Lukašenka svrhne jedině revoluce
DOKONČENÍ ROZHOVORU
A: Kdy vznikla exilová vláda Běloruska, které jste členem?
Koncem roku 1917 došlo v hlavním městě Běloruska Minsku ke svolání prvního politického kongresu, kterého se zúčastnily všechny běloruské politické síly mimo bolševiků. Bolševici ten kongres neuznali a rozehnali po několika dnech. Kongres ale vytvořil prozatímní vládu svobodného Běloruska a pověřil ji hlavním úkolem dovést zemi ke svobodným volbám. Vláda vyhlásila 25. března 1918 nezávislost Běloruské republiky. Pod tlakem bolševiků pak ale musela brzo uprchnout do zahraničí.
A: Druhá důležitá událost se stala v roce 1944.
Z okupovaného Běloruska tehdy odcházela německá armáda a ta sovětská ještě nedorazila. V historické skulince se sešli představitelé politických sil Běloruska na takzvaný druhý běloruský kongres, na kterém se potvrdily pravomoci první běloruské vlády. Vláda pak vznikla znovu až v západoevropském exilu a následně přesídlila do USA.
V současnosti je to reprezentativní orgán zhruba osmdesáti členů, ve kterém jsou Bělorusové ze všech možných států od Austrálie až po severní Ameriku. Vládu řídí prezidium, které se skládá z předsedy vlády a ústředních členů.
A: To znamená, že exilová vláda není žádný mocenský orgán?
Poslání vlády je jasně definované a má nezpochybnitelnou morální i politickou autoritu: dovést zemi ke svobodným volbám. Toho se musí členové držet, což znamená, že prostor pro nějaké politické manévrování není.
Prakticky má vláda za cíl kontrolovat, co se v Bělorusku děje. Jsme nezávislí, nemáme žádné konexe, žádné finanční nebo mocenské zájmy. Nepřijímáme žádné západní peníze, nežijeme z grantů, ale jenom z příspěvků svých členů. Můžeme proto otevřeně říct, jestli vývoj v Bělorusku směruje ke svobodným volbám, nebo ne.
A: K nějaké akci ale muselo dojít po rozpadu SSSR.
Tehdejší vedení běloruské republiky usilovalo o to, aby naše vláda ukončila svoje působení a oficiálně uznala tehdejší vládu za legitimního, svobodně zvoleného představitele. Na to jsme přistoupit nemohli, protože ti lidé byli jmenováni ústředním výborem komunistické strany, jejich moc nevzešla ze svobodných voleb.
A: Co děláte v současnosti? Sledujete dění v Bělorusku, nebo se do něj také snažíte nějak zasahovat?
Lobujeme v zahraničí za běloruské zájmy. Členové naší vlády jsou už většinou občany západních států a mají možnost se přímo obrátit na svoje zastupitele. V USA to funguje skvěle, v Evropě tolik ne, protože tu je zaběhlý partajní systém: politici fungují spíš přes stranické struktury, voliče nekontaktují přímo.
A: Bělorusko neprošlo něčím, jako bylo u nás národní obrození. Je vůbec šance, že se běloruský národ sjednotí politicky, když se jako národ vlastně ani pořádně neuvědomuje?
Do jisté míry je tato interpretace naší historie pravdivá, ale platí stále méně. Když došlo k rozpadu SSSR a jednotlivé sovětské republiky vyhlašovaly nezávislost, bylo velice důležité, jak dokázaly národní elity budovat společně s novým státem i národní jednotu. Těm národům, které měly v sobě myšlenku společného národa nějak zakořeněnou, se podařilo stát vybudovat. Jednoznačně je to vidět třeba na pobaltských zemích. Ukrajina, Moldávie nebo Bělorusko mají s vytvářením státu problémů přirozeně víc.
A: Takže vzniká jakési běloruské národní sebeuvědomění?
Jednou ze součástí Lukašenkovy ideologie je odmítnutí běloruské tradiční národní kultury. Lukašenko vlastně provádí jakousi kulturní etnocidu běloruského národa, což ve společnosti zpětně vyvolává snahu bránit poslední ostrůvky národního života. V poslední době tak vzniká skupina odpůrců režimu z důvodů vulgarizace kulturních poměrů. Pro tyhle lidi nicméně není určující myšlenka národního státu, ale jednoznačné prodemokratické změny, nastolení právního řádu a možnosti svobodného rozvoje osobnosti a podnikání.