SEČKAŘ: V Bělorusku před pár dny proběhly prezidentské volby, které podle očekávání vyhrál Alexandr Lukašenko, před pár hodinami policie brutálně rozehnala pokojnou demonstraci na Říjnovém náměstí v Minsku. S jakým očekáváním a plány opozice do voleb šla? Nalézáte v tom, co se stalo, alespoň něco pozitivního?

SADOUSKI: U nás se systémová opozice začala formovat začátkem 90. let a v parlamentu dvanáctého volebního období nás bylo 32 poslanců za Běloruskou lidovou frontu. Ale když v r. 1994 vznikla prezidentská republika, začal návrat k totalitě. Kandidáti do parlamentu pro následující volebního období už museli podepsat prohlášení, že podporují politiku prezidenta, a on pak schvaloval jejich účast ve volbách. Fakticky to byl parlament nezvolený, ale jmenovaný. Nás tenkrát bylo asi 40 poslanců, kteří to prohlášení nepodepsali a doufali, že Západ pochopí, co je ve hře, a pomůže nám. Někteří jezdili do Bruselu, do Paříže i jinam, ale výsledek se nedostavil a nadšení přešlo. Dvakrát jsem byl pozorovatelem na volbách na prezidentských r. 2001 a na parlamentních r. 2004. Na okrese, kde jsem byl roku 2001, tehdejší jediný opoziční kandidát Hančaryk fakticky vyhrál získal 46 % hlasů, Lukašenko 41 %, ale to proto, že jsme pozvali zahraniční zpravodaje, a tato procenta se pak dostala do protokolu a tisku. Příští den ale Ústřední volební komise prohlásila, že Lukašenko vyhrál i v našem okrese. Bylo to tedy čisté zfalšování. V r. 2004, když byly parlamentní volby a zároveň referendum, bylo v našem volebním okrese jednoduše ukradeno 240 hlasů, aby byl zajištěn potřebný výsledek.

BURAUKIN: Pro mě výsledky voleb nebyly překvapením. Ne proto, že by opozice nebyla silná, ale protože nastavené podmínky neumožňovaly zvítězit nad dnešní mocí. Všechna média pracovala pouze pro prezidenta. Až do okamžiku konečné registrace kandidátů veškerý státní tisk, televize a rozhlas vůbec nezmiňovaly jména jiných kandidátů, přestože už byli známí a vyvíjeli činnost v rámci zákona. Ani Lukašenko, když držel řeč před lidmi, nikdy neříkal jejich jména, říkal: "Všelijací darebáci se derou k moci, nesmíme je k ní pustit." A v okamžiku, kdy už byli kandidáti zaregistrováni, připravila televize spoustu takzvaných dokumentárních filmů a seriálů, v nichž se i na vás, milí čeští kolegové, spolu s Poláky, nakydalo snad nejvíce špíny ovšem po USA. Lidé, kteří se odvážili Lukašenka vyzvat, nebyli médii vůbec zmiňováni. Když při kampani přijeli do nějakého městečka nebo vesnice, mnozí lidé říkali: "A kdo je ten Milinkevič? Kdo je Kazulin? Kdo je Fralov a Vajtovič (pozn. redakce: Fralov a Vajtovič byli prezidentští kandidáti, kteří se později vzdali ve prospěch Milinkeviče)?" Vůbec neznali jejich jména. Můžeme samozřejmě opozici a demokratickým silám vytýkat, že podcenily propagaci. Ale jak se dá působit na široké masy, když od loňska byly jedny po druhých likvidovány opoziční noviny? Nejdříve je odmítaly tisknout tiskárny. Víte, v naší zemi mají tiskárny právo cenzurovat. Přijde z redakce text a tiskárna říká: "My ten text tisknout nebudeme, protože se v něm nehezky mluví o prezidentovi." Demokratičtí kandidáti šli proto do voleb bez možnosti informovat voliče. A tak nakonec máme to, co máme. Já samozřejmě nevěřím těm zveřejněným výsledkům, ale připouštím, že po takové zběsilé státní propagandě, po tom strachu, který se rozšířil po celé zemi, po likvidaci novin, po zákazu shromažďování, po tom všem možná Lukašenko skutečně získal většinu hlasů tak zvaného elektorátu. Teď bych chtěl vás upozornit na jednu věc (vy se svými dějinami nás pochopíte): strašnou roli v té nespravedlivosti, která se u nás stala, sehrálo Rusko. Co jsme teď viděli ze strany Ruska, se dosud nikdy nestalo. Kdybyste měli možnost dívat se na naši televizi před volbami, viděli byste, že tam nebyli Bělorusové, politici ani publicisté. Ve všech "úderných" propagandistických pořadech byly samé moskevské tváře Selezňov, Zatulin, dokonce Alksnis, který už byl v té době dávno po smrti, Lužkov, Zjuganov

SADOUSKI: Žirinovskij

BURAUKIN: mluvili v televizi každý den, takže nakonec to vypadalo, jako by to nebyly volby prezidenta Běloruska, ale nějakého vysokého ruského funkcionáře.

SADOUSKI: Na 42. konferenci pro bezpečnost v Mnichově ruský premiér a ministr obrany Sergej Ivanov přímo řekl: "My nedovolíme, aby to dopadlo jako na Ukrajině."

BURAUKIN: Ano, a ještě jedna věc. Ve všech skupinách pozorovatelů za SNS hráli vůdčí roli zástupci Ruska a ničeho si nevšímali. Musím se za ně stydět. Nemusíte souhlasit s opozicí, ale tvářit se, že se nic neděje, je prostě lidské selhání. Když zavírají představitele Milinkevičova štábu do vězení Vždyť ve vězení byl nebo dosud je skoro celý Milinkevičův volební štáb! O tom nejde nevědět. Nevědí, že jsou likvidovány všechny noviny? Sám jsem byl diplomatem v USA a znám povinnosti diplomata v zájmu své vlasti podávat objektivní informace z dané země. A oni si prý ničeho nevšimli, prý všechno proběhlo demokraticky a bezchybně. A přitom ani setkání s voliči se nemohla uskutečnit bez povolení nějakého okresního funkcionáře. Máme ústavu, máme zákon, že kandidát má právo scházet se svými voliči jenže absolutní právo měl pouze Alexandr Grigorjevič (pozn. red.: Lukašenko), který kamkoli přijel, všude ho vítali s květinami a celostátní televize o tom informovala na všech kanálech. A ostatní kandidáti ani neměli možnost sejít se s voliči; a jakmile někdo, byť v rámci ústavy, porušil nařízení nějakého úředníka, hned šel do vězení. Jakto, že to všichni ti Rušajlové neviděli? V dnešní moskevské Komsomolské pravdě soudruh Prochanov říká, jakou má radost z výsledků, které vyhlásila Ústřední volební komise, a otevřeně se ptá: V jaké podobě Bělorusko se stane součástí Ruska? Proto mělo Rusko takový zájem na tom, aby byla zvolena vláda, která, jak doufá, učiní Bělorusko součástí Ruska. Souhlasíme s těsnými kontakty s Ruskem, je to náš velký soused, ale nechceme se stát součástí tohoto státu. A Prochanov (mimochodem šéfredaktor prokomunistických, nebo spíše už imperiálně-šovinistických novin Zavtra) dál říká: "Ano, Rusko podporovalo Lukašenka, právě proto jsme Bělorusku dali plyn za nízkou cenu 46 dolarů." Teď po volbách už to ani neskrývají, avšak v nejbližší době zřejmě Lukašenka požádají o vyrovnání účtů: nejdřív budou žádat lepší podmínky pro Gazprom v Bělorusku, pak zavedení ruského rublu a nakonec připojení Běloruska k Ruské federaci. Nebyl jsem pozorovatelem u voleb, ale uvedu jeden příklad, který se dostal i do tisku. V novinách napsali, že dcera básníka Alese Jemjaljanava, který nedávno zemřel, přišla na volební okrsek a viděla, že u otcova příjmení je podpis. Řekli jí, že hlasoval před termínem. Ona říká: "Víte, otec zemřel před dvěma lety". A oni na to: "No, asi to bude nějaký omyl." Ale jakýpak omyl, když je tam podpis? Mají snad být takových případů stovky nebo tisíce, aby si toho Rušajlo všiml? Proto si myslím, že v tom, co se stalo v Bělorusku, Moskva sehrála strašnou, neodpustitelnou roli. Proč zkušený politik Putin ani nepočkal na vyhlášení definitivních výsledků a poblahopřál Alexandru Grigorjeviči ke skvělému vítězství? Už dvakrát gratuloval k vítězství Janukovičovi (pozn. red.: ukrajinský kandidát na prezidenta, který po opakování voleb nakonec prohrál s Juščenkem), přitom politik takové úrovně by měl být opatrný. Ostatně nad Lukašenkovým vítězstvím projevilo radost jen pár států Rusko, Irán, Kuba a Čína. Co jiného zbývalo těm mladým lidem na náměstí? Vyzýváme je, aby měli vlastní názor, aby ten názor bránili, aby hájili svá stanoviska a principy, jenže oni nemůžou jít do televize nebo do rozhlasu, nemůžou jít do novin, je jim zakázáno pořádat mítinky a shromáždění, nesmějí se organizovat, prezident je nepřijme co mají dělat?

