi účastníky nesporná, neboť navrhovatel zcela vědomě podepsal závazek a rovněž vědomě vykonával úkoly pro československou zpravodajskou službu. Předmětem rozhodování soudu nebyla ani otázka, zda československá zpravodajská služba byla či nebyla organizačně začleněna pod bývalou Státní bezpečnost, resp. 1. správu FMV. Rovněž tato otázka byla v řízení naprosto nesporná a o kladné odpovědi na ni nebylo od počátku pochyb. Jediným sporným momentem tak zůstala otázka, zda si navrhovatel při podepsání závazku a při spolupráci s československou zpravodajskou službou byl či mohl být vědom též skutečnosti, že je též z hlediska organizačního současně spolupracovníkem Státní bezpečnosti, resp. 1. správy FMV. Tak také ostatně zcela přesně navrhovatel vymezil předmět tohoto řízení, přičemž jeho návrh opět zcela přesně vycházel ze znění nálezu parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu. Takto úzce vymezenému rámci řízení proto také odpovídal okruh důkazů, jež bylo zapotřebí v řízení provádět. Jednalo se především o doklady obsažené v osobním spise navrhovatele a o výslechy osob, s nimiž navrhovatel mohl při plnění svých úkolů přicházet do styku. Jak již bylo výše uvedeno, ani z jednoho listinného dokladu nevyplynulo, že by si navrhovatel měl být vědom organizačního začlenění zpravodajské služby do struktury orgánů armády či vnitra. Pracovníci, s nimiž navrhovatel při plnění úkolů přicházel do kontaktu, pak takovouto možnost jednoznačně vyloučili. Další návrhy na důkazy nebyly ani z jedné, ani z druhé strany vzneseny, a soud proto při svém rozhodování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu. Pokusil se sice - v podstatě nad rámec důkazních návrhů - obstarat si pro účely rozhodnutí též materiály, z nichž při svém nálezu vycházela parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu, avšak bezvýsledně - opakovaná žádost o zaslání příslušných materiálů zůstala bez jakékoli odezvy (lze nicméně předpokládat, že i tak byl důkazní materiál soudu úplný, neboť parlamentní komisi patrně byly známy jiné skutečnosti než ty, které vyplývaly z materiálů předložených jí ze strany Federálního ministerstva vnitra - ty byly přitom soudu předloženy rovněž, a to navíc v originálech). Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nemohl soud na otázku, zda si navrhovatel byl či mohl být vědom skutečnosti, že je evidován jako spolupracovník 1. správy FMV, odpovědět jinak než záporně, a proto podle § 80 písm. c/ o.s.ř. vydal rozhodnutí, jímž podanému návrhu v plném rozsahu vyhověl. Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že obě strany se svého případného nároku na náhradu nákladů řízení výslovně vzdaly (ač by navrhovatel, který byl v řízení úspěšný, mohl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. proti odpůrci uplatnit své právo na náhradu nákladů, jež v řízení účelně vynaložil).

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím soudu podepsaného.

V Českých Budějovicích dne 21. října 1992 Za správnost vyhotovení: JUDr. Milan Tripes v.r.