Druhou její silnou stránkou je citlivost. Na svět kolem sebe se dívá po svém a své postřehy umí zprostředkovat ostatním tak, že nestačíte zírat, přestože její výtvory mají zhusta až dokumentační charakter. Kateřina jde po věci, její nasazení je pověstné, někdy má až člověk strach, aby nešla do takové hloubky, ve které by uvízla, ale zatím se vždycky dokázala dostat zpátky. Vynoří se a uvaří třeba oběd. Je normální a to jí dělá silnou.

Prakticky se nezměnila, své projekty zakotvené většinou v sociální oblasti, které asi nejvíc souvisejí s performancemi, prováděla už když přišla do školy. Zatímco ostatní kreslili nebo malovali, ona třeba pohřbívala své obnošené věci boty, džíny, punčochy; přespávala na hrobech nebo nastoupila na brigádu do hypermarketu a ze slupek od salámů pak šila oblečení pro bezdomovce. V roce 2003 realizovala jako ročníkovou práci zatím svůj asi nejnáročnější projekt, který nazvala společenskou hrou "Nic tam není", jejíž cílem bylo zhmotnit všednost. Dokázala to jejím zmnožením.

Přesvědčila všech tři sta obyvatel jihomoravské vesnice Ponětovice, aby jednu sobotu celý den dodržovali denní režim, který jim uspořádala na základě dotazníku, takže všichni vstávali ve stejný čas, nakupovali stejné věci, obědvali rajskou a večer ve stejnou hodinu zhasli. Zabodovala i u diplomek, když ze svých příbuzných sestavila alternativní "šedou komisi", která hodnotila závěrečné práce jejích spolužáků a to až do úrovně psaného posudku.

Výborný a silný projekt představila i v rámci výstavy finalistů Ceny Chalupeckého, týká se tentokrát její babičky. Tak si ho nenechte ujít. Ostatně za pozornost stojí i většina prací ostatních finalistů. Do pražské Městské knihovny můžete zajít až do prvního ledna.