TARAS: Já bych se rád pozastavil nad fenoménem hlasování před termínem. To je úplná absurdita jak prozrazovala čísla. V pátek v televizi prohlásili, že se hlasování už zúčastnilo 9 % voličů a v sobotu jich bylo už 30 % (hlasování před termínem začalo v úterý). Kde se za jednu noc vzalo 21 %? Hlasování před termínem je taková socialistická soutěž. Jde o to, kdo přižene víc té bezhlasé pokorné lidské masy na volební okrsek. Kolchozníky, vojáky, studenty Je to úplná svévole a úplná absurdita. Deset dní před volbami v roce 2001 se Lukašenko, ponurý, se sklopenýma očima, objevil na obrazovce a řekl: "Já se vlády nevzdám a lidi mě budou bránit. I já sám vezmu do ruky zbraň." Vládci tohoto typu v hloubi duše vědí, že to všechno je iluze, ale potřebují hezký obrázek jako potvrzení svých pravomocí. Psychologicky cítím, že v naší zemi zuří studená občanská válka. To je vidět na výzkumech veřejného mínění, podle telefonátů do redakce Svobodné Evropy. Očividně to tak je i ve volbách; nemyslím, že získal menšinu hlasů získal většinu, podle mé představy až 60 %. A 35 až 40 % bezesporu získal Milinkevič. Psychologicky to připomíná atmosféru hitlerovského Německa 30. let a našich 30. let: v roce 1937 mně bylo skoro osm let, pamatuji si tu atmosféru, rozhovory dospělých i mítinky, viděl jsem, jak zástupy žádaly krev postavit všechny nepřátele národa ke zdi a zastřelit je jako vzteklé psy. A teď zase. Je těžké vinit všechny z nevědomosti, ale politická negramotnost je v naší zemi obrovská, dokonce i mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním. A během posledního desetiletí se dělá všechno proto, aby byla historická paměť zničena v zárodku, aby letopočet začínal rokem 1994, už ani ne rokem 1917. A všechny tyto snahy podporují veteráni, moji kolegové v osudu, kteří křičí: dejte mi samopal, já je (opozičníky) všechny postřílím. Ale myslím si, že mnozí mají pro ty mladé lidi na náměstí pochopení, nebo si aspoň uvědomují jejich morální převahu. Dnes mi zavolala jedna známá, s níž jsem byl v partizánském oddíle, a řekla mi něco nečekaného: "Jaká ostuda tyhle volby, zvláště to hlasování před termínem! Co to dělá, vždyť je to hotový Hitler." Ještě před půl rokem byste od ní něco podobného neslyšeli. Mimochodem další zvláštností našeho života je drzé, triumfující, naduté sprosťáctví. A bere se od jednoho člověka. Jeho političtí oponenti jsou "syčáci, bezdomovci, blbci, darebáci, lůza". Ale pozitivní samozřejmě je, že dokonce i tato vláda byla nucena uznat číslo 6 % pro Milinkeviče a uveřejnit počet hlasů proti všem kandidátům. Dohromady to činí asi 10 % voličů. A vláda stojí před určitou volbou co s těmi 10 %? Zlikvidovat je? Odstranit z politického života?

TARAS: Vláda teď soudí všechny podle stejného článku trestního zákoníku za drobné chuligánství a sprosté nadávky ve veřejném místě.

CHADANOVIČ: Rád bych dodal několik slov k mladým lidem ve stanovém městečku. Jsem univerzitní profesor těch studentů, a také na gymnáziu učím ty nejmladší šestnáctileté gymnazisty, kteří tam byli, krájeli chleba a nosili čaj a kávu těm, kteří mrzli v mraze. Cítil jsem se uražen, když běloruská státní média o těch lidech říkala, že jsou to syčáci. Byl jsem uražen včera, když režim nejdříve podstrčil do městečka pornočasopisy, injekční stříkačky a flašky vodky, a pak ukazoval jejich záběry v televizi. Chci vás ujistit, že jsem tam byl pořád a viděl jsem jen prášky proti bolesti v krku a vitamíny, které čtrnáctileté dívky rozdávaly starším klukům, co stáli v řadě a nereagovali na provokace kolem. Dávno jsem neviděl takové množství tak inteligentních lidí, v tak těžkých podmínkách. Mnohadenní stání na mraze je úmorné, ale ani v takové situaci jsem nezaslechl žádné sprosté slovo, neviděl jsem nikoho pít alkohol. Zato jsem viděl opilé provokatéry, kteří se vydávali za opozici a ke spravedlivému heslu: "Vlast! Svoboda!" přidávali "Pryč, Luko-obludo!" Lidé z kordonu s tím možná v duchu souhlasili odpusťte mi politickou nekorektnost , ale vyzývali je, aby byli zticha a nekompromitovali vysoce morální smysl toho, co se tam odehrávalo. Dovolím si projevit velký optimismus. Mí starší kolegové, např. Henadz Buraukin, jako by se trochu omlouvali za tu mládež, co tam byla, prý že ti kluci možná byli příliš ostří, příliš odvážní, příliš naléhaví avšak nedělo se vůbec nic, zač bychom se měli stydět. Naopak, musíme být na ty lidi hrdí. Já jen lituji, že jsem se v pravou chvíli neocitl na správném místě, mám na mysli ve 3 hodiny 17 minut (pozn. red.: čas zásahu policie na Říjnovém náměstí), protože mezi těmi lidmi byli moji vlastní studenti z univerzity nebo z gymnázia. Ještě bych rád něco řekl o kolosálním útlaku ze strany médií. Už dlouho před volbami v televizi vysílali jejich výsledky pod maskou nezávislých sociologických výzkumů: dokola se opakovalo, že 76 % bude hlasovat pro Lukašenka. A někdo chytrý to znázornil jako diagram: kruh, jehož tři čtvrtě jsou vybarveny výraznou barvou a jedna čtvrtina je zcela vystřihnuta. Náhle mě napadlo, že tento obraz je hluboce zakotvený ve vědomí i podvědomí každého Bělorusa každý čtvrtý tu zahynul za 2. světové války, všichni znají památník v Němci spálené vesničce Chatyň, kde rostou vedle sebe tři břízky, a na místě, kde by měla být čtvrtá, je prázdno. Tato chybějící břízka symbolizuje hlubokou ztrátu. Podle tohoto modelu byl udělán i ten předvolební diagram. Pokud jsi proti Lukašenkovi, a už je jedno, koho budeš volit, pokud jsi proti němu, automaticky spadáš do jedné čtvrtiny. To působí sugestivně na podvědomé úrovni, vždyť nikdo z nás nechce znovu být ten "každý čtvrtý". To v plné míře demonstruje amorálnost onoho podvědomého psychologického tlaku. Mimochodem, v televizi se objevily i informace o represích, až po nejvyšší trest, které by se měly vztahovat na ty, kdo se budou chovat destruktivně. Teď ještě o těch kladech, které nám tyto volby přinesly. 18. března jsem byl na koncertě, který se konal na náměstí Bangalor na podporu Milinkeviče, a pak jsem měl skoro každý den možnost dívat se z jeviště na lidi, kteří přišli. Bylo jich mnohem víc, než čekali naši protivníci, ale také mnohem víc, než doufala sama opozice. Obávám se, že hlavní metodologickou chybou opozice 19. března bylo to, že oni tak velkou podporu nečekali a nebyli připraveni nefungovaly mikrofony atd. Tito politici byli hotovi setkat se s vojáky speciálních jednotek, ale nebyli připraveni na setkání s tisíci lidí, kteří je podporují, kteří jsou odhodláni jít s nimi nebo mlčky stát, a tím projevovat svůj názor. Vůdcové opozice se dokázali plně zorientovat až druhý nebo třetí den. Všichni byli mile překvapení, takže podle mne tady o žádnou porážku opozice nejde. Samozřejmě každého, kdo bude chtít porovnat situaci v Bělorusku např. s tím, co se odehrálo na Ukrajině, napadne: Kéž by u nás vyšlo do ulic tolik lidí. Nesmíte ale zapomenout, že na Ukrajině existoval přinejmenším jeden absolutně nezávislý televizní kanál; mít u nás aspoň jednu nezávislou stanici, situace by se radikálně změnila. A ještě si dovolím jednu malou poznámku. Mnozí si z toho dělají legraci, ale Bělorusko je opravdu země partyzánů a vojáku v podzemí, kteří často svůj názor skrývají hluboko uvnitř. Nedovolí, aby je někdo duchovně zotročil, ale současně svůj názor nevyslovují nahlas. Masa lidí, kteří v duchu nesouhlasí s režimem, rychle narůstá. Chybí jím krůček, aby se vystavili úderu, a to v přímém slova smyslu, protože každý z tisíců lidí na náměstí, pokud pracuje někde ve státním podniku, přinejmenším automaticky přijde o práci, a pokud je to student, tak o možnost ve studiu pokračovat. Proto si mnozí z nich zakrývali tváře. Poprvé v životě jsem musel poznávat své známé podle očí, vždyť každý si byl vědom toho, co riskuje. Podle mě je to velké vítězství. Na náměstí, které už několik dní neoficiálně neslo jméno Kastuse Kalinouského, přicházeli lidi a ptali se: Teď tady stojíte, ale co dál? Stojíte dnes, zítra, dočkáte se 25. března Dne svobody, Dne Běloruské lidové republiky, ale co dál? Co bude 26. března ráno? Myslím, že málokdo měl jasný program a že chytře jednající režim, který se cítí pevně v sedle, by si ještě pár dní hrál na pseudodemokracii, nechal by mládež ještě dva dny na mraze, ještě by určitý počet lidí onemocněl, a jinak by se nic nestalo. Ale něco přece jen režimu bránilo dohrát tuto hru až do konce, přece jen policejním strukturám povolily nervy. Někdo asi věděl, že ta čísla vůbec nejsou tak jednoznačná, jak nám ukazují.

