Minulý rok v létě přijalo Maďarko zákon zakazující zobrazování LGBTQ+ komunity mladším 18 let. Vy jste členkou sdružení Labrisz Lesbian Association, s níž organizujete edukativní programy pro mládež. Můžete v nich vůbec pokračovat?

V současné době nemůžeme navštěvovat školy. Organizace jako ta naše se musí registrovat u ministerstva, ale to ještě nevydalo potřebný formulář, takže neexistuje způsob, jak to udělat. Chystáme se ministerstvu poslat dopis, aby náš program zaevidovalo. Velmi by mě ale překvapilo, kdyby se to povedlo. Takže pokračujeme v naší vzdělávací činnosti jinými způsoby.

O čem jste studentům přednášeli?

Devadesátiminutovou přednášku vedou dva naši zástupci pro žáky mezi 14 a 19 lety. Nejdůležitější je jejich osobní příběh. Vypráví v něm, s čím se samy jako LGBTQ+ osoby setkaly. Poté společně rozebírají důležitá témata, například co můžou děti dělat, když vidí diskriminaci nebo šikanu ve škole. Pak je prostor pro otázky. Často se například přednášejících ptají, jak reagovali rodiče na jejich coming out a jestli mohou mít homosexuálové děti.

Vaše organizace vznikla před 23 lety, více než dvě dekády jste na něčem pracovali, a teď nemůžete. Jak se s tím srovnáváte?

Je to devastující. I když jsme to čekali, stejně to byl šok. Snažíme se ale dělat jiné věci, například se zaměřujeme na vzdělávání dospělých. Od minulého roku jsme obdrželi nejvíc pozvání od mezinárodních společností za celou dobu naší existence. Jedná se o mezinárodní firmy, které chtějí vytvořit přátelské a rovnocenné pracovní prostředí. Chtějí totiž zaujmout rozličnou pracovní sílu, ať už se to týká sexuální orientace, identity nebo etnika. Hlavní motivací je fakt, že diverzita přináší více zisku. Lidé si takovou společnost vyberou, protože vědí, že v ní budou respektovaní, a protože se budou v organizaci dobře cítit, budou odvádět také lepší pracovní výkony. I když mi toto "kapitalistické" nastavení nesedí, vidím v něm potenciál. 

Pracujete také s učiteli?

Ano. V roce 2018 jsme vydali pro učitele příručku, v níž například uvádíme typické situace, které LGBTQ+ lidé na škole někdy zažívají a jak s nimi zacházet. Jsou tam také příklady aktivit, které mohou vyučující s dětmi dělat. Děti třeba seznámíte s tvrzením, že homosexuálové nemají mít děti a ony se ve třídě rozestaví podle toho, jestli souhlasí, či nikoliv, nebo jsou názorově uprostřed, a pak s nimi debatujete.

Několikrát jsem vyhořela

Jako učební pomůcku pro učitele jste v roce 2021 také koordinovala vydání sbírky pohádek Říše pohádek je pro všechny s LGBTQ+ tematikou. Ta vyvolala vlnu odporu u maďarské konzervativní pravice. Jaké to pro vás bylo?

Loni v létě přijatý anti-LGBT zákon stanovil, že dětské knihy zobrazující homosexualitu a změnu pohlaví musí knihkupci prodávat v uzavřených obalech, konkrétně v plastové fólii. Nesmí být také vystavené ve výlohách a rovněž je zakázané, aby byly k dispozici v obchodech do 200 metrů od kostelů a škol. Bylo to opravdu šílené. Začalo to jako malý projekt, který jsem koordinovala na poloviční úvazek. Pak ale přišla tahle tsunami, což znamenalo, že jsem několik měsíců pracovala 12 hodin každý den. Bylo to velmi vysilující, stres a sezení za počítačem se podepsalo na mém zdraví. Měla jsem několik vln vyhoření, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál pokračovat. Musela jsem vše odložit na vedlejší kolej, například svou akademickou kariéru.

