Ředitel Lékařů bez hranic: Na misích vznikají ta nejhlubší přátelství
Lékaři bez hranic mnohdy zůstávají v krizových oblastech ještě dlouho poté, co ostatní lidé utečou do bezpečí. Pracují, zatímco jim bolest a smrt hledí přes rameno.
Jsou všude tam, kde se řeší největší krize současnosti. Jak vypadá svět z jejich pohledu? Existuje režim, který si pomoc vůbec nezaslouží? A co uprchlická krize? Na otázky odpovídá Pavel Gruber, ředitel české pobočky Lékařů bez hranic.
Jaké vztahy mezi lidmi vznikají pod tlakem na misi?
Život u Lékařů bez hranic je intenzivní a na vztazích je to znát. V obtížnějších situacích máte po třech dnech pocit, že je to přítel, kterého znáte roky. A vztah přetrvává, i když se vrátíte domů.
Plat na první misi činí v přepočtu asi 28 tisíc korun. Není to trochu málo na člověka, jenž zachraňuje lidské životy – ale trochu moc na humanitárního pracovníka?
Původní idea Lékařů bez hranic byla, že by lidé měli jezdit jako dobrovolníci. Zjistili jsme ale, že tak to fungovat nemůže. Lidé tu mají závazky, hypotéky, rodiny – nemůžeme po nich chtít, aby mise dotovali ze svého. Plat má pokrýt náklady, které tady člověk za sebou nechává, a na misi hradíme vše ostatní: očkování, letenky, ubytování i stravování v cílové zemi.
Částka, kterou jste zmínila, je nástupní plat u první mise. I na trhu humanitárních pracovníků totiž funguje konkurence, a pokud u nás někdo získá řadu zkušeností, je zajímavý také pro další organizace. Takže čím je člověk zkušenější, tím víc jeho odměna roste.
Jak se mise podepíše na kariéře lékaře?
U epidemiologie nebo válečné chirurgie se lékař na misi naučí opravdu hodně. U ostatních oborů je to různé. Jsou nadřízení, kteří ocení, že má lékař zkušenosti, jež by v ČR nikdy neposbíral, a že si umí poradit sám, bez koncilia specialistů. Ale jsou i takoví, kteří lékaře z misí přehlížejí.
Lékařů je ovšem na našich projektech zhruba čtvrtina. Další čtvrtinu tvoří zdravotní personál a polovinu pak nelékařské profese: účetní, administrátoři lidských zdrojů, logistikové, zásobovači. U těch je účast na misích jednoznačně braná jako přínos – ostatní zaměstnavatelé ocení, když je člověk schopen dělat svou práci v tak těžkých podmínkách jako ty naše.
Jak vypadají pracovní podmínky na misi?
Rozhodně to není práce osm hodin denně pět dnů v týdnu. Realita se blíží spíš ke dvanácti hodinám denně a alespoň šesti dnům v týdnu. Když máte štěstí, tak se drží volná neděle, ale ani to není pravidlem. Možnosti využití volného času totiž hodně závisejí na tom, kde mise probíhá. Pokud člověk z bezpečnostního hlediska nesmí opustit areál, může buď pracovat, zajít do provizorní posilovny nebo koukat na filmy. Tak obvykle pracuje.
Jak velké je riziko na vašich misích?
To je hodně různé. Jestliže jedete na projekt léčby tuberkulózy v Kyrgyzstánu, tak to neřešíte tolik, jako když míříte do Jemenu, kde zuří občanská válka. Člověk u Lékařů bez hranic si nemůže vybrat, kam pojede. Je mu nabídnuta mise, kde je nejvíc potřeba. Ale může samozřejmě odmítnout, takže ten, kdo tam nakonec jede, odjíždí dobrovolně.
Riziko existuje vždycky, i když se ho samozřejmě snažíme co nejvíc minimalizovat. Naše organizace funguje čtyřicet let a má desítky projektů po celém světě a velmi vysoké bezpečnostní standardy. Na druhou stranu třeba v Somálsku jsme ošetřovali padesát tisíc pacientů, když padlo rozhodnutí odejít. V té době tam byl jeden český pediatr, který s tím zásadně nesouhlasil a byl hrozně rozzlobený, že musí odejít, i když zůstat nebylo bezpečné. Viděl totiž děti v absolutní nouzi, které jsme tam museli nechat...
