Zpočátku vulgární hospodyně nyní přichází s pomstychtivou dychtivostí sledovat Jacobovo umírání, ale brzy pochopitelně změní nejen postoj k egocentrickému a nesnesitelnému profesorovi, ale také slovník i způsoby a díky jakémusi rychlokurzu prokáže i větší talent k hudebnímu vzdělání, než má samotný profesor.

Zvláštní je, že Jacob, doposud povyšující vzdělání nad lidské vlastnosti, sestoupí z piedestalu svého nabubřelého přesvědčení a svou staronovou žákyni postaví na úroveň sobě rovnou. Snad ten přerod má mít ironický podtón, jenže nadsázka textu (především v závěru) drasticky chybí.

Podívejte, sněží

Navíc se tu znovu výrazně projevuje handicap velkého jeviště. Komorní příběh byl opět vysunut na předscénu a jeviště doslova přetéká nábytkem. Scénograf Karel Glogr v honbě za realistickým obrazem přeplnil prostor nadbytečnými rekvizitami; doslovnost scénického pojetí podporují i kašírované stromky měnící se dle ročního období a poletující vločky promítané přes celou šíři jeviště.

Přitom by divák ubíhající čas snadno detekoval z ironických komentářů rozhlasového moderátora Byrona Welda, jehož lamentace i díky zjevné příbuznosti povah profesor rád poslouchá. Hlas mu propůjčil Jiří Lábus: křaplavým tónem dokázal postihnout zapšklost, zlobu i Byronův ironický nadhled a zajímavě mění rytmus celé inscenace.

Nezpochybnitelné kvality

Dagmar Havlová při návratu po devítileté pauze  neměla věru lehkou pozici;  přesto zvládla nepravděpodobný přerod své hrdinky s grácií. Naschvály, kterými popouzí pedantského Jacoba, vyhrává se suverenitou, jakou známe třeba z jejích dřívějších filmových rolí "praštěných holek".

Petr Kostka, Dagmar Havlová-Veškrnová a režisér Ladislav Smoček po veřejné generálce hry Chvíle pravdy | Foto: Aktuálně.cz

Ordinérní ženštinu pak dokáže proměnit v distingovanou dámu a posléze i chápavou bytost schopnou odpuštění. Petru Kostkovi jde přece jen více k duhu Jacobova bručavá zlá povaha a povýšenecká vzdělanost než v již zmíněném závěru těžko uvěřitelná laskavost a vstřícnost. 

Jako "chvíle pravdy" pro návrat Dagmar Havlové inscenace obstála. Souhra obou herců a citlivá ruka režiséra Ladislava Smočka při výstavbě situací jsou dalšími nezpochybnitelnými kvalitami vinohradské inscenace. Škoda, že neinvestovali svůj um do textu vyšší dramatické kvality. 

Divadlo na Vinohradech Praha, Israel Horovitz: Chvíle pravdy. Překlad Alexander Jerie, režie Ladislav Smoček, scéna Karel Glogr, Kostýmy Jarmila Konečná, dramaturgie Tomáš Vondrovic. Premiéra 17. března 2006.