reklama
 

Rodič by měl být citlivý moderátor, říká zpěvák Matěj Ruppert

Co je pro Matěje Rupperta v jeho profesi nejtěžší? Proč o sobě říká, že je předčasně zestárlý? Jaké výchovné metody uplatňuje na své dcery? A komu fandí jeho manželka?

Foto: Profimedia.cz

Je radost dělat rozhovor s někým, kdo je od začátku do konce povídání milý, srdečný, vstřícný, absolutně otevřený, a ještě vás průběžně baví. Až tak, že je občas těžké klást seriózní otázky a nezapomínat na to, že jste v práci. A co mě na tomhle hyperaktivním pohodáři a zodpovědném showmanovi zaujalo nejvíc? S jakým zanícením a láskou mluví o dětech.

Hodně jste zhubl. Čím to?

Před dvěma a půl roky jsem měl pětaosmdesát kilo a cítil jsem se hrozně. Už předtím jsem si platil trenéra, který mi i upravil stravu, a výsledky byly perfektní, jenže mě to po roce přestalo bavit, a jakmile s tím člověk přestane, vrátí se všechno rychle zpět. Takže jsem vlastně pochopil, že prostě nejsem sportovní typ, že musím omezovat příjem, protože výdej není zas tak velký. Tak jsem přehodnotil stravovací návyky. Některé věci jsem na určitou dobu úplně vypustil. Bohužel se nedokážu zbavit piva, to si dám. Chlapi moc nemají ve zvyku se o sebe starat, protože mají hned nějaký pocit zženštilosti, takže musíte překonat tu bariéru, že se o jídlo prostě víc zajímáte. Když si na ten systém zvyknete, nic vám nevadí. Až jsem si říkal, proč jsem na to nenajel mnohem dřív. Za rok a půl jsem zhubl dvanáct kilo a teď po létě a encefalitidě ještě dalších sedm, takže z nemocnice jsem se vracel s pětašedesáti kily. To jsem ale vypadal hrozně.

Jak dlouho jste byl v neschopnosti?

Pět týdnů a naštěstí to dopadlo dobře, nemám žádné následky. Ale bylo to nepříjemné, od dětství to byla první závažná nemoc, kterou jsem prodělal. Musel jsem přestat koncertovat, byl jsem opravdu upoutaný na lůžko.

Jak těžce se udržují při muzikantské profesi zdravější stravovací návyky?

Ve čtvrtek odjíždíme na šňůru, kde s láskou popíjíme pivíčko a člověk se nemůže stravovat tak, jak by chtěl doma nebo v Praze, takže pumpy, hospoda a takhle… Když se vrátím, mám o dvě kila víc, ale je to hodně o tom, že zadržuju vodu právě z těch piv. V pondělí úterý mám pak už ale svých sedmdesát.

Jak to teď tedy máte pracovně?

Koncem října jsme s Monkey Business skončili podzimní turné. Teď máme skoro čtyři týdny pauzu, protože dáváme prostor naší bratrské skupině J.A.R. Do toho připravujeme novou desku. Roman Holý už má hotové krásné písničky a máme už i texty, ale nejsme schopni, teda já nejsem schopný se to pořádně naučit. A mám z toho mindráky a noční nespánky.

Proč vám to nejde?

Nenaučil jsem se s demáčem natolik sladit, abych přišel do studia a mohlo se rovnou nahrávat. Náš textař je skvělý, používá slovní obraty, které nejsou úplně běžné, zároveň máme jako skupina svůj interní humor, který taky chápe a ctí, což je strašně důležité. Vráťa tohle umí, ale neumí úplně ctít tu frázi, proto my jsme teď udělali hodně věcí tak, že Roman dostal text a zhudebnil ho. Protože to je jednodušší, ale vždycky se to musí dobrousit. Pro mě je práce ve studiu daleko víc stresující než práce naživo, přitom je to paradox. Ve studiu můžete kdykoliv zastavit, začít znovu, stříhat po větách. Pro zpěváky je studio prostor, který zvládnou dneska už levou zadní, a stejně je to pro mě trochu problém.