TARAS: Chtěl bych připomenout jeden případ. V roce 1995 Lukašenko vystoupil v moskevském televizním pořadu Moment pravdy. A moderátor se ho zeptal: "Alexandře Grigorjeviči, proč jste zástupcům opozice zakázal vystupovat v televizi a v rádiu?" Řekl na to: "Nemohu je tam pouštět, oni by mi všechno zbořili." To je dobrá ilustrace toho, jak je přesvědčený o trvalosti a legitimitě svého režimu. Myslím, že Evropan něco takového vůbec nepochopí jak je možné vůbec nepouštět do médií zástupce opozice, lidi odlišných názorů? Ani pouhá zmínka o nich se nepřipouští. Třeba tady Henadz Buraukin nesmí být zmiňován, já taky ne, spousta lidí.

BURAUKIN: Ano, dochází ke směšným situacím. Například podle mých básní bylo napsáno hodně populárních písní a pouštějí je, protože si o ně lidé říkají. Uvádí se autor hudby, interpret, ale autor poetické předlohy ne. Jednou mi zavolali z televize, že budou pouštět píseň s mým textem, ale mé jméno neuvedou, protože potom by už ji nikdy pouštět nemohli. A já říkám: Samozřejmě, pusťte ji a řekněte, že slova jsou lidová.

SIUČYKAV: Jestli dovolíte, budu trochu emocionální a trochu to vztáhnu k vaší zemi České republice. Před několika dny, 16. března, jsem byl v Moskvě na knižním veletrhu. S jedním ruským partnerem jsme se bavili taky o budoucích volbách a ten Rus se mě ptá: "Jak vidíte budoucnost své země?" Já mu upřímně odpovídám: "No, víte, samozřejmě chci, aby má země byla evropská, bohatá, otevřená, svobodná, nezávislá, třeba jako Česká republika." A ten člověk na to: "Pane Uladzimire, kde se u vás berou protiruské nálady?" Říkám: "Olegu, co vás to napadá, já jsem se přece ani slovem nezmínil o Rusku!"

SIUČYKAV: Mám v Rusku příbuzné, spolupracujeme s Rusy, vedeme společné knižní projekty. Tak jaképak protiruské postoje? A když jsem se už dotkl Ruska: zdá se, že Evropa i Amerika v posledních letech hodně spoléhaly na demokratizaci Běloruska skrze Rusko. Věřte mi, věc se má právě naopak. Právě v Bělorusku se zkoušejí mechanismy, které se po pár letech zavádějí v Rusku. Jako jeden z příkladů si vezměte tzv. posílení vertikály moci. Nejdřív to provedli u nás, teď Putin posiluje vertikálu u sebe. Tak jako u nás prezident vede boj proti vlastnímu národu, tak i Putin tím, že sjednocuje a zvětšuje regiony, ničí rozmanitost, prostě ji ruší v zájmu jakýchsi administrativních okruhů. A především musíme našemu staršímu ruskému bratru poděkovat za to, že ruské impérium sílí, že politika Suvorova, Kateřiny II. a všech carů, kteří se snažili zlikvidovat běloruský národ, dnes pokračuje. A poslední věc, o které se teď ještě zmíním Lukašenko neměl morální ani ústavní právo účastnit se těchto voleb. Je to zcela amorální člověk, v civilizovaném státě by nemohl být připuštěn nejen k prezidentské, ale ani k žádné jiné funkci. Příklady: podle etikety má být na určitých místech prezident spolu se svou paní. A jak víme, Lukašenkova manželka je už asi dvanáct let v domácím vězení. Další příklad: člověk je ve funkci dvanáct let, a přitom systematicky ničí všechny národní symboly vlajku, státní znak, jazyk této země. Představte si situaci, kdy by český prezident řekl: "Víte co, budeme mluvit německy. Němčina je přece jazyk většího národa, pro nás to bude výhodné." Běloruský prezident se úplně vzdává rodné běloruské řeči, běloruštinu ničí, pod různými záminkami je zkracována běloruskojazyčná výuka ve školách, běloruština je odstraňována z tisku atd. Ruší se běloruskojazyčné noviny, ruší se nakladatelství. Například teď jsem odevzdal do tiskárny výbor z poezie našeho národního umělce Ryhora Baradulina, ale zavolali tam z ministerstva a kniha se netiskne. Měl jsem anonymní telefonát z Ministerstva informací: "Radíme vám, tuhle knihu nevydávejte. Rozhodně ne před volbami." Prosím vás, jakým způsobem by vydání výboru z Baradulinovy poezie mohlo ovlivnit hlasování? Je to lyrika, žádná publicistika, žádná politická próza, žádné pamflety. Lukašenko také ničí národní hospodářství. Obchodování se zbraněmi, ropou, plynem apod. tedy to, co přináší velký zisk a co si Lukašenko přivlastnil a rozdal svým blízkým, přátelům, příbuzným atd. funguje a přináší peníze sami víte, do čí kapsy.

SADOUSKI: Zdá se mi, že teď nemluvíme jen o volbách v Bělorusku. Stanovení data voleb a plynový konflikt s Ukrajinou byly dokonale zkoordinované události. V radě tzv. Unie Běloruska a Ruska se to všechno projednávalo. A volby byly stanoveny na den tři a půl měsíce před datem, než měly být. Teď jsem byl týden v Německu a setkal jsem se tam s některými významnými politiky. Evropa teď zareagovala trochu jinak, než se předpokládalo. Milinkevič byl přijat na dost vysoké úrovni v Bruselu, v Berlíně, v Paříží. Rusko předtím předvedlo moc poskytovatelů energie. Bělorusům se tím přímo říkalo: Když nebudete hlasovat pro Lukašenka, nebudete platit 47 dolarů za metr krychlový plynu, ale 230 jako Ukrajina. Rusko zde hraje velmi složitou geopolitickou hru. Bělorusko je pro Rusko jednak strategicky významné území jde přes nás 20 % jeho ropy a 40 % plynu , ale je také objektem prestiže, na němž si napravuje uraženou národní identitu. Putin má úplně neúspěšné projekty, třeba setkání s Hamasem, nebo jednání kolem Iránu. Bělorusko je zatím jeho jediným úspěchem. A tu se to všechno pojí plynová válka, volby a všechny ty geopolitické iniciativy ruské diplomacie.

TARAS: Nevylučuji ještě jednu věc. Pokud ruské plány s Běloruskem půjdou směrem, z nějž by vyplývalo Lukašenkovo odstavení od neomezené moci, pak by se tento člověk klidně rozhodl i pro konflikt s Ruskem. Proto čím dál víc utahuje šroub, snaží se proměnit stát v obloženou pevnost, jedná podle principu "třeba jen hodinu, ale ta hodina bude má; zemřete dnes, já až zítra".

SEČKAŘ: Mohli byste vládu Alexandra Lukašenka v několika bodech definovat? V čem spočívá jeho systém? V čem spočívá jeho moc nad běloruským národem? Dala by se nějak srovnat s bývalou komunistickou mocí za časů Sovětského svazu?

SADOUSKI: Tato definice je napsána ve všech německých učebnicích politologie hitlerovských dob. Je to pět ideologických bodů, na nichž všechno stojí. První bod se u Hitlera jmenuje Uhrfeind, čili hlavní nepřítel. Všechna propaganda stojí na tomto základě. U nás je to Západ a Spojené státy. Druhý bod Doppelgänger dvojník Uhrfeinda, tedy běloruská opozice. Třetí bod jsou jejich cíle, to znamená ovládnout suroviny a lacinou pracovní sílu a udělat z lidí otroky. Čtvrtý bod, německy Zukunftsverheißung, předpověď hrozné budoucnosti, která nás čeká. Nakonec pátý bod je vyžadování pravomocí, aby bylo možné všechno zachránit. Lukašenko říká: "Nového prezidenta nepotřebujete, všechno co se u nás dělá, dělá se dobře, jen mi dejte ještě jeden termín." Ani v sovětských dobách se tento systém v tak dokonalé podobě neuplatňoval. A teď otázka: proč se to všechno děje? Zahraniční novináři šíří trochu zkreslený obraz, myslím, že i u Čechů jsem něco podobného četl, ohledně toho laciného plynu a laciné ropy. K tomu musíme přistupovat velmi diferencovaně. Sám Lukašenko občas zachází trochu daleko, už asi třikrát, když se dostal do ráže, říkal, že nedlužíme my Rusko, ale Rusko nám, a to 750 milionů, protože u nás jsou dvě ruské základny, podobné jiným v zahraničí, za něž Rusko platí 8 až 9 milionů dolarů ročně. A Lukašenko to všechno sečítá tranzit, ochrana hranic a vychází mu, že je Rusko v minusu. Ano, něco málo nám Rusko dluží. Ale přitom už asi deset let dodává levný plyn, levnou ropu, a když to všechno spočítáme, mluví se o částce 9 miliard dolarů, kterou nám Rusko za vlády Lukašenka dalo. Naše propaganda a ruská strana pak tvrdí, že sousedé Běloruska jsou na tom špatně a my asi průměrně, ale každý den lépe a lépe. A člověk žijící v podmínkách totality se bojí něco ztratit a všechno snáší. Asi 20 % obyvatel je relativně spokojeno, jsou to státní úředníci, vojáci, důchodci tedy ne všichni.

SADOUSKI: Ty peníze drží lidi na uzdě. Také jsem se na začátku zmínil o absenci národní identity. Lukašenko a Rusko ji vědomě ničí. Já stejně jako Chadanovič pracuji v neoficiálním gymnáziu, učím tam němčinu. Proč bylo to gymnázium zrušeno? Protože fungovalo podle evropských osnov, studovaly se v něm národní dějiny. Co by se stalo, kdyby vám vzali Jana Husa? A u nás je Francišek Skaryna to samé, co u vás Jan Hus. Jako druhý mezi Slovany a třetí v Evropě vytiskl překlad Bible v národním jazyce.

SIUČYKAV: A udělal to v Praze r. 1517. Teď máme nový populární vtip, že běloruské cestovní kanceláře otevřely novou turistickou trasu do Petrohradu "po Skarynových stopách". Prezident totiž prohlásil, že Skaryna pracoval v Petrohradě. Asi nevěděl, že začátkem 16. století, kdy Skaryna žil a pracoval, zbývalo do založení Petrohradu ještě skoro dvě stě let.

SEČKAŘ: Zabývejme se chvíli postojem prostých lidí k režimu. Lidé jsou tu pasivní, mlčí, možná také v mnohém s Lukašenkem souhlasí. Mohli byste běloruský národ nějak vymezit? Cítí se být součástí Západu? Vidí svůj stát jako nezávislý, nebo v úzkém spojení s Ruskem?

SIUČYKAV: Občas si stěžujeme, jak špatného máme prezidenta a jak dobrý, krásný, pracovitý, moudrý národ. V tomto ohledu se myslím trochu mýlíme. Náš národ už celých dvě stě let trpí činy svého mladšího bratra Říkám mladšího, protože Rusko si mimo jiné přivlastnilo cizí dějiny. Když se chce Rusko vychloubat, odkazuje na Kyjevskou Rus. Jenže Moskevské knížectví nemá s demokracií, jež vládla v Kyjevě, v Polacku, v Novgorodě a Pskově, nic společného. Když v 15. století despotické moskevské knížectví zesílilo, tyto vznikající demokracie jednoduše vyhladilo. Proto říkám mladší bratr: naše tradice jsou tradice starší, demokratické, jsou to tradice Polacké země.

SADOUSKI: U nás se často vyprávějí některé vtipy, které charakterizují národní povahu, demonstrují tzv. běloruskou toleranci, dokonce velkou trpělivost. Jeden z těch vtipů zní, že oběsili několik lidí, třeba Němce, Francouze, možná Čecha a Bělorusa. Viseli tři dny, všichni jsou mrtví. Odřízli je, leží na zemi. Jeden se trochu zahýbal Bělorus. A říká: Bolelo to, ale vydržel jsem. Anebo ještě: V sovětských dobách říká odborový předák dělníkům: Zítra všichni musíte přijít do práce s oprátkami, budeme vás věšet. A Bělorus říká: Máme si přinést i mýdlo, nebo to bude na účet odborů? Takhle si Bělorusové dělají legraci ze své velké trpělivosti. Tato tolerance má historické vysvětlení. Na našem území nebyly s výjimkou 2. světové války antisemitské pogromy. Procházela tudy tzv. čára osídlení a v Minsku bylo podle sčítání lidu r. 1898 asi 70 % Židů. K tolerantnímu postoji vedl samotný fakt jejich přítomnosti. Když jedete po Bělorusku, skoro ve všech městech najdete radnice, symbol samosprávy. U nás se v 16. století začalo všeobecně zavádět Magdeburské právo. Jako první město u nás ho získal Brest, pak jiná města. Když proběhlo dělení Rzeczpospolity, tedy státu polského a běloruského národa, první, co ruští vojáci na získaném území dělali, bylo, že vyhazovali do povětří radnice a stavěli místo nic vězení, v nichž dnes sedí naši vězni. Chci tedy říct, že Bělorusové jsou tolerantní národ, ale mají v sobě prvek stálého strachu.

BURAUKIN: Když chceš zůstat naživu, musíš se přizpůsobit.

SADOUSKI: Když naše mládež stála na náměstí, proč myslíte, že naši malíři namalovali transparent "Náměstí Kalinouského"? Kalinouski je běloruský národní hrdina, který v 60. letech 19. století, za druhého protiruského povstání, vydával noviny Mužická pravda. Psal v nich, že dokud nezabijeme ruské vojáky, nebudeme svobodní. Toto náměstí se teď jmenuje Říjnové. A ti mladí lidé říkali: "My jsme na náměstí Kalinouského, na území svobodného Běloruska, a toto je naše bílo-červeno-bílá vlajka." Mimochodem bílo-červeno-bílá vlajka se shoduje s páskou na oblečení nejvyšších hierarchů ruské pravoslavné církve, rusky se té pásce říká istoki a je to symbol pravoslavné čistoty. Nevím, je-li náhoda, o vzniku naší národní vlajky existuje hodně legend. Jak říkám: Bělorusové jsou národ plný protikladů. Ale taky je to národ jako každý jiný. Každý národ může mít špatné vedení.

TARAS: Otázka ale zněla, co můžeme říct o prostém lidu. Vždyť odkud jsme všichni vyšli nejsme přece žádna knížata, žádna hrabata. Já jsem se narodil ve městě v napůl intelektuálské rodině, ale většinou jsme vesničtí kluci. Prostí lidé mohou být chytří, ale nesou hořkou zkušenost svých otců a dědů a nikdo je nenaučil politickému činu. Budou se mnou soucítit, ale zároveň mi poradí: "Nestrkej hlavu do smyčky, máš sice pravdu, ale podívej, jakou mají sílu, jsou to obludy, psi." Tak je tomu všude, ale u nás se to projevuje zvlášť výrazně. Celý národ se nemůže stát hrdinou. Brecht myslím řekl, běda zemi, která potřebuje hrdiny. Náš problém spočívá v tom, že lidé, kteří všechno chápou, nejsou schopni elementární politické akce v potřebné chvíli.

CHADANOVIČ: Právě tzv. prostí lidé přemýšlejí v kategoriích "máme co ztratit". Je to zvláštnost běloruské situace, ne náhodou se u nás mluví o relativní stabilitě. Prostý dělník v továrně dostává mnohem víc než třeba středoškolský učitel, lékař v nemocnici, univerzitní profesor. Navíc prostí lidé na rozdíl od aktivnějších vrstev podnikatelů, studentů dále žijí jakoby za železnou oponou, velmi málo z nich bylo v zahraničí, nevědí, kolik reálně dostávají jejich kolegové v jiných státech. Běloruské zprávy v televizi jsou zkomponovány takto: běloruská stabilita, průběh secí kampaně, sklizeň, dožínky, a mezitím se někde jinde dějí katastrofy, vládne nezaměstnanost, porušují se lidská práva. Celé se to staví tak, jako by to byla zásluha vlády, že v Bělorusku nemáme zemětřesení, výraznější projevy terorismu atd. Na druhou stranu, jak říkal Brodskij, čím víc knih člověk přečetl, tím hůř se jím dá manipulovat, a naopak, kdo málo čte, stává se úplně závislým na médiích, přitom se mnohem méně než třeba student nebo intelektuál dostane na internet, což je momentálně jediná informační alternativa ke státní propagandě. Před každými volbami cpou všem do poštovní schránky noviny Sovetskaja Belorussija, vydané za peníze daňových poplatníků, a obyčejný člověk to nebere kriticky ani nevím, jestli jsme oprávněni po něm nějakou kritičnost chtít.

BURAUKIN: Televizní pořady se dělají pro primitivního konzumenta. A ještě jedna důležitá zvláštnost: náš vládce je velmi přesvědčivý, když ho poslouchá člověk nepřipravený, nevzdělaný a špatně informovaný. Říká jednoduché věci a má nesporné hypnotické schopnosti. Je natolik jakoby upřímný, že tím odzbrojuje. Jednou v Moskvě na nějaké talk-show řekl, že ještě na střední škole četl a dokonce se učil nazpaměť básně Vasila Bykava. Na to mu moskevský básník Alexandr Tkačenko (výkonný ředitel Ruského PEN-Centra) řekl: "Promiňte, ale Bykav nepsal básně." A on na to: "Co to mi říkáte, učil jsem se je ve škole nazpaměť a dostával jsem za ně výborné známky." Pak ten básník přijel do Minsku, je to můj dobrý přítel, a nad sklenkou mi povídá: "Heno, řekni mi, možná přece Vasil psal básně?" Lukašenko to tvrdil tak přesvědčivě, že i Saša Tkačenko začal pochybovat. A co už pak říkat, když promlouvá k prostým chlapům? Nebo jednou Lukašenko vystupoval v Minsku před veterány, seděli tam velmi zasloužilí lidé, na hrudích samé řády a medaile. Mluvil, dostal se do ráže a říká: "Jste hrdinové, celá Evropa musí před vámi padnout na kolena, protože jste přinesli mír, umožnili lidem žít a pracovat, a my jsme před vámi vinni, nezajistili jsme vám důstojný život. Odpusťte nám. Kdo vám porozumí lépe než já, kterému otec zahynul na frontě, když bojoval proti fašismu?" Veteráni sedí v hledišti, pláčou, tleskají Jenže Lukašenko se narodil roku 1954. Válka skončila v čtyřicátém pátém. Takže máma ho asi místo devíti měsíců nosila devět let. Neštěstí je v tom, že velmi mnoho lidí nepřemýšlí. Nebo co teď řekl posledně na tiskové konferenci: Prý opozičníci mě poprosili, abych je dal na dobu voleb do vězení. Proč by tam neposeděli? Ubytovali je tam jako v hotelu. Lže tak zaníceně, že mu lidé věří. Jediné, čím se dá proti tomu zasáhnout, je informování lidí. Není třeba něco překrucovat, stačí jen říct lidem pravdu. A k tomu jsou třeba letáky, noviny atd.

