Luděk Munzar a Marie Tomášová v divadelní hře Strakonický dudák v Národním divadle v Praze. Rok 1958
Divadlo bylo pro Munzara důležité, přesto přiznal, že bylo období, kdy ho přestalo těšit. "Já jsem se do divadla vždycky těšil. Pak ale přišlo období, kdy jsem se netěšil, kdy mě to obtěžovalo, bolelo mě to a bylo mi zle z toho. Byly to potom už jen drobky. Mluvím o životě a o smrti. Tolik velkých českých herců a hereček, se kterými jsem směl stát na jevišti, ale i natáčet, odpovídat jim a žádat je o něco. Mluvit s nimi a být s nimi. Když si na to vzpomenu, tak zase pánubohu vděčím za krásné úseky života. A vím, co je lítost a bolest, když odejde někdo jako pan Höger nebo Dana Medřická. To moje srdce těžko neslo," řekl pro Český rozhlas.