Z čeho máte ve studiu tak velký respekt a trému?

Nevím. Daleko raději mám živé hraní, ve studiu je to nějaký tlak zodpovědnosti, že je všechno na mně. Takže to je trochu složitý proces. A pro Romana Holého je to asi hodně frustrující a mě to pak mrzí. On je strašně výkonný, písničky udělá hrozně rychle a jsou výborné.

A kdy máte mít hotovo?

No tak to je taky trošku problém, protože v dobách, kdy se točilo v kamenných studiích a my jsme měli deadline od vydavatelské firmy, nás ten konečný termín presoval a my jsme museli podat výkon. Navíc jsme neměli rodiny, bydleli jsme v jednom městě, takže všechno bylo trochu jednodušší. Letos to u mě ještě zkomplikovala ta moje choroba, protože srpen byl přesně skvělý na to, aby se na desce pracovalo. No ale deska bude krásná, těšíme se. Kontaktujeme hosty zvenčí, jestli se to podaří, tak jde o velká jména populární hudby.

Od kolika let vlastně zpíváte?

Bude to znít trochu "pateticko-sebevzhlíživě", ale… vlastně fakt odmala. Moje starší dcera Anežka teď začala zpívat a všimla si toho moje máma a říká: "Hele, to jseš celej ty!" Od roku a půl jsem zpíval melodie, ale nevěděl jsem, co zpívám. Já teda nechci mluvit o Anežce, protože to je ta nejtrapnější situace, jak ten otec nebo matka ty své děti samozřejmě milují a mají pocit, že jsou nejlepší na světě. A nejhorší klišé je, když se dcera zpěváka stane zpěvačkou. A já mám dvě dcery! Nicméně se mi opravdu zdá, že na svůj věk zpívá velmi dobře. Udrží intonaci, melodii a má i dobrý rytmus. Ale vlastně mě to do velké míry nezajímá, čím se bude živit, jenom bych chtěl, aby byla šťastná.

Ambiciózní rodič tedy ve vás ani trochu nepodřimuje?

Rozhodně ji nebudu tlačit do zpěvačky, i kdyby ten talent měla. Rodič by v takových věcech měl být citlivý moderátor. Přesně takový, jako třeba není náš prezident. Jen tak citlivě balancovat na těch vahách. Obecně si myslím, že je lepší, když talentovaný zpěvák promarní svůj čas zpěváka, ale stane se třeba mimořádně dobrým chirurgem, než když přijdeme o jednoho kvalitního chirurga a budeme mít jednoho z mnoha dobrých zpěváků. Vezměte si, kolik je u nás konzervatoří a vysokých škol, na kterých se lidi můžou zabývat uměním. Každý rok se vygeneruje asi pět set herců, zpěváků, hudebníků na desetimilionový stát. Co ti lidi budou dělat? Máte tady Prahu, Brno, Ostravu, Plzeň… Je samozřejmě spousta úžasných oblastních divadel: Hradec Králové, Liberec, Olomouc, Karlovy Vary, ale stejně… I já jsem rád, že jsem v úspěšné kapele a že mě to živí. A pokud děláte tuhle práci, chcete v ní být úspěšný a uživit se. Ale ten úspěch je hrozně nespravedlivý v tom, že se dotkne i člověka, který pro to zas až tak moc neudělal, ale prostě byl ve správnou dobu na správném místě.

Takže k talentu je třeba přidat hodně štěstí…

Ano. Je to hrozně moc o štěstí. Já měl v životě ohromné štěstí.

Jaké jsou ty vaše šťastné milníky, co se hudby týče?