SADOUSKI: A ještě jeden zdrcující příklad. V rozhovoru pro německé noviny Handelsblatt přímo pochválil Hitlera. Řekl doslova toto: "Německý pořádek se formoval celá staletí a nejvyššího bodu dosáhl za Hitlera. Za Hitlera nebylo všechno špatné. Tak chápeme naši prezidentskou vládu v Bělorusku." Handelsblatt to kvůli německým zákonům neotiskl, ale u nás to v rádiu vysílali dvakrát v hlavním čase. Před minulými volbami natočil režisér Juryj Chaščavacki film Obyčejný prezident, v němž tyto materiály použil. V Evropě snímek získal několik cen, a u nás dávali fragmenty tohoto filmu jako důkaz prolhanosti Západu. Novinářka Griňková se slzami na krajíčku komentuje: "To byla drzá montáž, kterou vyrobili na syntezátoru v Polsku, náš prezident nic takového neříkal!" Rozumíte: celé Bělorusko to slyšelo v rádiu dvakrát a pak před volbami řekli, že to bylo vyrobeno v Polsku v laboratoři experimentální fonetiky!

SADOUSKI: Poprvé to zkusil, když jsme spolu s dalšími poslanci drželi v budově parlamentu hladovku proti plánovanému referendu, to bylo v dubnu 1995. Večer jsme ulehli ke spánku, v noci tam vběhlo asi 200 lidí s černými maskami, zmlátili nás, hodili do autobusu, naházeli nás jednoho na druhého a sami si ještě sedli na nás. Mohl bych jmenovat dnes známé osobnosti z té speciální jednotky. Druhý den nám Lukašenko říká: Copak my jsme vás házeli do aut? My jsme pro vás poslali pohodlné autobusy a taxíky! Proč lžete?!

SEČKAŘ: Co můžete ve svém boji očekávat od svobodných demokratických zemi v Evropě, od Spojených států?

SADOUSKI: Různé země mají různé postoje. Třeba Spojené státy, Polsko, Litva a Česká republika mají pozici odlišnou od pozice třeba Francie nebo Německa. Západní státy bohužel nemohou udělat tolik, kolik bychom si možná přáli. Evropa vůči nám nemůže uplatnit například pozici síly. Dá se mluvit o sankcích proti vládě, ale zavádět ekonomické sankce proti Bělorusku z toho očividně nic nebude.

BURAUKIN: Ale proč?

SADOUSKI: Říkal jsem, že jsme tranzitní území, exportujeme na západ 20 % ropy a 40 % plynu. Západ je pro nás důležitý, ale my pro západ minimálně. Zanedlouho přijdeme o status tranzitního území až bude postaven plynovod přes Baltské moře. V Evropě se diskutuje o atomových elektrárnách, otázka energie je velmi důležitá, Evropa je zatím velmi závislá na Rusku v zásobování energií. Pro západ je Rusko důležitější než Bělorusko. A přece se u nás ještě asi před deseti lety mluvilo o Balto-černomořském oblouku, ropném kolektoru, který by spojil Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu, Moldavsko, možná Gruzii , abychom se osvobodili od ruského vlivu. Západní Evropa nemůže udělat mnoho. V samotné Evropě jsou problémy s ústavní smlouvou, nezaměstnaností, muslimy, prasklinami v transatlantických vztazích, proto pro ně Bělorusko zdaleka není na prvním místě. Všechno se staví na vztazích s Ruskem. Naše makrozájmy představují mikrozájmy našich sousedů. Podívejte se, kdo nás obklopuje. Před námi je ještě dlouhá cesta: zmizí třeba tento prezident, ale občanská společnost ještě nevyspěla, politika se nemůže změnit během měsíce nebo dvou, ani během jednoho roku.

BURAUKIN: Na jednom setkání evropských intelektuálů Evropy, když účastníci slyšeli, co se u nás děje, jeden z nich vstal a velmi upřímně řekl: "Přátelé, tak si zvolte jiného prezidenta." A to řekl intelektuál z východní Evropy. Byl jsem ohromen. V pauze jsem k němu zašel a řekl: "Vy si ani neumíte představit, v jakých podmínkách žijeme. Upřímně nám přejete dobro, ale nechápete, že my žijeme v jiné době, my ještě nedorostli do náležité politické kultury. Říkáte zvolte si jiného, u vás je to možné, ale u nás to možné není." Proto si myslím, že první, co Evropa, pokud nám chce pomoci, může udělat, je plně a přesně informovat o tom, co se u nás děje a co se může stát. Pjatro správně mluvil o ekonomických vztazích, ale dokud naši lidé nebudou mít alespoň elementární pravdivé informace o světě a o sobě, aby si to mohli srovnat, nic se nestane. Nemůžete nám pomoci investicemi to je jasné, každý stát má své priority , ale pomozte tím, že budete naše lidi informovat o tom, co je reálná každodenní demokracie. Toto podle mě demokratická Evropa podceňuje. Musíme plně pochopit samy sebe, potom bude možné spoléhat na uvědomělou volbu.

SEČKAŘ: Co si o tom myslíte vy, pane Chadanoviči, jako učitel? Jak může Evropa pomoci studentům poznat svět, cizí kultury?

CHADANOVIČ: V posledních letech jezdím do zahraničí, do zemí střední Evropy, mívám tam vystoupení nebo různé diskuse. Dívám se na mladé lidi, kteří na tato vystoupení chodí, a vidím mezi nimi mnoho běloruských studentů, kteří studují ve Varšavě, v Krakově, ve Vratislavi, ve Vilniusu, bezesporu také v Praze atd. Na jednu stranu to je skvělé, ale na druhou to podle mě rozrušuje křehkou rovnováhu běloruských a nadnárodních, kosmopolitních hodnot. Bojím se, že stále více studentů odjíždí z Běloruska s celkem vědomým přáním nikdy se sem už nevrátit. Setkávám se s tím dokonce mezi čtrnácti-patnáctiletými gymnazisty. Rodiče svým dětem tuto možnost přímo napovídají: "Odstudujete si čtyři roky na Humanitním lyceu a pak budete mít dobré podmínky pro další studium v zahraničí." Velký počet studentů této možnosti využije a upřímně doufám, že se buď vrátí, nebo budou v zahraničí působit v zájmu Běloruska. Mluvil jsem o estetice tohoto režimu, která se zaměřuje na prosté dělníky, kolchozníky atd., a s tím se pojí i vyhánění všeho intelektuálního, všeho vzdělaného, talentovaného. To nejlepší, co běloruští intelektuálové mohou udělat pro režim, je odjet odtud, a na to režim spoléhá. Největší běloruští spisovatelé jako Vasil Bykav, Ales Razanav, Svetlana Alexijevičová vystřídali několik zemí, a v tom lepším případě se sem jen vracejí, protože žít zde jim nedovolují, přinejmenším jim to maximálně komplikují. A to jsou lidé spojení s jazykem, tedy profesně připoutaní k běloruskému prostoru. Co říci o programátorech, matematicích, hudebnících, malířích, tedy o lidech, kteří jsou z podstaty kosmopolitnější? Bojím se, že odtok mozků, odtok talentů je velmi vážný problém. Ale na druhou stranu atmosféra nesvobody vytvořená ve školách je k nevydržení. Rozumím studentům, kteří chtějí studovat bez cenzury, kteří chtějí číst knížky podle vlastního výběru, kteří chtějí, aby knihovny byly dostupné. Teď, když se buduje grandiózní centrální knihovna, nemohou studenti psát diplomové ani ročníkové práce. Knihy, zvláště zahraniční, z fondu Národní knihovny nejsou k dispozici. Jako profesor se chytám za hlavu, už jsem rozdal čtvrtinu své knihovny studentům, jen aby mohli napsat práci a udělat zkoušku. Přirozeně si často přejí studovat v zahraničí. Jenže když se po pěti letech člověk s těmi nejupřímnějšími pohnutkami vrací domů a setkává se opět s tím marasmem, byrokracií, s nepředstavitelnými anachronismy, musí být opravdu přesvědčeným vlastencem, aby tu zůstal. Upřímně doufám, že to většina z nich udělá, ale bojím se, že má naděje je pouhou iluzí.

SEČKAŘ: Teď si představme, že by nastala jistá v současnosti dost nereálná situace. Pan Milinkevič získá ve 70 % hlasů a stává se prezidentem Běloruska. Velké změny v zemi, nová vláda

SADOUSKI: Nedej Bože, aby se to stalo teď! V tom souhlasím s míněním některých našich přátel, dokonce i Lukašenkových přívrženců. Nejbližší roky budou v takovém případě nejtěžším obdobím tzv. transformačního procesu. Co nás čeká? Tady bychom mohli citovat i Lukašenka. Rámcové podmínky jsou natolik vratké a naše image natolik špatná, že zahraniční investice očekávat nemůžeme. Z Lukašenkových slov, ale i bez něj, víme, že podniky, které stojí za většinou vývozu, jsou administrativně zatížené až po samou mez. Při hledání investic běhá od Číňanů k Arabům. Očekává se, že v r. 2007 Rusko vstoupí do WTO. Bude muset zvednout ceny plynu a ropy na světovou úroveň a nejen to tam je spousta jiných podmínek, bez jejichž splnění nebude Rusko do WTO přijato, a tak nás čeká strašně těžká doba. Možná se budeme muset rozhodnout pro atomovou elektrárnu a to je 3,5 miliardy dolarů a možná i pět. Lotyšsko staví atomovou elektrárnu a ta výstavba potrvá podle programu EU 15 let. Možná se termíny zkrátí na deset let, ale ekonomicky je to velmi obtížné. Takže kdyby Milinkevič vyhrál, co by se mohlo stát? Ruská pozice je jasná, EU sama se topí v problémech. Za rok, možná za osm měsíců by se všechno mohlo zlomit, mohl by přijít zase Lukašenko nebo někdo jemu podobný. Bylo by velmi zle. Možná to zní divně, ale já to tak vidím. Tady funguje určitá struktura, úplně všichni bez výjimky jsou jmenovaní shora, asi 20 % lidí je zcela spokojeno s platy a vůbec se vším. A teď přichází Milinkevič a jak těžké je to všechno rozbít. Možná je dobře, že všechno dopadlo tak, jak to dopadlo. Teď možná vznikne nějaké všeobecné hnutí, všichni se spojí a společně budeme pomalu kopat. Samozřejmě, podvrátit tento systém bude velmi těžké. My všichni, co jsme se tu sešli, podléháme trestnímu řádu Běloruska. Uveřejníte tento kulatý stůl, a co my? U nás je to stejné jako v Turecku, kde mají zákon, podle něhož byl klasik jejich literatury Orhan Pamuk odsouzen ke čtyřem rokům vězení. Utekl do Německa, obdržel tam Cenu míru a Turecko, které si přeje vstoupit do EU, rozsudek zrušilo. Všem nám mohou přišít pomlouvání Běloruska. Poskytujeme rozhovor zahraničnímu periodiku a naše mínění neodpovídá oficiálnímu. Podkopat tento systém bude těžké. Asi budou oběti, Taras má ve vězení vnuka, mně tam sedí zeť, Chadanovičovi tam sedí studenti.

BURAUKIN: Pjatro, dovolím si s tebou nesouhlasit, i když rozumím důvodům, na kterých zakládáš, co jsi řekl. Jak nám ukazují dějiny, především běloruské dějiny, nikdy nenajdeš jednoduché a jednoznačné řešení. Ano, kdyby vyhrál Milinkevič, bylo by mu velmi a velmi těžko. Ale pro Bělorusko, pro běloruský národ by to bylo velmi zajímavá, i když hořká, těžká, ale velmi perspektivní varianta. Jak ukazují dějiny, nerozhoduje vždy všechno ekonomika, občas hodně i v dobrém rozhoduje politika. Kdyby přišel Milinkevič, udělal by podle mě pro Bělorusko politicky velmi důležité věci. Možná by to pro něj osobně jako pro politika, pro prezidenta skončilo hořce, ale pro běloruský národ v historické perspektivě by to bylo šťastné období.

SADOUSKI: Podívejte se na Ukrajinu.

BURAUKIN: Já Ukrajinu znám, nesmíme Ukrajinu hodnotit černobíle. Nesmíme ji hodnotit z ruské pozice, těšit se z toho, jak je jí zle, a nesmíme ji hodnotit ani z pozice sil, které teď na Ukrajině mezi sebou bojují. Všechno je mnohem složitější. Na Ukrajinu ještě nikdy v historii nebyl vyvíjen takový ekonomický, politický ani jiný tlak. Ukrajina se drží a uvědomuje si sebe sama jako svobodná nezávislá země.

SADOUSKI: To je tradice. Na Ukrajině byla Orlikova ústava

BURAUKIN: Mimochodem, Orlik byl Bělorus, jak víš. My jsme také měli status Velkoknížectví litevského a jiné věci. Souhlasím, bylo by těžko a hořko, ale možná by se národ rozhýbal. Třeba v těžkostech, ale uvědomil by si sám sebe jako národ. Když se rodí dítě, matka zažívá muka, ale my chceme mít všechno bez problémů. Když začne dějiny řídit podlý pragmatizmus, neznamená to pro dějiny nikdy nic dobrého.

CHADANOVIČ: Plně souhlasím s panem Buraukinem, ale dovolte, abych tu metaforu s matkou a dítětem poněkud změkčil. Mně se zdá, že jsme jako děti, které se bojí očkování. A ještě víc se bojí zubaře. Ještě nedávno to bylo v Bělorusku dost bolestné. Když jsem byl malý, ještě se zuby léčily bez umrtvení, a to opravdu bolelo. Pan Sadouski nás před chvíli strašil bolavými reformami, ekonomickými pohromami. Ty byly a budou a pocítí je každý občan Běloruska. Dějiny tohoto regionu ale myslím neznají jiné řešení. Problém je v tom, že zatímco celý svět se vyvíjí, my zůstáváme někde v polovině 70. let. TARAS: Připomeňme si Gajdarovu vládu v Rusku jak jim nasadili psí hlavu, obviňovali je z nejrůznějších hříchů, ale normální člověk dnes chápe, že kdyby to tenkrát neudělala Gajdarova vláda, nebylo by možné se vytrhnout z železného svěradla sovětské ekonomiky.

SADOUSKI: V Rusku je 60 % oligarchického kapitálu, zatímco v demokratické Evropě je ho asi 50 %. Rusko se rozvinulo, protože tam bylo co krást a byli lidi, kteří kradli.

TARAS: Rusko je Rusko. Ale souhlasím s Pjatrem, že kdyby zvítězil Milinkevič a začal provádět radikální ekonomické reformy a lámat vertikálu moci, nevím, jak by se zachoval národ. Známe příklad, kdy dělníci na začátku perestrojky masově vyšli do ulic, protože se zdražila šunka. Tady je hodně ekonomických problémů, samozřejmě. Ale na druhou stranu, jak tedy se z toho máme vytrhnout.

SADOUSKI: Já trochu nesouhlasím s Andrejem v tom, co říkal o mzdách dělníků, učitelů atd. Kapitalismus se pomalu připlazil i k nám. U nás už slušní lékaři a učitelé dostávají víc než průměrný dělník. Velmi dobrý frézař v Minsku jednoho takového znám , dostává v přepočtu 350 dolarů a primář na slušné klinice dostává 800 dolarů. Vysoké školy doplácejí svým profesorům a jejich platy se už blíží k úrovni 500 dolarů. Takže nesmíme myslet v sovětských kategoriích.

CHROMÝ: Úplná pravda, tady panuje nereálná ekonomika.

SADOUSKI: A víte, kolik má plukovník v armádě? Skoro 3 000 dolarů. Nástupní plat poručíka milice se rovná mzdě univerzitního profesora, doktora věd. A ti kluci z jednotky speciálního nasazení dostávají přes 1 000 dolarů. A soudci, a ostatní To jen potvrzuje, že by všechno začalo praskat ve švech, kdyby přišel Milinkevič. Opakuji, po roce nebo i dřív by mohl přijít nový Lukašenko na bílém koni. Evropa je teď sama v šoku nezaměstnanost, spousta problémů. Evropa teď nám nemůže pomoci.

BURAUKIN: Takže, Pjatro, musíme pořád žít s Lukašenkem.

SIUČYKAV: Pane Sadouski, co jste řekl, mi připomíná právě ten vtip s provazem pojďme si ještě pět let viset, a pak možná bude lehčeji, to je typická běloruská politika.

SADOUSKI: Dívám se na věci reálně.

BURAUKIN: Správně jsi řekl reálně, ale nesmíme se plazit za reáliemi, které máme. Musíme je změnit; za jakou cenu to už je jiná otázka.

SIUČYKAV: Co kdyby polská Solidarita řekla: "Kluci, nebudeme nic dělat, stejně se za pět let v Evropě všechno změní k lepšímu, Jaruzelski zemře, zemře Fidel Castro ten zemře do deseti let a Kuba bude svobodná."

TARAS: To je formální logika. Průměrný obyvatel říká: "Co bychom dělali, stejně se nic nezmění," ale položme otázku jinak: změní se něco, když nebudeme nic dělat?

SADOUSKI: Zní to paradoxně, ale všechno se normalizuje.

SIUČYKAV: Jak normalizuje? Lukašenko nám včera řekl: "Máte normálního prezidenta, jiného nepotřebujete." Pane Sadouski, mluvíte jeho slovy.

TARAS: Dovolte, abych uvedl jeden citát ze Saint-Exupéryho, skoro doslovně: "V našich materiálních potřebách by nás mohla uspokojit i totalitní tyranie, ale my nejsme krmný dobytek. Pro nás je prosperita a pohodlí málo. Úcta k člověku to je prubířský kámen."

SADOUSKI: Krásně řečeno, ale nic nového.

TARAS: A víte, že staré pravdy jsou životné proto, že říkají pravdu? Pravda je pravda, je jako stará zlatá mince, umazaná milionem rukou. Ale setři z ní špínu zlato zůstává zlatem.

SIUČYKAV: Pan Sadouski nás jako Mojžíš vyzývá, abychom ještě čtyřicet let chodili po poušti, než zemřou poslední svědkové otroctví. Ale problém je v tom, že oni neumírají, rodí se noví.

CHADANOVIČ: Já bych tu metaforiku vrátil k reálnému dění a promluvil bych jako učitel, který pozoruje, kdo teď přichází studovat do škol a na univerzity. Podle mě by právě teď byla ideální situace pro změny, protože vyrostlo, dospělo a je aktivní pokolení, které připadlo na velmi krátké období reálné běloruské nezávislosti 19911994 a pár dalších let, kdy byla jakási setrvačnost. Vyrostlo pokolení, které má méně vygumovaný mozek, které četlo trochu jiné knížky, pro něž spisovatelé, které teď v televizi haní jako nepřátele národa, byli stanovení osnovami a jejichž básně se učili nazpaměť. Bohužel nemám jistotu, že za pět let budeme mít stejné studenty, už teď vidím určitý pokles sebevědomí, zodpovědnosti, aktivity. Tento režim lepí ze školáků, ze studentů šedou masu lidí, kteří se možná bojí dospělosti: uskutečňovat vážné skutky a brát na sebe zodpovědnost. Proto jsem stál se svými studenty v kordonu kolem stanového městečka.

