Co říkají archivy v Ústí nad Labem
HISTORIE - O poválečné osudy Němců se dlouho nezajímali nejen politici ale ani historici. Zatímco o odsunu vyšla řada monografií, o období po něm žádná.
OBSAH
- Díl 1: Příběh paní Patzoltové
- Díl 2: Poválečný odsun Němců
- Díl 3: Spolek Waltera Sitteho
- Díl 4: Co říkají archivy v Ústí nad Labem
- Díl 5: Politická jednání o odškodnění
- Díl 6: Statek paní Bauerové
Co říkají archivy v Ústí nad Labem
"Bohužel o této době vůbec nepřednášíme. Vždycky končíme rokem 1945 a odsunem," říká Kristina Kaiserová, profesorka na fakultě germanistiky univerzity v Ústí nad Labem. "Nikdo z historiků na toto téma nebádal, tak ani nemáme žádné poklady, na jejichž základě bychom mohli fundovaně přednášet."
Pod vedením paní Kaiserová ale začali někteří studenti v Ústí sbírat a natáčet životní příběhy některých Němců, kteří v regionu zůstali. Důkladně se ale jejich osudem jako jediný zabývá archiv Ústí nad Labem. V tomto severočeském městě žilo před válkou na 70 tisíc Němců, dnes jich tu žije pouhých sedm set.
"Ještě dnes jsou to občané druhé kategorie, protože například nemají středoškolské vzdělání, a to se s nimi táhne celý život. Do roku 1953 nemohli studovat a národní výbor jim přidělil řemeslo, kterému se mohli vyučit. "Většinou to byly obory, o které neměl nikdo zájem," říká ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.
"Po válce se nesměli mezi sebou ženit, byli vyloučeni ze společenského života, protože mluvit s Němcem bylo trestné. V archivu máme například záznam, že když dal hostinský Němcovi v hospodě karty, tak dostal dva tisíce pokuty. Nebo Češka šla doprovodit Němku na vlak, při loučení se s ní objala a za to dostala tři tisíce pokutu."
Čvrt hodiny na sbalení věcí
V ústeckém archivu se také dochovaly záznamy o tom, že lékaři odmítali Němce operovat anebo léčit. Některé dokumenty vypovídající o perzekuci Čechů, Němců a Židů na Ústecku v rozmezí let 1938-48 místní archiváři shromáždili a v česko-německé mutaci před sedmi lety vydali v brožuře nazvané Intolerance. Z této knihy pocházejí skeny dokumentů provázející tento článek.
Z části věnované poválečnému období se dozvídáme například o tom, že na 300 Němců z Ústí spáchalo těsně po válce sebevraždu kvůli obavám z násilností nebo započatého vysídlování.
Podle dobového zápisu SNB Marie Kopetschková z Trmic zavraždila v září 1945 nejprve svého 4letého syna a pak sebe. "Vraždu a sebevraždu spáchala v nervovém rozrušení, poněvadž jako osoba německé národnosti musela svůj byt postoupiti české rodině a sama se musela uskrovnit v jedné místnosti. Její manžel Emil je v internačním táboře," uvádí se v závěru hlášení SNB.
Z faksimilií dokumentů se také dozvídáme o znásilňování německých žen; můžeme si přečíst evakuační směrnici, která platila během tzv. divokého odsunu. Němci určení k odsunu podle ní měli čtvrt hodiny na sbalení věcí a opuštění bytu. S sebou si mohli vzít pouze oblečení do 50 kilogramů, cenné předměty byly zakázány stejně jako léky, potraviny nebo nové ošacení.
Někteří lidé si nestihli vzít ani to nejnutnější na přežití v těžkých podmínkách vyhnaneckých táborů v Německu a na 2000 Němců z Ústí v nich přes zimu zahynulo.
Kvůli původu se propouštělo z práce
Kniha ukazuje také záznamy o umístění a počtu Němců, kteří byli odsunuti na práci do vnitrozemí. Na závěr ústečtí archiváři zařadili dokumenty, které vypovídají o perzekuci po únorové revoluci v roce 1948. Doklady svědčí o propouštění lidí z práce nejen kvůli nesouhlasu s komunistickou stranou, ale i pouze kvůli německému původu.
"Dne 1. března se akční výbor firmy rozhodl propustit všechny Němce, jakož i osoby, které nemají státní spolehlivost a občanství," uvádí se v jednom z posledních dokumentů zveřejněných v knize Intolerance. "Lidé, kteří tohle zažívali, si zaslouží odškodnění," míní ředitel archivu pan Kaiser. "V podstatě si ho zaslouží všichni Němci, kteří tu zůstali žít, protože všichni si něco z toho museli prožít."
Primátor města Petr Gandalovič (ODS) se nedávno rozhodl udělat první vstřícný krok vůči této menšině a inicioval umísttění pamětní desky na most Eduarda Beneše, kde byly na konci července roku 1945 zmasakrovány desítky Němců.
Lynčování Němců v Ústí nad Labem
Z dosud neobjasněných příčin tehdy vybuchl ústecký muniční sklad, záhy poté nastal v ulicích města pogrom na německé obyvatelstvo. Příslušníci revolučních gard, československé a sovětské armády a civilisté identifikovali své oběti podle bílé pásky na rukou, kterou museli Němci nosit a brutálně je ubili nebo utopili v požární nádrži.
Několik jich bylo také shozeno přes most a ve vodě zastřeleno. Počet obětí se odhaduje na padesát, o skutečném počtu se ale nedochovaly žádné záznamy, těla obětí armáda spálila v terezínském krematoriu a uložila do společného hrobu.
Tou dobou žil v nedalekých Trmicích i Hanuš Adamec. Díky smíšenému manželství rodičů nebyla rodina vysídlena. Tehdy 16letý Hanz ale musel ukončit studia na obchodní akademii a nastoupit do továrny chemičky. Jako jediný ovládal počty, tak začal dělat účetního. Na minulost vzpomíná pan Adamec s neutuchajícím úsměvem na tváři.
Pana Adamec: Křivdu necítím, žiju přítomností
"Tehdy na mě namířili pušku, protože jsem neměl na ruce bílou pásku. Ale necítím křivdu, prostě to byla taková doba," říká pan Adamec, jehož všech pět nejbližších kamarádů muselo do odsunu.
V roce 1948 otec pana Adamce požádal úřady o změnu synova jména z Hanz na Hanuš. Ani to však nepomohlo a o deset let později dostal pan Adamec výpověď z chemičky a musel nastoupit na práce ve Stavbách silnic a železnic. "Odůvodnění bylo, že jsem nespolehlivý, protože mám kamarády za hranicemi a že si s nimi dopisuji," říká pan Adamec.
Po práci u SSŽ sehnal místo jako skladník v drogérii, kde pracoval až do důchodu. Dnes pan Adamec jezdí ve volném čase na hřbitov v Trmicích a zapisuje jména na německých náhrobcích, aby nezůstala stejně jako jména Němců, kteří tehdy zahynuli na mostě, zapomenuta pod nánosem času.
"Ve svém slovníku nemám slovo křivda," říká pan Adamec, který se každý rok schází se svými pěti starými přáteli, kteří museli po válce ze země odejít. "Žiji přítomným okamžikem a jsem rád, že jsem zdravý a věřím, že v Evropské unii budeme jako jeden národ a všechny tyhle konflikty se už nebudou opakovat."