Jsou dva. První, když jsem v prváku na střední škole potkal Vandu Šípovou, která mě slyšela zpívat na chodbě jednu písničku z muzikálu Vlasy, a říkala: "Zpíváš hrozně dobře, něco s tím dělej." Vanda mě upozornila na to, že existují hlasoví poradci a učitelé, kteří mohou člověku pomoct, aby se mu líp zpívalo, aby se nevyřval po prvním koncertě a podobně. Seznámila mě s Hankou Peckovou, která je dodneška můj hlasový kouč. My tomu tak s Hankou říkáme, protože učitel zpěvu neexistuje, buď člověk umí zpívat a nikdo ho to nenaučí, nebo neumí. Třeba jsem zažil skvělou zpěvačku, která měla krásný hlas, špičkově vypadala, ale necítila rytmus. Nebyla schopná začít na první nebo druhou dobu. Takže s tím se nedá nic dělat. Můžete si to nacvičovat, ale když to nemáte v sobě, zase to jednou uděláte špatně. Druhý zásadní milník byl ten, když jsem se na brigádách u filmu seznámil s Pavlem Mrázkem a ten mě přivedl na konkurz Monkey Business a já jsem ten konkurz vyhrál, což mi převrátilo život.

Jste trémista. Jak jde dohromady tréma a vaše showmanství? Byl jste bavičem odjakživa?

Vždycky jsem se předváděl. Už od dětství. Ta tréma je úzce spjatá s odpovědností. Každý to má jinak. Třeba Dan Bárta v J.A.R. je frontmanem kapely, ale není sám. Jsou tam tři a ještě je tam Roman, který umí bavit lidi. Kdežto u Monkey Business je tam Roman a já a já jsem nejvíc na hrotu. A ono to celé není jen o tom, že zazpíváte písničky a pak řeknete lidem ahoj, vy taky těm lidem něco musíte říct. Ten koncert musíte mít v otěžích. Musím se zamýšlet nad tím, co udělám, abych lidi pobavil, protože i to je ten důvod, proč na nás přišli.

Musel jste se tuhle koncertní složku učit?

Dost mě toho naučil náš host, který už bohužel nežije. Byl to fenomenální kytarista, jmenoval se Hiram Bullock. Když jsme šli jednou před koncertem v Lucerně na večeři, já jsem nejedl a on mi říká: "Tady mají tak super jídlo a ty nejíš?" A já říkám: "No já mám trému, před koncertem nemám rád jídlo." A on se ptal, proč mám trému, tak říkám, že budu třeba zpívat falešně, že zapomenu text, že se lidi nebudou bavit… A on říká: "Tak, ty máš jediný úkol: pobavit lidi. Jestli zazpíváš tón falešně, to je úplně jedno, to se občas stane každému, tak si věř." A to mi trochu pomohlo. Od té doby mám ty trémy menší.

Jak moc si při trémě dovolíte improvizovat?

Hodně. Moji kolegové nebo kamarádi říkají: Tak si něco připrav! Jenže ono to úplně nejde, protože pak se z toho stává takový komponovaný pořad - po čtvrté písničce anekdota. Je to hrozně strojené. A to je právě taky ta věc, která se nedá naučit. Jsou skvělí zpěváci, kteří neumí pípnout mezi písničkami, pak jsou fenomenální zpěváci, kterým to mluvení mezi písničkami psali lidi.

Jakou hudbu máte rád?

Zajímavá věc. Hráli jsme v Kolíně na dceřiné akci Kmochova Kolína, a když jsme šli pěšky na koncert přes náměstí, tak na něm hrál nějaký holandský dechový soubor, ale jak to bylo skvěle nazvučené a oni výborně hráli, tak to bylo úplně super, přitom dechovka nikdy nebyla nic pro mě. Já jsem takový předčasně zestárlý. Mám rád hudbu sedmdesátých a osmdesátých let a současnou hudbu, která vychází z těchto kořenů, líbí se mi třeba Disclosure, ale nemám rád ty jejich cajdáky. To samé mám třeba s Adele, to je božská zpěvačka, ale ty písničky mě úplně nebaví, až na Skyfall. Trochu víc mě bavila Amy Winehouse, ale taky to nebyla úplně srdcovka. Ale ti srdcoví lidi už bohužel odcházejí a dost mladí: George Michael, Prince, Michael Jackson: tihle géniové by tady měli být do osmdesáti.

