reklama

"Je snadné milovat, když všechno klape." Tereza Pergnerová se útokům své dcery směje

Pro Terezu Pergnerovou znamená rodina hodně. Jako maminka dvou dětí si uvědomuje, že je v první řadě rodič, a ne kamarádka. O svém přístupu k výchově, výpadech pubertální dcery i o tom, z čeho ona sama vyrostla, povyprávěla oblíbená moderátorka v našem rozhovoru.

Foto: Profimedia.cz

Moderátorka Tereza Pergnerová v současnosti uvádí s kolegou Mirkem Vaňurou pořad TV Nova s názvem Ztracená rodina. O tom, co pro ni samotnou rodina znamená, co jí říkal tatínek a jak se vypořádává s útoky své šestnáctileté dcery, se rozpovídala u příležitosti uvedení dokumentární série na televizní obrazovky.

Ještě než se začalo vysílat, byl pořad Ztracená rodina přirovnáván k Poště pro tebe. Čím se tyto pořady liší?

Ztracená rodina není Pošta pro tebe. Samozřejmě, spojují se tam lidé, kteří se dlouho neviděli, tam můžeme najít něco společného, ale tohle je dokumentární příběh vždycky dvou lidí. Snažíme se jej mapovat co nejcitlivěji a sledujeme dvě linie: někoho, kdo hledá, a někoho, kdo byl nalezen, posléze jejich spojení. Není tam žádné studio, je to více dokumentární. My se pohybujeme u lidí doma. Sázíme na lidskou rovinu a na to, že všechno má svou příčinu, proč se věci odehrály tak, jak se odehrály. V některých případech to vlastně mělo tak být. A když se pak lidé potkají a vyčistí všechny ty věci, svoje bolesti, často se jim i uleví. Já v tom vidím velký smysl.

Získala jste díky tomu nový náhled i na svůj vlastní život?

Myslím, že právě tenhle projekt přitáhl lidi, kteří už vědí, že rodina je velmi důležitá. Všichni máme kompletní rodiny. Takže mi to asi nijak nezměnilo pohled na to, co už ve svým životě vím a na co sázím, ale rozhodně mi to přináší pokoru a utvrzuji se v tom, jak je dobrý si věci říkat, jak je dobrý je pojmenovávat, jak je dobrý znát svoje kořeny a jak je skvělý odpuštění. Čas je někdy úžasný lékař.

Co je podle vás základní stavební kámen pro to, aby rodina fungovala?

Myslím, že komunikace, důvěra, bezpečí. To, že v rodině jsme oprávnění dělat chyby, že nás nesoudí, že s námi sdílí věci, byť nejsme dokonalí. Je tam přítomna bezpodmínečná láska a nezávisí na tom, že pro někoho uděláme něco fantastického, skvělého. Rodiče nás milují, i když to zrovna skřípe. Můj táta říkal jednu nádhernou věc, kterou jsem pochopila, až když jsem byla dospělá: že je snadné milovat druhé, když všechno klape. S tímto se hodně tam potkáváme, jak ty rychlé soudy hodně život komplikují. 

Vy jste maminkou dvou dětí, máte dospělého syna a dceru v pubertě. Jaký je váš přístup jako rodiče?

To by asi nejlíp zhodnotily děti. Co si o sobě myslím já jako o matce… Já si myslím, že jsem vždycky přistupovala k té roli nejlíp, jak jsem dokázala. Nejsem dokonalá matka, to rozhodně ne. Mám spoustu chyb a vad. Ale vždycky jsem uměla dětem naslouchat a snažím se naslouchat i nadále. Jsem docela trpělivá a neštvou mě pubertální útoky dcery, umím se povznést.

Jste teda spíš benevolentní maminka?

Vždycky jsem byla v první řadě rodič, někdy velmi důsledný rodič. Když jsme se na něčem dohodli, tak jsem na tom trvala. Nejsem rodič typu supr kámoš, jsem pořád v roli matky.

Snášet útoky pubertálního dítěte snadné určitě není. Jaký je váš recept?

Zasmát se! Zjistila jsem totiž, že to odzbrojuje i ji. Protože já jsem byla největší terč. A je to vlastně hrozně zábavný, když to člověk nebere osobně a nebere to úkorně. Samozřejmě nesmí to přesáhnout určitou mez, ale bavím se o takových pubertálních dětičkách, co pustí tu a tam něco pichlavým tónem. Povznést se je potřeba, protože všichni dobře víme, co všechno dokážou hormony. My ženy to víme úplně nejlépe. (úsměv) Pak si představím to malé stvoření, které jde do tý dospělosti a teď se to v něm všechno bouří, hledá to, kým je, v čem je mu dobře… no a máma je na svém místě, takže ta si říká o tu trefu jako první.

Jako moderátorka jste hodně empatická. Praktikujete to i v soukromí?

Myslím, že bychom si hrozně ulehčili život, kdybychom nebrali věci úkorně, a to myslím i obecně. Často přikládáme význam nějaké větě, která třeba vůbec nebyla míněna zle, třeba jenom vyšla z nějakého stresu nebo negativního dne. Často si stěžujeme komunikaci sami.

Vždy jste k tomu přistupovala s takovým nadhledem? Je možné, že když jste byla o něco mladší, brala jste si věci více osobně?

Samozřejmě! To jsem brala osobně a strašně jsem se kvůli tomu trápila. Vlastně jsem upřela pozornost na negativní názor jednoho člověka, zatímco deset ostatních lidí bylo pozitivních. A já jsem se zaobírala tím, že mě někdo třeba nemá rád a proč mě nemá rád, a tím, že chci, aby mě měl rád. Teď už nezápasím, nebojuju. Teď už přijímám, že si nejsme všichni blízcí, to je přirozený.

Z čeho jste teda vyrostla nejvíc?

Určitě nejsem naivní. Myslím, že každý pád mě nějak formoval. Jsem vděčná za každé klopýtnutí.

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama