Energetická setkání třetího druhu

 

McLaughlin s Davisem natočil mnoho materiálu, z něhož tehdy svět spatřila pouhá dvě alba, ale byla to alba-milníky. In A Silent Way - a hlavně Bitches Brew, jedna z nejklasičtějších jazzrockových desek plná temné, eklektické, chvílemi snad až strašidelné hudby servírované s obrovskou vervou a vitalitou.

Pořád na cestě

Hned o rok později (1970) učarovalo McLaughlinovi - stejně jako mnoha jiným v té době - učení indického guru Sri Chinmoye a přijal jméno Mahavishnu. Otázky víry nechme na jindy, ale pro hudební fanoušky to byla velmi zajímavá zpráva. McLaughlin totiž založil The Mahavishnu Orchestra: jazzrockovou fúzi mnoha stylů, která během krátkého působení vydala tři vynikající alba a v níž působil i český rodák Jan Hammer.

V roce 1975 pak vyrostla z jejich popela čtyřčlenná skupina Shakti - v sanskrtu slovo pro energii - hrající už téměř čistě indickou hudbu. Kromě McLaughlina v ní působil jeden z nejslavnějších indických hudebníků, perkusista Zakir Hussain, jenž nahrával také s mnoha jinými hvězdami, namátkou Van Morissonem.

I se Shakti nahrál McLaughlin jen tři alba; poté se vydal do dalšího dobrodružství. Tentokrát spolu s Al DiMeolou a Paco De Luciem nahrál (klasickou) desku Friday Night In San Francisco, kde tihle tři skvělí kytaristé posouvají hranice flamenca až kamsi do vesmíru.

McLaughlin  - kterému kdysi vyčítali, že hraje zbytečně moc tónů a navíc zbytečně moc rychle - vydal i mnoho sólových alb (zatím poslední Thieves and Poets v roce 2003) a hostoval na spoustě dalších nahrávek jiných interpretů (Santana, Sting). Občasně obnovoval The Mahavishnu Orchestra a periodicky se vracel na desky Milese Davise. V roce 1997, u příležitosti oslav 50. výročí nezávislosti Indie dal opět dohromady Shakti.

Poprvé v Česku

Veliký úspěch jejich vystoupení znamenal prodloužení koncertní činnosti i další alba. S nejnovějším Saturday Night In Bombay (odkaz na Friday Night In San Francisco)  přijíždí skupina poprvé do České republiky.

Na desce najdeme je několik skladeb, ale v každé z nich skupina s McLaughlinem a Hussainem naprosto exceluje. Pro Evropany nepochopitelná rytmická hravost a jistota východních perkusistů se tu potkává se vzrušující kytarovou hrou.

Cítíme žhavost oné bombajské sobotní noci,  každý kytarový tón a záchvěv indického zvonku zazní v pravou chvíli; snad i při letmém poslechu pochopíme, proč se kdysi o Shakti říkalo, že je to nepopsatelné hudební setkání třetího druhu. Ostatně právě John McLaughlin kdysi prohlásil: "Ve chvíli, kdy někdo začne mluvit o hudbě, tak ji ničí. Hudba by se měla hlavně hrát a poslouchat. V těch momentech těší nejvíc."