Humanitární organizace se musí na své misi dohodnout se všemi znepřátelenými stranami, někdy i za cenu poplatků místním režimům. Není to příliš velká cena? Neprodlužuje se tak samotný válečný konflikt?
Naše práce je zachraňovat lidské životy. Když někam přijdeme, vysvětlujeme znepřáteleným stranám, kdo jsme: Že pomáháme všem bez rozdílu. Pokud k nám přinesou zraněného bojovníka, ošetříme ho, ať má jakoukoli uniformu. Raněný je podle mezinárodního práva pacient, ne bojovník. A každý zachráněný lidský život má hodnotu, je úplně jedno, jakého náboženského přesvědčení ten člověk je. Když jsme tedy výjimečně někde odvedli daně místním režimům, protiváhou bylo, že to pomohlo přežít desítkám tisíc obyčejných lidí.
Existuje podle vás nějaký režim, který si pomoc Lékařů bez hranic nezaslouží?
Režimů by se pár našlo, ale pod každým z nich vždycky žijí obyčejní lidé. A ti si naši pomoc zaslouží vždycky.
Lékaři bez hranic rozesílají spoustu propagačních materiálů: pohlednice, letáky, dopisy... Není to příliš nákladná propagace? Nejdou peníze na PR místo do lékařské péče?
Abychom mohli pracovat v oblasti konfliktů, musíme být neutrální a nestranní. Jedna z prvních otázek místních režimů je: Kdo vás platí? V tu chvíli je zásadní říci: Neakceptujeme peníze britské, americké ani žádné jiné vlády. Jsme z více než devadesáti procent placeni ze soukromých zdrojů. Sponzoruje nás 5,7 milionu drobných dárců po celém světě.
A abychom ty peníze od nich dostali, musíme je oslovit, což je dražší než čerpat velké granty od vlád nebo agentur. Pozorně však sledujeme efektivitu investic do PR akcí, abychom měli jistotu, že prostředky nejsou vynaloženy neúčelně. Dodržujeme pravidlo, že 80 procent našich financí jde na projekty.
S penězi souvisí i další z našich velkých dilemat – jak nastavit úroveň péče. Chceme samozřejmě být co nejprofesionálnější, jenže čím je lékařská péče profesionálnější, tím je dražší. Takže neustále hledáme rozumnou hranici, abychom poskytli co nejkvalitnější pomoc co největšímu počtu lidí.
Spousta lidí si říká: "Na to, abych financoval záchranu lidí po celém světě, peníze fakt nemám. Jsem radši pro podpoření místních věcí."
Dárcovství je svobodná volba, lidé mají přirozeně různé preference. Každý si musí udělat jasno: Mám vztah k dětem? Mám vztah k pejskům? Mám vztah k problémům světa? A začít podporovat to, co je blízké jeho srdci.
Pro by tedy měli lidé dávat peníze právě mezinárodní organizaci?
I když se to možná mnoha lidem nezdá, my v ČR máme velké štěstí. Bylo nám naděleno hezké místo k životu a nežije se nám špatně: Nepostihují nás hurikány ani zemětřesení, nemáme tady jedovatý hmyz. Nejsme chudá země. Nikdo nemá hlad nebo problémy s pitnou vodou. Každému se dostane zdravotního ošetření. Není to sice povinnost, ale možná není špatné podělit se o trochu svého bohatství s lidmi, kteří tolik štěstí nemají. Člověk nikdy neví, co se stane...
Před pěti lety žil průměrný obyvatel Damašku život velmi podobný průměrnému obyvateli Prahy. Válka, střelba, bombardování, to všechno byla vzdálená realita, která se objevovala jen ve zprávách. A teď v té realitě žijí. Proto jsou potřeba organizace jako ta naše.
A pomáháte dokonce už i v Evropě...
Pomoc na území Evropy, v Řecku nebo Maďarsku, představuje zlomek našich aktivit. Jen je víc vidět, protože je zviditelněná mediálně. Těžiště naší práce zůstává v zemích, odkud ti lidé utíkají. Pracujeme přímo v Sýrii, Afghánistánu nebo Iráku, ale také v uprchlických táborech v Libanonu. Víme proto přesně, před čím prchají. Tady v Evropě si lidé vůbec neuvědomují, jak musí být těžké vzít ženu a děti a nalodit je na plavidla, kterým se říká lodi smrti. Oni vědí, že je tam velká šance zemřít, a přesto do toho jdou s celou rodinou. To by neudělal nikdo, kdo není v zoufalé situaci.
