"Konečně jsem poznala skutečného muže," vysypala na mě po pozdravu Beata. Znal jsem jí víc než dvacet let. Když jsme ji na gymplu s kamarády pozorovali, připadala nám nedosažitelná jako jiné galaxie.

"Tebe mám Marku ráda pro tu tvoji neotesanou romantickou brutalitu, s jakou se řítíš životem, ale co jinak tady? Evropané jsou takoví velcí kluci. Když žena pozná bojovníka, co válčil za svoji zemi, zabíjel lidi, sáhne si konečně na skutečnou vášeň. Šamir je potomek dobyvatelů, kteří nevědí, co je strach ze smrti. Má svoji víru a ta mu dává ohromnou sílu. Přesně tohle jsem celý život hledala, chápeš?!"

Ačkoliv jsem po Vojtově ranním přepadení plánoval, že se pokusím udobřit moderátorku a zapracuju na rozmazlené Kamile, nakonec se ozval obchodní partner a na druhý den jsem letěl do New Yorku. Předtím jsem jako vždycky oprášil notýsek s kamarády a známými, abych si tři dny mezi kancelářemi a hotelovým pokojem na Manhattanu opepřil. Mezi prvními byla Beata, která se do svých pětadvaceti živila jako modelka a pak už jen s milenci cestovala světem a nikdy jsem nevěděl, kde ji zastihnu. "Nejsem žádný eskort. Milují mě prostě zajímaví muži napříč kontinenty," vysvětlila mi jednou.

Jelikož spolužák je nejlepší zrcadlo života, zařídila si volný večer. Netušil jsem, že mi ho naplní ódami na Afghánce, do kterého se zamilovala a nosila by i burku a nechala se bít, kdyby s ním mohla žít.

"Beato, takových už bylo. Nepřeháněj," snažil jsem se zvolnit a zklidnit její výlev, protože málokdy ji člověk viděl překotně něco vysvětlovat. "Kam se poděla tvoje bezcitná racionalita?" popíchl jsem jí. Představa, že se zamiluje do Afghánce žijícího v horách, který po ní chce, aby za ním odešla do Kandaháru a přijala islám, mě šokovala a iritovala zároveň. A taky jsem se o ni nepochopitelně trochu bál.

Beatin život byl bláznivý, ale pohyboval se v čitelném prostoru mezi luxusními butiky, mořem a velkoměsty. Řeči o horách, krvi, osudu a odevzdání se, jsem od ní slyšel poprvé. Její první kluk byl Angličan, pak následovalo několik arabských diplomatů, ruský obchodník, polský herec, francouzský restauratér, kuvajtský manažer, německý bisexuální umělec a pak se z ní už ve dvaceti stala "globální žena", která léto trávila na jachtách, zimu ve Sv. Mořici, jaro v Sydney a podzim v Dubaji. Když jsem se s ní potkal, většinou jsem si vyslechl seznam značek luxusních šperků a aut, co dostala, zprávy o potenciálních svatbách, potratech, hysterických scénách a útocích podváděných manželek. Kdyby se chtěla usadit a žít spokojený život, měla bezpočet příležitostí. Vždy ale utekla, protože nejvíc milovala svoji nezávislost.

"Jsi fajn, ale trochu pitomec. Vy, muži tady v Evropě, jste svoji šanci už propásli. Ženete se za kariérou, utápíte nudu na golfu a nedokážete vládnout ani svojí domácnosti. Jak můžete někomu radit? Protože jste tady vymysleli psychoanalýzu a pitváte civilizace a kulturu jako mrtvou kočku? To nic neznamená. Některým věcem neporozumíš, pokud jim nepropadneš, neodevzdáš se jim," řekla mi a dopila červené z francouzského St. Emilionu, které jí navzdory pohrdání Evropou nepřestávalo chutnat. "Ten chlap je můj osud. Je to odpověď na všechny moje životní otázky. Podlamují se mi kolena, kd yž si ho jen představím."

Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi moje velká životní láska Marcela řekla hodně moudrá slova: "Svoji osudovou vášeň si nesmíš vzít a následovat ji, protože život potřebuje přiměřenost a s partnerem budeš žít dlouhá desetiletí a tak nesmíte věci dělat se spalující vášní a rychle. Cit musí doprovázet rozum. Jen vztahy na pomalém plameni a trvalé vášni se naplní. Dramatické závislosti končí bolestí a tragédií a člověk by měl od nich ve správný čas utéct, pokud si chce zachovat zdravý rozum."

Pochopil jsem, že vedle chorobné nestálosti a nezávislosti, která bránila Beatě zakotvit a učinit jednoho muže šťastným, v ní dřímá taky pud temný a děsivý: pud závislosti a sebezničení. Jakoby krása a charisma, které jí otevíraly možnosti a přinesly jí život skutečné femme fatale, jí zároveň jako tasemnice užíraly vnitřní energii a Beata neodvratně spěla k touze definitivně patřit někomu divokému a diktátorskému. Věděl jsem, že nemůžu říct nic, čím bych to zvrátil nebo změnil a ona si stejně nepomůže, ať už se jejím mužem stane Šamir nebo někdo jiný. Bude to v každém případě muž tvrdý, nesmiřitelný, majetnický a násilnický. Muž jiné doby a jiného světa.

Beatin osud se naplňoval. Její submisivita toužila po vládci. Vzal jsem jí znovu za ruku a pohladil ji. Ženy jsou to nejzajímavější a nejkrásnější, co může muž na světě poznávat a mě nepřestanou fascinovat ve své nevypočitatelnosti, emocionalitě a vrtošivosti. "Víš, píšu takový deník a napadlo mě, že bych mohl chlapům doporučit, kterým ženám se mají vyhýbat. Ty patříš mezi ně, ale když bych se ti vyhnul, tak mi chybíš. Vždyť na tebe s různou intenzitou myslím celý život. Myslím, že člověk nemůže mít zajímavý a plný život bez odvahy a vyhýbat se nebezpečí a vášni znamená pohřbít se zaživ a," řekl jsem.

"Takže mám za Šamirem jet?" usmála se koketně. Jen jsem se usmál. Nechtěla odpověď, jen účast na jejím příběhu. Najednou mi blikl mobil. "Nemáš chuť si zatančit? Je mi smutno. Kamila". Začal jsem se těšit zpátky do Prahy.

Autor o sobě:

Jmenuji se Marek. Vzděláním, pokud se to dá říct, umělec, povoláním padouch z reklamy, mediální branže a byznysmen. Všechny ženy mě opouštějí nebo já je, ale každé ráno vstávám s nadějí, že nepůjdu spát sám. Z jednoho manželství mám ale důkaz své snahy po spořádaném životě: dítě v pubertě. Je mi čtyřicet, což je věk, kdy o životě něco víte a můžete o něm psát, a zároveň vás má pořád čím šokovat.