Představíte nám vaši roli?
Moje Vanda je manželka Jirky, kterého ztělesňuje Jirka Macháček. Moc jsem chtěla, aby byla taková živočišná, aby působila jako neřízená střela. Úklid a podobné drobnosti Vanda nebere vážně. Má malé dítě, ale už by se ráda po mateřské zase dostala mezi lidi, chce žít a podnikat, třeba v cukrárně, nebaví ji být ženou v domácnosti. Cítila jsem ji jako energickou ženu, velmi "svou".

Neměla byste chuť do podnikání jako vaše postava?
Myslím, že ne. Potřebovala bych k tomu parťáka, který by uměl všechno to papírování a vyřizování. Mě by možná bavilo stát za pultem S tím mám zkušenost s Aňou Geislerovou a Petrem Butkem míváme Vánoční bazar, kde tři dny prodáváme. Zjistila jsem, že je to pěkná dřina, stát každý den za pultem, být neustále mezi lidmi, nabízet a prodávat. Takže už nemůžu říct s takovou jistotou, že bych opravdu ráda každý den prodávala. Asi je nejlepší být jen majitel a chodit ráno zkontrolovat, jak jdou kšefty. A na všechno mít lidi.

Proč asi není filmové manželství Vandy a Jirky právě nejharmoničtější?
Zřejmě se potkali dva lidé zcela odlišní. Zpočátku je to přitahovalo. On pro ni musel mít přitažlivost svou precizností, smyslem pro řád, ona zase lákala svou živočišností. Neměli však vůbec nic společného, takže okouzlení rychle vyprchalo. Vanda by se asi hodila víc k nějakému trampovi, kterému by nevadilo, že je doma nepořádek.

Jaký máte vy vztah k pořádkumilovnosti?
U nás doma máme pořádek. Není to díky mně, ale díky paní, která u nás uklízí. Dobře jsem si to zařídila! Kdybychom ji neměli, vypadalo by to u nás možná jako u Vandy jenomže nepořádek mi přece jen vadí. Kdybych přišla domů a bylo by všechno vzhůru nohama, nedalo by mi to. Ne že bych byla pořádníček jsem něco mezi tím. Jsou dny, kdy je mi to jedno, a pak najednou bouchne kotel a všichni musí uklízet. Teď, hned. Abych předešla tomu, že všechny budu komandovat a dirigovat, máme na úklid paní.

S Aňou Geislerovou už jste leccos společně odehrály a taky jste spolu ve Vánočním bazaru. Musíte být báječně sehrané.
Myslím, že jsme každá jiná. Rozumíme si zřejmě právě proto, že jsme dva protipóly. Zdá se, že si všichni představují, že bez sebe neuděláme ani ránu, ale byli by překvapeni my se spolu zase tak často nevídáme. Po filmu Štěstí od Bohdana Slámy jsme se dlouho neviděly. Proto bylo příjemné, že jsme se setkaly u Honzy Hřebejka. Každá má úplně jiný přístup k herectví a zvláštním způsobem se to doplňuje, prolíná. Asi nás baví jedna druhou sledovat. Kromě Vánočního bazaru nebo toho, že obě máme děti, by se nenašlo moc společného. Máme tak rozdílné životy, že je pak fajn, když se setkáme při práci.

Medvídka si vysloveně užíváte, třeba ve scéně holčičího tajnůstkaření s Natašou Burger Jako byste to znala i ze skutečného života.
V naší rodině jsme my ženy velcí spojenci já s mojí mámou, moje máma s její sestrou, její sestra se sestřenicí - jsme zkrátka tlupa. Zvláštní je, že i můj bratr si vybral za ženu úplně stejný typ. Ne nadarmo se říká, že muži si vybírají manželky podle své matky! On přitom nikdy nesnášel dámské rodinné večírky, kde ženské řešily, jak to mají doma s manželem, jaký je který manžel nebo která kamarádka je slepice. Takové klasické drbání on nesnášel. A nakonec si vybral ženu, která to miluje! Když se všechny ženské sejdeme, zajedeme do Aše, odkud pochází celá naše rodina. Bratr už tam radši vůbec nejezdí a i můj muž už začal ubírat, je to totiž jen o ženském krafání a chlapy tam nikdo nepustí ke slovu. Takže si dovedete představit, že u té tajnůstkářské scény bylo úplně jasné, z čeho můžu čerpat! Už když jsem si to četla, říkala jsem si: Přímo to vidím! Nemůžu sice říct, že bychom v rodině měli takové velké tajemství, jaké ve filmu na mě vybalí Nataša Burger, ale styl svěřování znám moc dobře - jak se jedna druhé svěřuje a ta druhá to s tou první prožívá a už se těší, jak to pošle dál!

S Natašou jste jediné, které jste si pro roli nenechaly své pravé křestní jméno. Proč?
Mně to vadí z technického důvodu, vyhazuje mě to z role. Pravda, když jsme točili s Jiřím Strachem televizní drama Operace Silver A, moje postava se jmenovala Táňa. Protože film byl podle pravdivé události, jméno stejné, jako je moje, jsem si výjimečně nechala. V Medvídkovi Honza Hřebejk původně jména postav proházel, třeba Ivan Trojan hrál Romana, Roman Luknár měl hrát Jirku. Pak v tom ale nastal zmatek mluvilo se o postavě a třeba Jirka Macháček si myslel, že se mluví k němu.

Co je vám sympatické na režírování Janem Hřebekem, v čem je jiný než ostatní režiséři?
U něj je dovoleno úplně všechno. Myslím, že se natáčením baví, že si ho užívá. Má rád herce. Ať si někdo z nás vymyslí cokoliv, Honza se úplně tetelí, jak rychle to chce na place realizovat. Dává velký prostor improvizacím a to je vždycky příjemné. Režiséři buď improvizace nechtějí, nebo jim prostor sice dají, ale ve střižně vezmou zpátečku a ufiknou je. Dnes už si málokdo dovolí improvizovat.