Přelom roku je lidský výmysl. Kdybych neměla víru, bylo by mi úzko, tvrdí farářka
Evangelická farářka Alexandra Jacobea říká, že pokud člověk se vstupem do nového roku prožívá úzkost, může mu pomoct jedna věc - uvědomit si, za co všechno je vděčný. Z tohoto období v roce by ráda sejmula přebytečnou tíhu. „To, že se 31. prosince a 1. ledna odehraje nějaká změna, je náš lidský výmysl,“ tvrdí.
Alexandra Jacobea působí deset let jako evangelická farářka. Ve své praxi se setkává s lidmi, kteří ve svém životě hledají spirituální oporu, zejména v období krizí. Tím je pro některé jedince také čas Vánoc a Nového roku. Šestatřicetiletá Jacobea v rozhovoru radí, jak se vypořádat se vstupem do dalšího roku a s měsíci po Vánocích, kdy si spousta lidí plánuje, že změní svůj život.
Vedle evangelického sboru v pražských Dejvicích působíte i v projektu experimentálních bohoslužeb v podniku Rock Café Nekostel. Je podle vás třeba zmodernizovat praktikování víry?
Myslím, že leckomu by to mohlo usnadnit krok na práh či za práh církve. Čas od času se ozve někdo, že se o víru zajímá, a přijde na bohoslužby, je ale zaskočený, nejčastěji asi písněmi a varhanní hudbou. To jsem byla koneckonců i já sama, když jsem vstoupila před lety poprvé do evangelického kostela. Zároveň si uvědomuji, že pro mnohé církevní "insidery" jsou tradice a kontinuita určitou jistotou - ty my lidé hledáme a potřebujeme.
Do církve jste vstoupila v době dospívání. Kdybyste porovnala dobu před a po - jakou změnu jste pocítila?
Moje duchovní cesta začala dřív, než jsem do církve v 15 letech oficiálně vstoupila. Boha jsem nějak vnímala už jako dítě, ale tím, že jsme se doma nemodlili a do kostela jsme nechodili, jsem moc nevěděla, jak to vlastně s tou vírou je. Od dětství jsem ale kolem sebe měla i věřící vrstevníky a další lidi, kteří byli v té mé skládačce důležití. Je fakt, že se křtem a tím, jak jsem se začala v církevním prostředí pohybovat, změnilo mnohé. Třeba jsem postupně začala uvažovat o studiu teologie, což bych si do té doby asi představit nedovedla. A taky jsem byla a zůstávám vděčná za komunitu lidí, které mi to přineslo a přináší do života.
Chybí nám podle vás v současné době pocit nějakého společenství, komunity?
Nechci říkat, komu to chybí a komu ne, ale já osobně tohle v církvi vnímám jako obrovský dar. Ve sboru v Brně, kde jsem v minulých deseti let působila, a i v nynějším pražském, se scházejí všechny generace. Pro člověka je velmi přínosné, když se potkává s malými dětmi i lidmi ve věku 100 let.
Například až v církvi jsem nějakým způsobem začala lépe prožívat pohřby. Není to tak, že je mám ráda, to asi nikdo. Ale když jste najednou při pohřbu se všemi, se kterými se vídáte v neděli na bohoslužbách, a loučíte se s člověkem, který tam s vámi byl také, najednou to začíná dávat smysl. Je to velká opora. Nijak to neubírá na smutku ani ztrátě, ale najednou si uvědomujete, že se v kostele odehrává celý život a že v něm nejste sami.
Ať už se jedná o křesťanství či jinou spirituální cestu, jak moc je v životě důležité, že se můžu o "něco" opřít? Ten zmíněný pocit, že v tom nejsem sama?
Některým lidem opora chybí a hledají ji v různých zdrojích, často na základě toho, s čím už mají dřívější zkušenost. Některým, zdá se, duchovní rozměr v životě neschází. Mám dojem, že se duchovní manko často projeví v krizi, když je člověk v úzkých. To pak leckdy hledá oporu i ten, kdo se bez ní dlouho dobře obešel.
Snažím se lidem moc nekecat do života
S nástupem pandemie výsledky studií ukázaly, že se zhoršil duševní stav lidí a chybí psychoterapeutická péče. Když nevím, jak si mám pomoci či je podpora nedostupná, mám jít do kostela?
Ne všichni faráři jsou psychoterapeuti, i když řada z nich kromě teologického vzdělání odpovídající výcvik má. Někteří zase nejsou v tomto ohledu lidsky obdarovaní. Takže bych ono "jít do kostela" rozhodně nedávala jako jednoduchý recept na všechna lidská trápení. Zároveň si umím představit, že kostel, ať už jako samotný prostor či lidi a děje v něm, mohou lecjak ulevit. Některé stavy mohou souviset právě i s nenaplněním onoho duchovního rozměru života.
I když nemáte psychologické vzdělání, vnímáte se jako psychoterapeutická podpora?