Doma máte takový ženský gang: manželka, dvouletá a měsíční dcerka. Přál jste si holky?

Bylo mi to jedno, jen někde vzadu ve mně byl trochu staromaloměšťácký pseudoidiot chlap, který si prostě říkal: Chtěl bych toho syna. Ale nemám to nijak razantně. Když jsem se dozvěděl, že druhé miminko bude Maruška, tak jsem nijak nebědoval, byl jsem stejně šťastný, jako když jsme se dozvěděli, že čekáme Anežku.

Jaké jste byl dítě vy?

Měl jsem lehkou mozkovou dysfunkci, dnes se tomu říká ADHD, byl jsem dyslektik, dysgrafik, a protože jsem měl záchvaty zuřivosti a rostl jsem pro šibenici, byl jsem neustále popotahovaný po pedagogicko-psychologických poradnách. Tam vždycky udělali stejný závěr, že jsem zralý na zvláštní školu a na uklidňující prášky. Moje nešťastná máma mě nakonec přes jednu známou dostala do ordinace profesora Matějčka. Jemu tou ordinací procházely samozřejmě úplně jiné případy, než jsem byl já, takže se divil, co u něj dělám. A když máma přinesla všechny ty posudky, tak říkal, no jo, to tady máme furt. Udělal mi pár testů, potvrdil ADHD s dyslexií a dysgrafií a do hodnocení prý napsal: "P.S.: Léky ať si vezme paní učitelka."

Jaký jste otec? Liberál?

Taková liberální facka ještě nic nezkazila. Ne, dělám si legraci. Mám to těžké v tom, že nesnáším muže, který bije ženu. Chlap, který zmlátí ženu, pokud to není součástí milostných radovánek, je ubožák. Takže já, když mám dvě dcery, jim nemůžu dát na zadek, že? Ale nějak pevně věřím, že se i s tím dítětem dá nějak domluvit. A vždycky je tu pak ještě bonbónek, protože co si budeme povídat, dítě je třeba korumpovat, ale zase to musíte hlídat, aby z něj nebyla koule. Vážně si ale myslím, že ta nejtěžší otázka v životě je, jaký je člověk rodič. A na ni dobrý rodič nezná odpověď. To se ukáže, až když skončíte v domově důchodců a děti vás oberou o byt. Ale já při výchově vycházím ze svých rodičů i profesora Matějčka, který říkal: Láska, láska, láska. Musíte děti milovat a dávat jim to najevo.

Řekněte mi něco o vaší ženě. Kde jste se potkali?

Zpíval jsem a ona si nás přišla poslechnout. Seznámil nás její bývalý kluk, s jehož otcem jsem se znal a který pořádal akci, na které jsme tehdy hráli. A jsme spolu osm a půl roku.

Je fanynkou Monkey Business?

Nijak zvlášť. Má ráda Vypsanou fixu.

Vy jste už jednou ženatý byl. Co vám to první krátké manželství dalo?

Nelituju toho, i když to nebylo nejšťastnější rozhodnutí a nejšťastnější manželství, paradoxně jsme nejhezčí chvíle prožili před svatbou. Dohromady jsme spolu byli rok.

Poučil jste se nějak z prvního svazku pro ten současný?

Ponaučení z toho asi bylo to, že není dobré řítit se do všeho po hlavě. A trochu zapojovat i v případě lásky určitý pragmatismus. A to teda posléze odnesla moje žena, protože jsem ji požádal o ruku až po čtyřech letech.

Vloupání na přehlídkové molo. Pařížskou komičku vykázala až Gigi Hadid | Video: Reuters/AP
reklama
reklama
reklama