SADOUSKI: Hybnou silou všech změn je organizace zdroj a peněžní prostředky. Když jsem se vrátil z Německa, pokoušel jsem se podnikat v běloruských podmínkách. Jak je tomu dnes? Národně orientovaní lidé, kteří jsou pro suverenitu, mluví bělorusky jako my s vámi takoví v ekonomice skoro nejsou. Takové tento systém dusí. Mluvil jsem o přímých investicích. Zvláštností běloruské ekonomiky za Lukašenka je, že u nás se buduje jakoby soběstačná ekonomika, že se všechno snažíme dělat sami. Jenže za takových sedm osm let se nám všechno sesype. Nemůžeme být konkurenceschopní, protože motor se dělá po částech ve třinácti zemích. Jedno letadlo staví celá Evropa. Přišel Milinkevič a nemá, o koho by se opřel. Všichni lidé, kteří mají kapitál, jsou přinejlepším kosmopolité, ale častěji přišli s ruským kapitálem. A všechno to změnit to bude velmi dlouho trvat.

CHADANOVIČ: Proč by to měl měnit? Milinkevič zas není takový radikál.

SADOUSKI: Jdeme na kořen. Přímé investice k nám hned nepřijdou. Rámcové podmínky nemůžeme rychle změnit. Toto už je ekonomický rozhovor. U nás se staví uzavřená ekonomika, přinejlepším se spolupracuje s Ruskem. Za tři čtyři roky konkurenceschopnost našich výrobků významně klesne. Všechny vztahy by se hned přerušily, a kdyby Milinkevič začal jinak budovat model naší výroby automobilů, nevím, jestli by mu lidi porozuměli.

CHADANOVIČ: To jsou myslím nějaké ruské stereotypy.

SADOUSKI: Ale vůbec nejsou. Čtěte třeba Belorusskij rynok, tam jsou velmi rozumné články. Proč to nikdo nečte? A to je zdroj, který je všem dostupný.

BURAUKIN: Proč si myslíš, že Milinkevič je takový hlupák, aby všechno boural?

SADOUSKI: Neříkám, že bude všechno bourat, ale je třeba, aby se zbořil náš mocenský systém. A on se po roce 2007 zboří, to mi věřte. A pak už na bílém koni přijede někdo jiný a lidi už si nebudou myslet, že jim svrhli hodného tátu Lukašenka. Lukašenkova doba musí skončit bolestně, nesmí skončit vzpomínkou, že za Lukašenka jsem dostával důchod sice jen 108 dolarů, ale pravidelně.

SIUČYKAV: Fidel Castro přišel k moci rok po mém narození, v r. 1959. Vládne na Kubě tolik let, kolik je mně. Ale já nechci čekat ještě 45 let.

SEČKAŘ: Jaké má běloruská opozice technické možnosti k získání moci? Jaké mají demokratické strany plány a co vy sami si o tom myslíte?

SADOUSKI: Zítra ve dvanáct přijďte na náměstí, tam před policejním kordonem bude stát celá naše opozice, zeptejte se přímo jich.

BURAUKIN: Nejsem politik, ale jsem pesimista. Takový pesimista, jaký byl Vasil Bykav, náš velký spisovatel.

TARAS (cituje Bykava): "Bez naděje, a přece doufám."

BURAUKIN: Ano, on své poslední dny, než se vrátil zemřít do vlasti, strávil v Praze. Byl vždy pesimista. Často jsme spolu diskutovali a ke konci mi říkal: "Henadzi, jsem pesimista, ale takový, který strašně chce, aby se jeho předtuchy neuskutečnily." Jsem zrovna takový pesimista; ale zatím nevidím u naší opozice sílu a možnost zvítězit, i když si to moc a moc přeji.

SADOUSKI: Já bych připomenul, že v naší terminologii opozice není to samé co opozice v Evropě, jsou to odpůrci režimu. Protože když vezmeme třeba i koalici v čele s Milinkevičem to je Strana zelených, strana Běloruské lidové fronty, liberálové ze Spojené občanské strany a řada nevládních organizací. Vedle toho existují tři sociálnědemokratické strany, z nichž asi nejhlavnější řídí Kazulin. A všechno to jsou strany bez zdrojů. Mnohé z nich mohou být brzy zrušeny, základní organizace už jsou někde zrušeny v souladu s nařízením prokuratury: pokud nemáš zvláštní vchod z ulice v nebytovém domě, nemůžeš si zaregistrovat základní organizaci. Pojďme analyzovat všechny ty strany, vezměme například Kazulina. Je napohled člověk s tvrdým charakterem, ale já mu nevěřím, protože je kam vítr, tam plášť. Včera vstoupil do strany, dnes ho už zvolili za vůdce. Nevím, co udělá zítra. Dlouhé členství ve straně je přece nějaká odpovědnost, nějaký program, kterého se budeš držet. Ale když se najednou objeví člověk bez politického životopisu, vyleze z křoví nevím V naší straně Běloruské lidové fronty nemůžeme mnoho udělat, pokud nemáme organizační zdroje a finance. Proto opakuji, musí uplynout nějaký kritický čas bude rok 2007 a pak ještě jeden takový rok. Čili rok 2008!

SEČKAŘ: Všichni jste běloruští intelektuálové, máte své názory, chcete je sdělovat, ale národ vaše slova neslyší. Jak vidíte sami sebe mezi běloruským národem? Kdo je dnes běloruský intelektuál?

SADOUSKI: Ze všech zde přítomných jedině Chadanovič je ve středu událostí, přednáší studentům a díky svému věku a práci má bezprostřední vliv. Co můžu dělat já, důchodce? Naše možnosti jsou omezené. Uspořádat nějaké přednášky pro občany je komplikované, neposkytnou nám k tomu prostory. Noviny nemáme, televizi nemáme, takže jsem v možnostech šířit svůj názor objektivně omezen. Máme PEN-Centrum, jsme jeho členové, to má ale také omezené možnosti. Můžu ovlivňovat svou ženu, vnuky, zetě, sousedy na chatě a v domě. Můžu napsat do Naší Nivy, předplácím si ji, a dokonce jsem do posledního čísla i něco napsal. A tak je to s každým z nás, myslím, že jsme všichni v přibližně stejných podmínkách. Chadanovič díkybohu jezdí na předměstí, pořádá vystoupení, zpívá, hraje na kytaru. Je mladý. My asi taky můžeme něco dělat, ale jen na dobrovolnické úrovni a pod tlakem státu. Velmi lituji, že jsem sice za 67 let života něco nahromadil, ale nemůžu to předat. To je má osobní malá tragédie. Mohl bych přednášet studentům, ale na univerzitách mě nechtějí, a tak na ilegálním gymnáziu učím studenty zpívat německé písně a mluvit německy a to je všechno.

BURAUKIN: Další z dnešních tragédií je, že státní moc velmi úporně a drze odděluje intelektuály od ostatních lidí. To je špatné jak pro masy, tak pro intelektuály. Co mají dělat v této situaci lidé zkušení, kteří hodně prožili? Valjancin je tu nejmoudřejší a nejzkušenější, druhý podle věku jsem tady já. Řeknu přímo: mě to bolí. Vždyť něco píšeš a chceš mít nějaký ohlas. Lidé s tebou nemusí souhlasit, ale chceš být slyšen. Nejsme politici, můžeme se mýlit, ale my jsme membrána, emocionální membrána času a národa. A máme právo ho kritizovat, máme právo po něm něco požadovat. Chápeme, že některé národy mohou být lepší, bohatší, vzdělanější, ale pro nás jiný národ není.

TARAS: Jako běloruský literát žijící teď a tady jsem ve svých možnostech velmi omezen. Stačí říct, že si nemůžu svým povoláním v Bělorusku vydělat ani jako prozaik, ani jako básník, ani jako překladatel. Svou poslední knihu jsem musel vydat za vlastní peníze a samozřejmě minimálním nákladem jen 300 výtisků, protože na větší náklad jsem neměl. Můžu se těšit tomu, že těch nešťastných 300 kusů bylo rozebráno, i když jsem tu knihu nemohl prodávat státní knihkupectví neberou knihy soukromých nakladatelů, prodávalo ji jen knihkupectví Akademkniha v komisi. Nedoufám v žádnou nesmrtelnost, v žádnou posmrtnou slávu, prostě nemůžu žít jinak, musím psát, musím se vyjadřovat a pokusit se zachytit tento čas v této zemi. A doufám, že něco z toho zůstane jako stránka z všelidského a všekulturního dokumentu, jako svědectví. Na víc nespoléhám, ale vzdát se toho nemůžu.

CHADANOVIČ: Samotná definice problému, totiž že spisovatel si dnes nemůže vydělat svým řemeslem, se mi zdá trochu absurdní. Ve světě v jiných sférách funguje praxe "kdo platí, ten objednává hudbu". Jsme asi v zajetí nějakých postsovětských stereotypů. I u těch nejdemokratičtějších, nejliberálnějších běloruských literátů, kterých si strašně vážím, vidím jakousi sovětskou nostalgii po někdejší pozici. Povězte, ve které zemi se spisovatel živí svým povoláním? Ze své práce žijí leda autoři pokleslého čtiva, anebo velcí spisovatelé, kteří se dočkali celosvětového uznání. Nebuďme idealisty, ve starých sovětských časech musel spisovatel sloužit ideologii a ideologie tuto práci platila. Nejlepším se podařilo dostat do nějaké skuliny existovat hůř než jejich úplatní kolegové, ale přitom relativně slušně, mít čisté svědomí a vytvářet dobrá díla. Dnes má přece spisovatel myslet v jiných kategoriích, tím spíše básník, když už jde o dnes tak marginální věc, jakou je poezie. Zdaleka ne každý nositel Nobelovy ceny mohl ze své práce před jejím obdržením vyžít. Každý básník je buď univerzitní profesor, nebo člověk, který prostě ještě dělá něco. Jinak by to bylo stejné, jako kdyby kněz vymáhal nějaké nadměrné příjmy.

