Jenže v Praze jsou i jiné možnosti než divadlo...

Jistě, dabing, reklamy, seriály. Loni jsem jezdila do Prahy na malé role do dabingu, ale není to tak jednoduché. A oni nebudou volat lidi z oblasti, když potřebují rychle. Občas mám role v seriálu, ve filmu. V Olomouci si přivyděláváme v radiích. Spolupracuji třeba s Českým rozhlasem, kde se dělají kvalitní inscenace. Teď se těším na hru o špiónce Mata Hari. Za rozhlas jsou sice velmi směšné peníze, ale baví nás to.

Takže herci jsou chudí?

Jsou. Kromě těch, co točí ty filmy a seriály. Tedy nemůžeme si stěžovat na nedostatek, ale ani vyskakovat. Zajít na večeři nebo si něco pěkného koupit, ano. Platit hypotéku na byt, to si člověk rozmyslí. Nedávno byl v novinách žebříček průměrných platů v oborech: a plat herců na oblasti je na úrovni popelářů.

Kolik mají popeláři?

Asi 12 tisíc korun. A největší prestiž je dostat se do popelářského auta! Jednou jsem slyšela telefonní hovor, kdy se bavili, asi šéfové: Tak, koho tam dáme? Franta už to dělá dlouho. Ale necháme ho takhle vysoko postoupit? Herec je člověk, který má vysokoškolské vzdělání a plat srovnatelný s prodavačkou v butiku. Prodávat spodní prádlo nebo Shakespeara na jevišti? Ale spousta lidí si i přesto určitě řekne: za co ten plat mají, celý den nic nedělají, jen večer něco zahrají na jevišti. A hlavně: vždyť nevydělávají rukama.

Uvažuje člověk i o tomhle, když se rozhoduje být hercem?

Je to záležitost srdce a dovednosti. Ve chvíli, kdy zjistíte, že to chcete dělat, jen málo uvažujete o penězích. Říkáme: chci být herec, zajímá mě to, chci to. Nikdo si nepředstavuje, že bude herec na oblasti, má před očima ty špičky.

Jak ještě si přivydělávají herci na oblasti?

Různě a je jich spousta. Kromě dabingu, reklam a rozhlasu i rukama. Asi před šesti lety jsem uklízela jeden čas pro soukromou uklízecí firmu, taky jsme s přítelem zkoušeli rozvoz knih. Ale vytrácí se tím renomé. Herec je osobnost, lidé ho znají, a pak ho vidí vytírat podlahy.

Co herce drží právě v Olomouci?

Především je tady dobrá herecká parta. Bavilo a baví mě, že jsme si uměli všichni pomoct. Zní to možná pateticky, ale nejsou tady takoví loktaři, kteří se chtějí jen prosadit. I ten, kdo má hlavní roli, se snaží pomoci jinému. Navíc se u nás střídají režiséři z celé republiky, právě teď třeba chystáme inscenaci s režisérem z Pardubic. To je štěstí, nemusíte putovat po divadlech a zkusíte režiséry s různými styly práce. U každého - i u herce - nastává okamžik, kdy se ptá, co dál; potřebuje změnu. Ale stačí nový režisér nebo inscenace a zlomí se to. Není to vždycky o změně angažmá, ale spíš o lidech. A taky mě tady drží sama Olomouc. Hrozně mi připomíná Košice.

Ale nic není ideální. Co byste změnila?

Právě ten vztah Olomouc a divadlo. Když se řekne Olomouc, každý dodá tvarůžky, fotbal, ale ne divadlo. Chodí na nás pořád méně lidí. Je to možná vývoj, ale měli bychom něco udělat, abychom přitáhli lidi do divadla, hlavně mladší. Je před premiérou, a to je přece jen událost, a tady se nic neděje. V Pardubicích nebo v Ostravě visí billboardy, v Olomouci ne; prý nejsou peníze a památkářům se to nezdá. Dvakrát jsme s kolegy vyšli v kostýmech do ulic, ale prý se to neujalo. Také jsme zkusili besedu ve škole. Děcka byla nadšená, ptaly se, pak na nás začala chodit. Starší kolegové říkají, vždyť to není naše povinnost. Ale měl by to být náš zájem.

Co uděláte s Thálií?

Původně jsem si myslela, že je to váza. Tak jsem si říkala, že s ní budeme chodit pro pivo, aby všichni viděli, že ji mám. S vysokou maskou na pivo nebudu chodit. Nemám skleněnou vitrínku a ani si ji nebudu kvůli tomu pořizovat. Budeme z ní asi doma utírat prach. V tu chvíli si toho, že ji dostal, člověk váží, ale nakonec ... skleněný zlatý a pozlacený sošky, je to na prach. Teď mluvím jako kdybych jich měla dvacet. Ale vlastně ji můžu nechat v divadle ve vitrínce a dělat si na ní čas od času brigádu, praxi mám...