Mám ráda slovo doprovázející. Snažím se rozpoznat, kdy je dobré člověku poradit, nabídnout svůj pohled, ale zároveň lidem moc nekecat do života. V roli farářky se vám tohle totiž může stát velmi snadno. Je dobré uvědomovat si hranici svých kompetencí. K tomu patří to, že neváhám daného člověka povzbudit, aby v určitý moment či situaci vyhledal ještě jiný druh pomoci, než mu umím a mohu poskytnout já.
Setkáváte se s lidmi, kteří nějakou spirituální cestu hledají. Můžete popsat, co jim v životě schází?
Myslím si, že hodně lidí hledá nějakou kotvu, naději, společenství, duchovní zarámování. Často se mluví o uspěchanosti doby, světa, tak to může mít podobu hledání cest, jak zpomalovat a zastavovat se. Někdy je potřeba zažívat více rituálů. A někdo vážně hledá Boha a má pocit, že sám neví, jak na to.
Alexandra Jacobea (36)
- Již deset let působí jako farářka Českobratrské církve evangelické.
- Studovala evangelickou teologii na ETF UK v Praze a v Ženevě.
- V letech 2010 až 2021 působila v evangelickém sboru v Brně. Nyní žije a pracuje v pražských Dejvicích.
- Působí v projektu experimentálních bohoslužeb v podniku Rock Café Nekostel.
- Ve volném čase ráda objevuje nová místa, trasy procházek, jídla a recepty, nové sporty a činnosti. Dobrovolně také pečuje o štěňata budoucích vodících psů.
- Na farářské profesi ji těší, že se potkává s lidmi různého věku a zažívá s nimi silné životní momenty. Také ji naplňuje příprava bohoslužeb.
- Je vdaná.
Nezatěžujme se tím, že jeden den je rok 2021 a druhý 2022
Jak víra v běžném životě kotví vás?
Věřím, že je tu někdo - vlastně spíš Někdo - komu záleží na světě a záleží mu i na mně osobně. Nezbavuje mě to mé vlastní odpovědnosti, ale poskytuje naději, třeba tváří v tvář bolesti nebo utrpení, vůči nimž jsem jako jednotlivec prakticky bezmocná. Perspektiva víry je pro mě taky zásadní v otázce vnímání a prožívání smrti. Jistěže z ní mívám strach, jistě, že mě bolí, když zemře někdo blízký. Ale není to jenom černočerná temnota. Mám naději, která do toho přináší světlo. Kdybych víru v životě neměla, myslím, že by mi často bylo hodně úzko. A také bych neznala spoustu úžasně nadčasových příběhů, které průběžně objevuji v Bibli.
Konec roku je pro některé lidi obtížný. Bilancují, jak si vedli po celý rok a co je čeká v tom příštím. Objevuje se skepse, smutek… Jak konec roku vnímáte vy?
Dřív na mě konec roku dopadal hodně, ale to bylo do té doby, kdy jsem měla papírový diář. Vždy jsem se těžko loučila s tím starým, ohmataným, zaplněným… Trochu z donucení jsem přešla na elektronický Google diář a najednou jsem zjistila, že všechny dny vypadají stejně, není tam žádný zásadní přelom. To samozřejmě říkám s nadsázkou, ale pomohlo mi to uvědomit si, že to, že je nějaká změna 31. prosince a 1. ledna, je náš lidský výmysl. Nezatěžujme se tím, že jeden rok je 2021 a druhý 2022. Tolik to neznamená.
Přesto, co může lidem takové bilancování usnadnit?
Mně osobně přináší úlevu ohlédnout se zpátky a zavzpomínat, klidně si i napsat, za co jsem v tom uplynulém roce vděčná. Sejme to určitý tlak na to, co jsem dokázala, a co ne, co se mi povedlo a co nepovedlo, protože vděčná můžu být i za věci, které jsem dostala od druhých. Navíc vděk můžeme cítit i za věci, které byly těžké, ale s odstupem času je člověk vnímá pro sebe jako nosné a klíčové.
Co když se člověk například obviňuje za to, co udělal?
Rozpoznat vlastní zodpovědnost a podíl na tom, co se stalo, je něco, co člověku dává možnost danou zkušenost vstřebat a posunout se dál. Myslím si, že je spíš těžší, když člověk obviňuje všechny okolo.
Někteří lidé vnímají leden a únor jako prázdné období. Na jednu stranu nový začátek plný předsevzetí, na druhou stranu je zima ještě dlouhá… Co byste poradila osobám, které začátek roku prožívají depresivně?
Doporučila bych, aby si naplánovali drobné činnosti, které je zaměstnají. Nemyslím tím nutně velká novoroční předsevzetí jako "každý den budu běhat, cvičit, učit se cizí jazyky…", ale spíš jednoduché věci. Projít si knihovnu, vrátit se k oblíbené knize nebo si naopak přečíst nějakou, na kterou doposud nebyl čas. Udělat pořádek ve skříni, vyzkoušet nový recept, poslechnout si zajímavý podcast… Všechno to, na co jindy člověk nemá čas, protože se mu to nevejde právě do těch "plných měsíců".
Mohlo by vás zajímat: Pastoral Brothers: Z Babiše je guru modliteb, udělal si průzkum, že to na lidi zabírá (12. 7. 2020)
