Cukrová řepa, také cukrovka (Beta vulgaris sub. Altissima) představuje technickou plodinu z čeledi amarantovitých (laskavcovitých).
Rostlina má svůj domov ve Středozemí, úspěšně se však prosadila v celém mírném klimatickém pásmu. Také v Česku má významný podíl na celkové zemědělské produkci. Pěstování cukrovky a cukrovarnictví má u nás dlouholetou tradici, především v oblasti Hané. Cukrová řepa se zde dokonce označuje jako bílé zlato.
Ještě po 1. světové válce pocházelo celých 18 % z celosvětové produkce cukru z tehdejšího Československa. V současnosti je to však méně než 1 %. Snížení zemědělských ploch a zavírání cukrovarů přinesla především cukerná reforma EU, zavedená po roce 2006. To nic nemění na tom, že cukrovka je v našich podmínkách jednou z nejvýkonnějších plodin. Aktuálně se začíná úspěšně prosazovat také kvůli výrobě biopaliv.
Cukrová řepa je odrůdou řepy obecné (Beta vulgaris). Další odrůdou je červená řepa, označovaná také řepa jedlá (Beta vulgaris sub. Vulgaris), známá jako chutná a zdravá kořenová zelenina. Nezřídka se setkáváme i s krmnou řepou (Beta vulgaris sub. Rapacea), sloužící zejména jako krmivo pro hospodářská zvířata.
Popis rostliny
Cukrová řepa je 50 až 100 cm vysokou rostlinou s mohutným kořenem označovaným jako bulva. Dlouhé řapíkaté přízemní listy mají jasně zelenou barvu, jejich čepel má vejčitý tvar. Lodyha je rýhovaná, v horní části větvená.
Jde o dvouletou zemědělskou plodinu, která se však běžně pěstuje pouze jeden rok. Řadí se mezi okopaniny.
Nejvyšší podíl na sklizni zaujímá podzemní zásobní kořen (bulva). Uplatňuje se v cukrovarnictví, také pro výrobu líhu, bioplynu nebo jako krmivo pro hospodářská zvířata. Horní část (chrást) slouží jako hnojivo.
Pěstování
Cukrová řepa je na pěstování náročná, snahu však odmění vysokou výnosností. Vyžaduje kvalitní výživnou půdu a stanoviště s dostatkem vody, resp. dešťových srážek. Je citlivá na choroby a škůdce. V případě dostatečného množství vláhy, pravidelného hnojení a postřiků však přináší cukernatost okolo 15 %.
Cukrovka se vysévá od března do dubna. Vliv na úrodnost má i technika a kvalita sklizně. Ta probíhá od září až do začátku prosince.
Není cukr jako cukr
Cukrová řepa se pěstovala jako zahradní plodina již dvě tisíciletí před naším letopočtem. V antickém Řecku se užívala i jako léčivá bylina. Ve středověku se pěstovala zejména jako krmivo pro zvířata. Je také základem receptu na staročeskou sladkou pochoutku řepánky. V domácím prostředí se z cukrové řepy dělá sirup.
Cukr se z řepy začal vyrábět teprve v 17. století, průmyslově pak až ve století následujícím. Bylo to dáno nejenom absencí technologie, ale také novodobým šlechtěním, kdy řepa dosáhla vyšší cukernatosti.
Dnes je cukrová řepa spolu s cukrovou třtinou hlavní surovinou pro výrobu cukru. Právě z cukrové řepy pochází třetina z celosvětové produkce cukru. Mluvíme-li o cukru, zpravidla máme na mysli cukr řepný.
K výhodám řepného cukru patří jemná, ryze sladká chuť a řada dostupných podob (kostkový cukr, krystal, krupice, moučkový cukr). Bílý, rafinovaný řepný cukr však prochází celou řadou chemických procesů. Ty původní materiál zbavují většiny cenných látek, aby z výsledného produktu udělaly téměř čistou sacharózu. Cukr je tak zdrojem velkého množství energie, avšak nemá žádné zdraví prospěšné účinky. Vysoká konzumace cukru podporuje nadváhu a podílí se na vzniku celé řady civilizačních chorob. V neposlední řadě také vede ke vzniku zubního kazu. Spotřeba cukru přitom od konce 2. světové války stabilně roste. Průměrně připadá na jednoho člověka na světě spotřeba 20 kg cukru ročně.
Bílý třtinový cukr je svým obsahem a zpracováním cukru z cukrové řepy podobný. Hnědý cukr, ať již z cukrové řepy nebo cukrové třtiny, oproti tomu obsahuje zbytky melasy. Ta mu dává barvu v hnědých tónech, zvláštní chuť a obsah vitamínů, minerálních látek a aminokyselin.
