reklama

Strojvedoucí: Jsem smířená s tím, že někoho srazím. Noví kolegové jsou ze mě udivení

Na českých železnicích je mezi asi deseti tisíci strojvedoucími zhruba třicet žen. Jednou z nich je třiadvacetiletá Tereza Večerková, strojvedoucí nákladní dopravy. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvila o tom, jak ji jedna jízda na stanovišti mašinfíry okouzlila natolik, že se rozhodla také vést vlaky, proč nejsou na lokomotivách záchody a jak na ni jako na ženu reagují mužští kolegové.

Tereza Večerková je jednou z mála žen-strojvedoucích nákladní dopravy.
Tereza Večerková je jednou z mála žen-strojvedoucích nákladní dopravy. | Foto: Lukáš Bíba

Tereza Večerková dříve pracovala v gastronomii. Pak ji jednou s sebou do práce vzal její přítel, který byl tehdy strojvedoucím už několik let. „Jeli jsme spolu na noční šichtu a zážitek to byl obrovský. Byla jsem z toho úplně okouzlená a řekla si, že to budu dělat taky,“ vzpomíná. Dnes je to už rok, co sama v lokomotivě pravidelně vyjíždí z pražské Libně po trasách Středočeského kraje. Podle jejího odhadu je jednou z pěti nebo šesti žen v celé republice, které jezdí pro nákladní dopravu.

Mladá strojvedoucí absolvovala roční licenční kurz a vstupní prohlídky, které testovaly její duševní i fyzické zdraví. „Pak mě čekala autorizace jednotlivých druhů mašin, jízdní zkouška a finální zkouška,“ přibližuje třiadvacetiletá žena. Z osmadvaceti přihlášených kurzistů byly dvě ženy a Tereza jediná, která nakonec licenci strojvedoucí získala.

Ačkoliv počet žen u dráhy pomalu roste, noví kolegové na Terezu stále reagují překvapeně. U osobní dopravy jsou ženy-strojvedoucí o něco běžnější, ale v případě nákladní dopravy stále velmi neobvyklé. Tereze však nákladní doprava vyhovuje, má ráda svůj klid. Ještě v dobách, kdy pracovala jako barmanka a servírka, ji velké množství lidí stresovalo.

To, že nemá víc kolegyň kolem sebe, je podle ní tím, že práce na mašině je hodně technicky zaměřená, nikoliv kvůli fyzické náročnosti. „Osobně neznám moc holek, které by bavily motory a podobné věci,“ přiznává Tereza. Během směn musí občas manipulovat s takzvanou kuplí, patnáctikilovým hákem, kterým se přivěšují vagony, ale pro ni to prý problém není.

Stroje přizpůsobené mužům

Terezina rodina na její novou kariéru reagovala smíšeně. Zatímco rodiče ji podporovali, babička si přála, aby studovala jazyky na vysoké škole. Což jí mladá strojvedoucí splní rovněž - v říjnu nastoupila na Fakultu humanitních studií UK jako posluchačka oboru angličtina a překladatelství. Bere to také jako pojistku pro případ, že by otěhotněla. Ženy totiž na mašinu nesmí od samého počátku těhotenství a po rodičovské musí opakovat zkoušky. „Mohla bych pak třeba překládat z domova, abych nebyla úplně bez práce,“ doufá.

Samotné lokomotivy jsou přizpůsobené spíše mužům, na stanovišti strojvedoucího například chybí toaleta, přitom směny jsou dlouhé jedenáct až patnáct hodin. Konstruktéři mašin pravděpodobně počítali jen se strojvedoucím mužem, který nemá problém vykonat potřebu za jízdy. Tereza obvykle řeší situaci tak, že když její vlak na delší dobu zastaví kvůli obsazenosti koridorů, dojde si na toaletu k výpravčí nebo výpravčímu.

Nejsme „železniční pár“

Tereza sice dělá tutéž práci jako její partner, nejsou ale prý „železniční pár", který by se o volnu například chodil dívat na vlaky. „Já jsem ráda, když jsem v práci, ale ve volném čase se tím s přítelem nezabýváme,“ říká. Přiznává, že když se její partner nevrací z noční směny včas, raději mu píše. „Nehod je docela dost a člověk má strach,“ říká.

Bojí se prý také o lidi, kteří se v okolí železnice pohybují pod vlivem alkoholu nebo drog, nebo o ty, kteří přebíhají koleje. „Jsem úplně hotová, když vidím mámu, která má v jedné ruce kočárek, ve druhé starší dítě a jde přes koleje,“ popisuje třiadvacetiletá strojvedoucí. Sama ještě nikoho nesrazila, ale je smířená s tím, že k tomu jednou dojde. „Myslím, že příjemné to nebude, ale jednou se to asi stane, statisticky by to tak vycházelo,“ konstatuje.

„Pokud jde o skokany, je to jejich volba a já s tím nic neudělám,“ říká o lidech, kteří se dobrovolně rozhodnou ukončit svůj život. Když strojvedoucí někoho srazí, má nárok na tři dny volna a návštěvy psychologa. „Je to svým způsobem trauma, protože když někoho srazíme, máme v povinnostech se tam jít podívat, jestli ten člověk naživu je, nebo není,“ vysvětluje Tereza.

I přes zmíněná rizika si dokáže představit, že bude strojvedoucí nákladní dopravy dalších deset nebo patnáct let. Nejlepší na práci mašinfíry je podle ní klid. „Nemyslíte vůbec na nic, jen sledujete trať a je vám fajn,“ uzavírá.

Mohlo by vás zajímat: Správa železnic testovala rychlost 200 km/h v Ejpovickém tunelu

Správa železnic testovala rychlost 200 km/h v Ejpovickém tunelu. | Video: Správa železnic

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama