Neumím porodit živé dítě, vyčítala si. Ze dna jí pomohl Těhotnej Buddha
Dva předčasné porody, jeden císařský řez a smrt miminka. Klára Svobodová se ptala, proč rány osudu pronásledují zrovna ji, a dávala si je za vinu. "Pak jsem pochopila, že takové peklo si nezaslouží nikdo," říká v rozhovoru. Rozhodla se odrazit ze dna a o svých zkušenostech napsat knihu. Prvotina Těhotnej Buddha vyšla v roce 2021, druhou knihu Kojící Spock o předčasném porodu vydává v červnu.
Zažila jste si toho hodně. Vaše první dcera Žofka zemřela před narozením, druhá Serafínka se narodila ve 26. týdnu těhotenství, což mělo za následek ztrátu sluchu. Říkala jste si někdy: "Proč já?"
Ano, tuhle otázku jsem si pokládala často, ptala jsem se, co dělám špatně. Pomohl mi na ni odpovědět pořad Třináctá komnata s písničkářem a básníkem Jiřím Dědečkem, který bojoval s rakovinou prostaty. V pořadu se svěřil s tím, že na rakovinu zemřela i jeho maminka. Říkal v něm vtip: "Člověk se ptá Boha: 'Proč já?' A Bůh odpoví: 'Nevím, asi mě nějak sereš nebo co.'" To byl první moment, kdy jsem se po smrti dcery zasmála nahlas. Věděla jsem, že to někdy bude dobré a že si ráda počkám. Dnes si myslím, že otázka nemá být, proč se dané věci dějí, ale jak se s nimi vyrovnat.
Dá se to přeložit tak, že je podle vás důležité se v určitý moment přestat cítit jako oběť?
V první fázi se přirozeně cítíte jako oběť, nejde nebýt na dně a neříkat si, že se mi dějí ty nejhorší věci. Tohle období vám ale umožní se v určitý moment zvednout. Aspoň já jsem to tak měla, potřebovala jsem se politovat, ale pak už jsem začala být protivná sama sobě.
Jak jste se naučila zacházet s bolestí ze ztráty dcery?
Bolest jsem dlouho nechtěla přijmout. Snažila jsem se před ní schovat a stavěla jsem se do pozice, kdy já jsem ta silná a všechny v rodině provedu skrz. Měla jsem pocit, že jsem zodpovědná za bolest celé rodiny, která trpí kvůli mně. Všem jsem říkala, že to zvládneme, ale postupně mi došlo, že je takové nastavení blbost. Nejvíc mi pomohlo, když jsem se zhroutila a dovolila ostatním, aby viděli, jak jsem na dně. Nemyslím si, že se dá bolest ze ztráty úplně vyléčit. Můžete ji ale zahojit do míry, kdy vás nebude limitovat v tom, co můžete a chcete v životě dělat. Nechci být navždy máma mrtvé holčičky, která má v sobě obrovskou bolest a neví, co s ní. Chci žít život, který ona nemůže.
Co vás k tomuhle nastavení přivedlo?
Je to neustálý proces. Paradoxně mi ale pomohlo představit si, že na mě někde kouká a stejně jako všechny děti vidí ve svých rodičích vzor a hrdiny. Řekla jsem si, že pokud se dívá, jak bojuju, tak to nemůžu vzdát. Obrovská bolest se najednou přetavila v obrovskou lásku k ní i k mému muži.
S mužem jsme o všem mluvili
Mluvíte o svém muži. Jak takové zkušenosti ovlivnily váš vztah?
Strašně se posílil. Jsem neskutečně vděčná a vždy si říkám, jaké štěstí jsme měli, že jsme to zvládli. Takové zkušenosti totiž buď pár sblíží, protože zjistí, že spolu zvládnou vše, nebo jejich vztah skončí. Je to pochopitelné, oba jsou zranění a konfrontovaní s něčím, co si nikdy nedokázali představit. Ve své bolesti se nepotkají, nedokážou si být navzájem oporou. Nám asi pomohlo, že jsme se před druhým neschovávali. Mluvili jsme o všem, co nás trápí a co bychom potřebovali.
Kladla jste si někdy to, co se stalo, za vinu?
