reklama
 

Neopakujte chyby rodičů: Buďte empatičtí a zhluboka dýchejte

Právě teď vrcholí období, kdy nám všem ujíždí nervy ještě o poznání víc než jindy. Ať žijí svátky klidu a pohody. I když jsou neposlušné sebevíc, nemá smysl na děti křičet. Stejně si udělají, co chtějí a naše vztahy se tím pokazí. Zkuste to jinak.

Foto: Shutterstock

Klíč k úspěchu je vypnout naše podvědomé programy, na základě kterých se chováme. Pokud na vás rodiče v dětství zvyšovali hlas, máte to v hlubokém podvědomí a můžete reagovat ve vypjatých chvílích podobně.

"Přestaň fňukat a obleč si svetr, říkala jsem ti to nejméně už pětkrát," okřikuje Zuzana svého pětiletého syna. Ale pokaždé, když na něj zařve, cítí vnitřní neklid. Stejně totiž na ní před třiceti lety křičela její matka. Když se Zuzana rozčílí, často pak vzpomíná na situace z vlastního dětství, kdy cítila smutek a nespravedlivost a slibovala si, že ona bude určitě ke svým dětem jiná. Dostala se totiž do situace, kdy i ona se stala rodičem, ale dětská zranění nikam nezmizela.

Ty si snad sedíš na uších…

"Přestaň mi tu dělat scény!", "Ty jsi snad úplně hluchý!", "Kolikrát ti něco budu opakovat", a podobné hlášky z nás v komunikaci s dětmi vylítnou úplně samy. Možná si myslíte, že na nich není nic špatného, ale ve skutečnosti úplně ignorují emoce dítěte, a když je vyslovujeme, děláme to samé, co rodiče nám, když jsme byli malí. Abychom měli harmonický život, musíme žít v souladu se svými emocemi a respektovat pocity těch druhých. Tahle dovednost se ale nikde nevyučuje a výchova z dob minulých jí žádný prostor nedala.

Zkuste více poslouchat

Současná psychologie doporučuje rodičům, aby se snažili svým dětem co nejvíc naslouchat, a zároveň vyjadřovat své pocity či požadavky neagresivní formou. Jasně, že všichni žijeme ve shonu a někdy i tomu nejtrpělivějšímu rodiči dojdou nervy, ale důležité je, aby řvaní a ponižující hlášky nebyly jediným způsobem, jak se svou ratolestí komunikujete. 

Zvolte jinou strategii 

Ve chvíli, kdy chcete zase svého potomka pokárat, zastavte a nadechněte se. Pak se na situaci zkuste podívat z jeho pohledu. Pojďme se vrátit k Zuzaně a jejímu pětiletému Adámkovi. Stejná situace se svetrem: mají ráno odcházet do školky, ale Adámek křičí a vzteká se, nechce si obléct svetr. "Co se děje, Adámku?", zeptá se ho Zuzana. "Nechci tenhle svetr, strašně kouše. Táta mi slíbil, že mi koupí mikinu s drakem," křičí Adámek a hodí svetr do kouta. "Zlobíš se na tatínka, že ti nekoupil novou mikinu?", popisuje situaci Zuzana. "Kde je táta, chci mikinu", pokračuje Adámek, ale jeho tón je spíš smutný než vzteklý. "Vím, že tě štve svetr, protože kouše, ale také myslím, že se ti stýská po tátovi, vždyť je pryč už tři dny. Taky se mi po něm stýská," říká Zuzana.

Ve chvíli, kdy Adámek cítí empatii, přestává plakat a ptá se, kdy se tatínek vrátí. Zuzana ho uklidňuje, že zítra a navrhuje to se svetrem ještě den vydržet. Adámek kýve a už nepláče, cítí, že mu maminka rozuměla a vyslechla ho. "Pojď ten svetr zvednout a domluvíme se, že i když se zlobíme, věcmi házet nebudeme. Místo toho, si můžeme povídat. Platí?". Adámek souhlasí, obléká si svetr a běží s maminkou do školky. Stíhají to jen tak tak, ale tenhle rozhovor byl důležitější. Zuzana neztratila nervy, měla dost empatie, aby pochopila příčinu, proč se syn vzteká (stýskalo se mu po otci) a dokázala nastavit hranice (věcmi se nehází).

Investujte do vztahů

Možná se vám to zdá příliš pracné nebo nevěříte, že takhle můžete s dětmi komunikovat. Ale ti z nás, co se dokáží ovládat, použít empatii a nastavit hranice, budují pevné a kvalitní vztahy se svými dětmi.  

Související

reklama

Komerční tip

reklama