Vaše kniha vyšla v deseti zemích, například v Nizozemsku, Švédsku, Německu, Anglii nebo Francii. V prosinci vychází také v češtině. Čím je výjimečná?

V některých zemích takové knihy vůbec nemají, v jiných si zase řekli, že je to krásná kniha a že stojí za vydání. Je v ní celkem 17 příběhů od 17 autorů a autorek a každý z nich je nějak "svůj" a krásný. Najdete v něm například příběh dvou princů, kteří se do sebe zamilují, nebo pohádku o Sněhurce, která má tmavou barvu pleti.

Říkám, co si o Orbánovi myslím

Jak se cítíte teď?

Teď už se cítím dobře, je to zábava, cestuju, sklízím plody své práce. Zvou mě přednášet na univerzity a festivaly. Stala jsem se expertkou na autoritářskou maďarskou politiku, i když to vůbec nebylo mé původní pole zájmu. V akademické rovině jsem se zabývala etnografickým výzkumem sexuality na školách.

Ale kdybyste se mě na tuto otázku zeptala na jaře, neodpověděla bych vám. Nechtěla jsem si stěžovat, že mě trápí deprese a jsem na dně. Nechci, aby politici věděli, že kvůli jejich politice trpím. To není postoj, který chceme v naší organizaci prezentovat a propagovat. Vzdorujeme a pokračujeme v boji. Není  žádná cesta zpátky. 

Nebojíte se?

Otevřeně říkám, co si o Orbánovi myslím. Asi se nebojím, nestarám se o to, je to pro mě něco vzdáleného. Ale je pravda, že po střílení v Bratislavě jsem několik dnů přemýšlela nad tím, jak riskantní náš aktivismus může být a zda jsme také v nebezpečí. Někdy přemýšlím nad tím, kolik lidí mě asi na ulici poznává, protože mám dost charakteristické vlasy. Napadlo mě, že bych si účes změnila, ale nejsem zase taková celebrita. Nesmíme se bát a musíme doufat v to nejlepší.

Dostáváte výhrůžky?

Moc ne, asi proto, že nemám Facebook. Do sdružení nám občas přijde e-mail, který nám přeje smrt, ale nikdo nám ještě nevyhrožoval zabitím.

Útoky na LBGTQ+ komunitu narostly

Jak se vy sama a LGBTQ+ lidé teď v Maďarsku cítí?

Lidé jsou vystrašení, protože od minulého roku, co se homofobie legalizovala, se zvýšilo množství nenávistně motivovaných útoků. Několik lesbických a gay párů útočníci zbili na ulici. Na druhou stranu vidím, že dnešní dospívající už LGBTQ+ jedince vnímají velmi přirozeně. Vyrůstají s internetem a seriály, kde se spousta této tematiky objevuje, a nechápou, kolem čeho je takový politický humbuk. Věřím v mladou generaci.

Zobrazují podle vás LGBTQ+ tematiku filmy a seriály autenticky? Například nová řada amerického seriálu Sex ve městě si za svoji snahu o inkluzi vysloužila kritiku…

V první řadě je to otázka kvality filmového řemesla. Když je záměrem jen přidat gay charakter, nemusí to fungovat. Je ale velmi důležité, aby si lidé na inkluzi zvykli, i když je to nepřirozené nebo didaktické. Důležité podle mě především je, že vidíme velkou změnu v porovnání s prvními filmy, v nichž se objevovaly lesbické a gay charaktery. Jejich příběhy byly vždy tragické, vedly hrozný život, zažívaly utrpení, stávaly se obětí vraždy nebo spáchaly sebevraždu. Teď na obrazovkách vidíme šťastné postavy, a to je pro LGBTQ+ komunitu důležité. Vidět, že můžou žít šťastný život.

Mohlo by vás zajímat: Nečekal jsem, že se s takovou hrůzou setkám, říká po útoku majitel baru Tepláreň (26.10.2022)