Ano, u Žofky i u Fínky. Vyčítala jsem si, že nejsem máma, která umí porodit živé dítě, takže u Fínky jsem měla za to, že si tohle peklo zasloužím. Říkala jsem si, že abych dokázala, že můžu být máma a můžu mít živé a zdravé dítě, tak si to musím vydřít. Žila jsem v nastavení, že předčasné narození Fínky je trest za mé předchozí selhání.
Jak dlouho jste v takovém nastavení žila?
Přešlo mě to poměrně brzy díky tomu, že předčasné narození Fínky bylo opravdu peklo. Po měsíci od jejího narození jsem si uvědomila, že tohle si nezaslouží opravdu nikdo. Když si ještě teď vzpomenu na lokty otlačené od inkubátoru a vidím tu krabici, tak je mi špatně.
Mámy jako já nic nezkazily
Fínka se narodila ve 26. týdnu a měla 580 gramů. Kromě vlastních myšlenek, ubližovaly vám i nějaké reakce okolí?
Setkávala jsem se s dvěma různými přístupy - s bagatelizací a zděšením. Je jasné, že si okolí nedokáže představit, co předčasné narození miminka obnáší, ani já jsem to nevěděla. Lidé, kterým se narodí zdravé dítě, mají náročnou rodičovskou zkušenost, ale často mi říkali: "Buď ráda, že se ti o ni v nemocnici starají. Až ji budeš mít doma, ještě si na to ráda vzpomeneš." Dcera byla v inkubátoru tři měsíce a měsíc v nemocnici. Nikdy jsem nebyla tak vyčerpaná, jezdila jsem za ní, odsávala mléko a měla totální pocit beznaděje. Nevěděla jsem, jestli mi někdo nezavolá, že to nezvládla, a jak bude vypadat její a naše budoucnost. Když jsme pak lidem nadšeně ukazovali fotografie s tím, že přibrala deset gramů a už není na umělé plicní ventilaci, ale má jen masku, hroutili se, přišlo jim to strašné. Zmíněné fotografie mi dnes přijdou také děsivé, ale tehdy mě takové reakce vůbec nepodpořily.
Můžeme na institucionální úrovni udělat něco lepšího pro rodiny, kterým se předčasně narodí dítě?
Myslím, že situace se u nás zlepšuje i díky organizaci Nedoklubko. Mimo jiné poskytuje rodičům po porodu balíčky, v nichž jsou příběhy ostatních párů a rady, co mají dělat a kde si můžou říct o pomoc. Především by podle mě ale pomohla celospolečenská osvěta, aby mámy, které mají podobnou zkušenost, neměly pocit, že něco zkazily a jsou divné. Jsou to právě často bohužel ostatní ženy se zkušeností hezkého porodu a mateřství bez komplikací, které vás staví do pozice matky, která to nezvládla. Pak si říkáte: "Jo, přinesla jsem dceři do života milion diagnóz, s nimiž se musí kvůli mně vyrovnávat."
Vaše dcera má sluchovou vadu, co to pro vás znamená v každodenní realitě?
Jako obrovskou rodičovskou bolest teď vnímám, že svým způsobem nemáme společnou řeč. Jsem před Fínkou pár znaků napřed. Se synem, který slyší a mluví, můžu lépe mluvit o jeho pocitech, snech, dovysvětlit konflikt. I když roky chodím do kurzu znakového jazyka, naše komunikace není na úrovni, na jaké bych si přála. Například o víkendu se celá rodina hodinu bavíme jen ve znakovém jazyce, aby měla Fínka pocit, že je komunikace nastavená pro ni. Často se totiž u večeře stává, že něco řekne a je to vlastně úplně jiné téma, než které zrovna probíráme, protože je někdy náročné mluvit a zároveň překládat.
Co se týká okolí, tak bohužel stále žijeme jako společnost v nastavení, že když někdo úplně nezapadá, tak se na něj nemáme dívat. Když jsme s Fínkou na hřišti, děti zajímá, proč má sluchadla, znakuje a nemluví. Vůbec nemám problém její vadu vysvětlit. Co mě bolí, je, když se děti ptají svých mám, které jsou na hřišti s nimi, a ty je raději odtáhnou, protože jim přijde hloupé se o tom bavit.
Video: Nýdl: Dcera vážila půl kila. Byl to boj o holý život, uvědomil jsem si křehkost bytí (2.10.2021)
