Na svou výpravu si musí dovést všechnu pitnou, v solném krasu je sladká voda velmi vzácná. Paradoxně je však pro výpravu speleologů nebezpečná i voda dešťová. "V jižním Íránu vydatně neprší dlouhé roky, pak ale pak přijde obrovská průtrž, která celý jeskynní systém doslova propláchne, " říká Michal Filippi.

Na této fotografii je dobře patrné, kam až vystoupí voda v podzemí v případě přívalového deště na povrchu. | Foto: NAMAK

Pokud by v té chvíli byli vědci uvnitř jeskyně, mají podle Filippiho zhruba patnáct minut, než zde vodní hladina dosáhne svého maxima. "V tu chvíli jsou některá místa v systému úplně pod vodou. Máme ale na mapě jeskyně značky, kde se dá příval vody přečkat," dodává.

V jeskyni účastníci expedici pobývají deset až patnáct hodin, podle toho, kolik pitné vody s sebou mají. "Nikdy vevnitř nespíme, je tam hrozné horko a vysoká vlhkost," uvádí Filippi.

Do nitra solných pňů se však podle slov vedoucích expedice nikdy nevydává celá skupina naráz. Polovina výpravy vždy zůstává venku a s těmi, co jsou uvnitř jeskyně, komunikuje podle domluvených signálů.

Většina oblečení a boty, které speleologové měli s sebou v jeskynních často končí v ohni, protože je sůl úplně zničí.

S místnímy vzdělanějšími obyvateli hovoří expedice podle svých slov anglicky, s ostatními přes kolegu - íranského geologa nebo prý používají mezinárodní řeč "ruce nohy".