TARAS: Andreji, vy jste nepochopil, co jsem chtěl říct. Vůbec netoužím po státních nakladatelstvích, a kdyby mi dnes slíbili miliardy za knihu, která by tomuto režimu vyhovovala, nikdy bych na to nepřistoupil. Žiji v zemi, v níž mi soukromé nakladatelství, tady Siučykav, nemůže za knížku zaplatit. Něco jsem si mohl vydělat publicistikou v časopisech Narodna volja nebo Naša niva, ale režim je přivedl na mizinu, už mi nemohou zaplatit.

CHADANOVIČ: A právě k tomu postupně přecházím. Celkem přijímám tuto poznámku, ale při vší naší nostalgii po vysokých nákladech, úplně jiných rozměrech distribuce knih, když porovnáváme roli a místo běloruských spisovatelů s rolí jejich kolegů v jiných zemích, pak se mi zdá, že tato role je větší, že jsou žádanější, že očekávání čtenářů jsou u nás stále vyšší. Když si vyměňujeme myšlenky s kolegy z jiných zemí, diví se, kolik lidí chodí na naše večery, na naše setkání. To je rovněž symptom nezdravé situace ve společnosti, kde vládne deficit slova, protože nemůžeš normálně publikovat a čtenář nemůže číst kvalitní literaturu, protože prostě není, a pokud ano, pak nějakou pololegální nebo úplně nelegální cestou, a to co leží v knihkupectvích, často neobstojí ani před profesionální, ani před morální kritikou. Proto jsou hledány jiné cesty a sám pro sebe jsem si určil faktor vzduchu, faktor plenéru, faktor živého vystoupení. Spisovatel si musí jasně uvědomit, že ještě před několika desetiletími mu nikdo vážně nekonkuroval. Příjezd spisovatele do nějakého městečka, kde se žilo smutně a nudně, často vyvolával velikánský rozruch, protože nebyla konkurence. Dnes je mnohem složitější zajmout člověka, kultura je stále méně kulturou ucha a stále více kulturou oka. Kultura se stává i zbožím a nikam před tím neunikneš. Vraťme se ke slovu řemeslník, ale ve středověkém a nezkaženém slova smyslu k řemeslníku, který dělal unikátní, vynikající věci, na nichž byla znát ruka mistra. Myslím si, že cesta řemeslníka v původním slova smyslu je cestou dnešního literáta.

SADOUSKI: Ale Chadanoviči, ďábel vám stojí za zády. SIUČYKAV: Běloruské přísloví říká: Chystej se ke smrti, ale žito sej. Proto je můj postoj takový: nevíme, co bude zítra, žijeme dnes a děláme, co můžeme. Já se stavím jako spisovatel a nakladatel. Jako nakladatel se snažím obsadit místa, která u nás z různých důvodů v literárním nebo nakladatelském procesu nejsou obsazena, je pro mě zajímavé dělat projekty, které vyplňují prázdnotu. Jak můžu něco ovlivňovat? Jsem otec dvou dcer, jednu z nich učí mimochodem Andrej Chadanovič. Doufám, že knihy, které dělám, se ke čtenáři nějak dostanou a budou mít na něj vliv. Nebo když nějaký materiál pošlu přes internet deseti lidem, vím, že ho pak každý z nich pošle dalším deseti nebo dvaceti, a tak se to bude šířit. A například má matka nebo teta ke mně přicházejí a ptají se: "Jak máme hlasovat?" A já jim říkám, pokud nás nechcete táhnout zpět do světlého včerejška, pak hlasujte tak a tak. Takže všechny možné cesty vlivu na mládež, na čtenáře, na příbuzné, na kamarády. Zkrátka nebát se pracovat, slovem a skutkem skládat kamínky, z nichž bude postavena budova svobodného Běloruska.

CHROMÝ: Chtěl bych vám velmi poděkovat, že jste přišli. Jsem plný dojmů, ale dovolte, abych řekl pár poznámek. Za prvé, co může udělat Evropa. Plně souhlasím, že pomoc my například v České republice poskytujeme místa běloruským studentům, něco dělá Goethe-institut zdaleka není dostatečná. Byl bych moc potěšen, kdyby podobná beseda mohla proběhnout se studenty, a nejen v Minsku, ale i v jiných městech. Byli bychom velmi rádi, kdyby mohli přijet historikové, umělci atd. z různých evropských států, aby se seznámili s běloruskou vesnicí a začali tam pracovat, protože především tam se dají získat potřebné informace. Za druhé mě potěšilo, že chápete, co přijde po Lukašenkově odchodu, protože to bude velmi těžká a bolestná doba s velkými překvapeními. Za třetí, jako bývalý disident a člověk, který si za komunismu odseděl dva roky ve vězení, jsem s vámi solidární a věřím, že změny přijdou do pěti let. Bělorusko není Kuba, není to Čečensko a není to Podněstří. Časy, které jsou teď a které jste charakterizovali jako svoji osobní tragédii, uvidíte pak jinýma očima. Já teď vidím jako štěstí, že jsem se kdysi ve vězení mohl sejít s elitou národa. Pokud ale mohu dát radu musíte být připravení. A vaše práce, pane Sadouski, s několika žáky, je velmi důležitá. Není důležité, kolik jich je, budou mezi prvními. To je vše. Děkuji.

Připravili Petr Minařík, Marek Sečkař

Henadz Buraukin (1936) Přední běloruský básník a publicista, autor asi dvaceti knih. Po studiu žurnalistiky (1954-1959) dlouho pracoval v různých periodikách a v běloruském rozhlase. V letech 1978-1990 byl předsedou Státního výboru Běloruska pro televizní a rozhlasové vysílání, odkud byl propuštěn za poskytování vysílacího času představitelům opozice, poslanec běloruského parlamentu (1980-1990), stálý zplnomocněný zástupce Běloruska v OSN (1990-1994). Nositel Státní ceny Janky Kupaly (1980) za knihu poezie Stráž věrnosti a ceny Alese Adamoviče Běloruského PEN-Centra (2005) za publicistickou činnost.

 

Andrej Chadanovič (1973) Snad nejpopulárnější běloruský básník z tvůrců mladší generace, autor pěti básnických sbírek, překladatel do běloruštiny tvorby ukrajinských, polských, francouzských, amerických, ruských básníků a prozaiků, např. Charles Baudlaire, Leonarda Cohena, Jurije Andruchovyče aj. Absolvoval filologickou fakultu Běloruské státní univerzity (1995), teď tamtéž a také na zakázaném režimem Běloruském humanitním lyceu přednáší světovou literaturu, v Běloruském Kolegiu vede seminář uměleckého překladu.

 

Pjatro Sadouski (1941) přední běloruský lingvista a diplomat. V r. 1964 absolvoval germanistiku a hišpanistiku na Vysoké škole cizích jazyků v Minsku, později získal doktorát z filologie. Na své alma mater učil němčinu, pak působil na Akadamii věd Běloruska a přednášel bělorusštinu na Vysoké škole pedagogické, odkud byl propuštěn pro ideologickou nespolehlivost. Později řadu let pracoval jako překladatel v továrně na jízdní kola. V r. 1990 byl zvolen jako zástupce opoziční Běloruské lidové fronty do parlamentu a byl předsedou Parlamentní komise pro mezinárodní vztahy. Byl první velvyslanec Běloruska v Německu (1992-1994). Po rozpuštění Lukašenkem v r. 1995 parlamentu řadu let neměl stálé zaměstnání, teď učí kulturu běloruského jazyka a němčinu na zakázaném režimem Běloruském humanitnim lyceu.

 

Uladzimir Siučykav (1958) Vystudoval výtvarné umění na učilišti a filologii na univerzitě v Minsku. Pracoval jako učitel kreslení, klubovní výtvarník, redaktor dětského časopisu Bjarozka. Od r. 1992 předsedoval v Běloruské asociaci detektivního, dobrodružného a politického románu, od r. 1994 se věnuje nakladatelské činnosti, vede nakladatelství Rhodiola-Plus. Prozaik, básník, editor, překladatel (hlavně z z gruzínštiny), hojně se věnuje dramatické tvorbě a scenáristice.

 

Valjancin Taras (1930) Ve svých třinácti letech se přidal k partyzánům. Po válce vystudoval žurnalistiku na univerzitě v Minsku (1955), pak působil v redakcích běloruských periodik. Od 60. let patřil ke kruhu svobodomyslných běloruských intelektuálů, byl stíhán KGB. V r. 1968 propuštěn ze zaměstnání za "antisovětské rozmluvy", mj. za nesouhlas s okupací Československa, řadu let nemohl publikovat. Autor několika básnických a prozaických knih psaných rusky a bělorusky, memoárů "Na ostrově vzpomínek", filmových scénářů. Hojně překládá, hlavně běloruské autory do ruštiny (Vasil Bykav, Ales Razanav, Maxim Tank, Ryhor Baradulin aj.). Od konce 80. let se věnuje hlavně publicistice.