Co nabízí bible všech milovníků filmu

 

Třetí vydání, z něhož pochází český překlad, je aktualizováno zejména v posledních dvou kapitolách: v šesté (Média - v centru událostí) a  zcela nově napsané sedmé kapitole Multimédia - Digitální revoluce. Ty shrnují technologické a komunikační aspekty kinematografie a reflektují nástup televize a tzv. nových médií. Šestá toto shrnutí činí spíše historicky, sedmá  podle logiky popisu jednotlivých jevů.

O čem a jak

První kapitola Film jako umění esejistickou formou proloženou citáty charakterizuje zápas kinematografie o svoji svébytnost vůči starším uměním. V podkapitole Struktura umění rámuje problematiku filmu pojmy z klasické poetiky - čímž si připravuje terén pro ústřední přístup k fenoménu filmu jako celku v kontextu sémiotiky, z čehož vychází také titul knihy.

Druhá kapitola Technologie: obraz a zvuk velmi přehledně pojednává o hlavních otázkách vztahu filmu a technologie. Jak s ohledem na historický vývoj techniky a jejích vlivů na filmovou tvorbu, tak s ohledem na jednotlivé technické a profesní úkony, jež vznik filmu nezbytně podmiňují.

Třetí, vlastně nejteoretičtější kapitolu Jazyk filmu: znaky a syntaxe tvoří převyprávění základních poznatků zejména z klíčové knihy Rudolfa Arnheima Art and Visual Perception: A Psychology of the Creative Eye (česky nevyšla) a také z převratných knih a studií Christiana Metze z přelomu 60. a 70. let. Ty se věnují výzkumu filmu jako znakového systému, filmu jako jazyka; Metzova pozdější syntetická kniha shrnující tuto problematiku, Imaginární signifikant  - psychoanalýza a film, vyšla v češtině v roce 1991.

Skoro jako jazyk

V této kapitole Monaco formuluje východiska a - z dnešního pohledu - limity své knihy: "Velmi dobře víme, že se musíme naučit číst, než se můžeme začít těšit z literatury, nebo jí porozumět, ale máme sklon chybně věřit, že kdokoli může číst film. Kdokoli může vidět film, to je pravda, ale někteří lidé se naučili chápat vizuální obrazy fyziologicky, etnograficky a psychologicky mnohem sofistikovaněji, než jiní," píše.

A pokračuje: "Film není jazyk, ale je jako jazyk, a jelikož je jako jazyk, některé z metod, které používáme ke studiu jazyka, mohou být užitečné rovněž pro studium filmu.  Přitom jelikož film není jazyk, úzce lingvistické koncepce mohou být zavádějící. Už od počátku filmových dějin teoretici rádi srovnávali film s verbálním jazykem (částečně aby ospravedlnili vážné studium filmu), ale teprve když se v padesátých letech a počátkem šedesátých let rozvinula nová, širší kategorie myšlení, která chápala psaný a mluvený jazyk jako pouhé dva z mnoha systémů komunikace, mohlo pokračovat studium filmu jako jazyka. Tato všeobsáhlá kategorie se nazývá sémiotika, studium systému znaků."

Tato kapitola názorně (s fotografiemi a grafy) rozvádí základní uplatnění pojmů klasické poetiky i semiotiky ve filmu a vizuálním vyjadřování - a navzdory řadě zjednodušení její četba představuje dobrý úvod před přistoupením ke složitějším titulům. V češtině vyšla před půl rokem kniha Jacquese Aumonta Obraz, která půdorys třetí kapitoly rozpracovává do přehledné syntézy poznání na poli vizuality až do poloviny 90. let.

Co raději přeskočit

Následující čtvrtou kapitolu Stav dějin filmu snad raději přeskočit. Základní schéma pohledu na dějiny si Monaco vypůjčuje z knihy Davida Bordwella a Kristin Thompsonové Film History an Introduction (česky vyjde na podzim), ale vlastní pojednání dějinných linií prezentuje v esejisticky pojednaném vyprávění kolem tří os - ekonomiky, politiky a estetiky. Přičemž výsledkem je místy až nepřehledná série příkladů a historek, které tu mikroskopicky tam kartograficky nastiňují pole tak široké, že je téměř zbytečné pokoušet se jej obsáhnout na 130 stranách jedné kapitoly.

Příklady významných filmů zde uváděných navíc příliš podléhají americké perspektivě a s výjimkou pasáží o situaci v Hollywoodu a francouzské Nové vlně dochází vůči naší perspektivě k poměrně velkému zkreslení. Podobnou věc lze vytknout i již zmíněné sedmé kapitole, která na ni navazuje.

Jestliže třetí kapitolu je možné nazvat teoretickou, kapitola pátá je o teorii. Značně stručně, ale přece představuje základní koncepty a osobnosti uvažující o filmu v širších kontextech - a to od počátků do konce 70. let, se stručným nástinem dalšího vývoje až do současnosti. Když se člověk oprostí od povzdechů typu "Například Metz má smysl pro humor, který oživuje jeho často suché teoretizování", má i tato kapitola  v českém kontextu iniciační smysl.

#reklama

Kniha je doplněna vcelku rozsáhlou chronologií kalendářem významných událostí na poli filmu, jehož limitem je zase poměrně osobní výběr. To v Monacově případě znamená preferenci událostí v americké kinematografii, s ohledem na tvůrčí dráhy režisérů francouzské Nové vlny a s ohledem na významné mezníky ve světové kinematografii, které se jako takové projevily v americké perspektivě. Podobnou výhradu lze vznést i k obsáhlé příloze literatury o filmu, kde by se navíc hodilo uvádět u titulů, které vyšly v češtině, spíše česká než anglická vydání.