Co říkáte na argument, že jsou to převážně mladí muži, ne ženy a děti?
Převahu mužů tvoří zástupci rodin z Blízkého východu, které logicky na tu nebezpečnou cestou pošlou toho nejsilnějšího, kdo má šanci přežít, uchytit se a potom za sebou pozvat ostatní. Hodně k tomu přispívá také Eritrea, kde mnoho mladých mužů utíká před vojenskou službou, jež nemá žádný časový limit.
Ale je pravda, že šance využili i lidé, kteří na azyl nemají nárok. Evropa se svými zdroji, administrativou a výkonným aparátem to měla velmi rychle rozeznat. Je určitě na zvážení, jestli mají nárok na azyl lidé z Balkánu, například z Albánie či z Kosova, kteří o azyl žádají v poměrně velkém počtu. Jejich návrat domů by situaci v Evropě nejspíše pozměnil.
Proč to podle vás došlo tak daleko?
Kdyby Evropa jako společenství fungovala lépe, dalo se uprchlické krizi předejít. Řecko a Itálie dlouho volaly o pomoc – a nikoho to nezajímalo. Německo tehdy odmítalo kvóty, po kterých teď volá. Začalo je řešit, až když se uprchlíci ocitli na jeho území.
Přitom mezi deseti zeměmi, které hostí nejvíc uprchlíků, není jediný evropský stát. Turecko přijalo nejvíc uprchlíků v tomto století na světě vůbec. Čtvrtina obyvatel Libanonu jsou uprchlíci. (Jen si představte si, že bychom v ČR měli 2,5 milionu uprchlíků!)
Válka v Sýrii probíhá pátým rokem, nedalo se čekat, že ti lidé vydrží věčně v uprchlických táborech v Libanonu, Turecku, Jordánsku... Mohli, a měli jsme být připraveni na to, že uprchlíci půjdou dál. Ale nebyli jsme. Tak dobře vybavený kontinent jako Evropa – celá administrativa, armády, policie – s tím měl dávno počítat. Evropská unie to však fatálně nezvládla.
Nejsilnější příběhy
V poklidné střední Evropě si neumíme ani představit hrůzy, kterým lidé čelí na územích zmítaných válkou. Patří k nim i syrské Aleppo, jedno z nejstarších měst na světě, jehož středověká část byla v roce 1986 zapsaná do seznamu světového dědictví UNESCO. Dnes z ní zbyly jen ruiny a o město se vede nekonečná občanská válka, v níž trpí hlavně civilní obyvatelstvo.
Destrukce v obklíčeném východním Aleppu je nepředstavitelná. Obyvatelé hladoví, zabíjejí je bomby. Sanitky nestačí svážet raněné, přímo na ulicích umírají lidé, kteří by mohli být zachráněni. V celém městě pracuje dohromady okolo 35 zcela vyčerpaných lékařů. Z toho je pouze sedm zkušených chirurgů, kteří v místních čtyřech nemocnicích denně provedou okolo stovky zákroků. Pracují bez nároku na spánek, pod neskutečným tlakem. Operují jen ty nejnaléhavější a nejkritičtější případy. Na víc kapacita sálů nestačí, v celém východním Aleppu je totiž pouze dvanáct lůžek intenzivní péče. Lékaři tak čelí nejtěžším rozhodnutím: Odpojit ventilátor pacientovi s menší pravděpodobností přežití, aby jinému dali šanci přežít?
"Viděl jsem lidi se zraněními, která ani nedokážu popsat. O takových jsem se nedočetl ani v učebnicích," vzpomíná Abu Khalid, chirurg a ředitel nemocnice ve východním Aleppu, kterou podporuje organizace Lékaři bez hranic. "Jednoho dne k nám přivezli mladou dívku, která ztratila polovinu těla, ale byla stále při vědomí a schopná komunikovat. Prosila, abychom ji zbavili bolestí. Operovali jsme ji, i když tělo bez pánve a končetin nemůže přežít. Za pár hodin se probrala na jednotce intenzivní péče. Dostala tak alespoň možnost rozloučit se se svou rodinou, než zemřela. Člověk vám zemře před očima a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat."