Herec Daniel Krejčík spolu s partnerem Matějem Stropnickým patřili mezi první, kteří hned po ruské invazi na Ukrajinu otevřeli svůj domov a nabídli ho lidem, kteří utíkají před válkou. Za půl roku jejich zámkem ve středočeských Osečanech prošly na tři desítky lidí. A on o jejich soužití, které přinášelo vtipné i bolestné zážitky, pravidelně informoval na svém Instagramu.

Během šesti měsíců zažili porod miminka i náhlou smrt jedné z ukrajinských žen. Jenže s tím, aby se o své pocity a postřehy dělil, Krejčík před časem přestal. Sledujícím se rozhodl vysvětlit důvody, které ho k tomu vedly. 

Prohlédnout grafiku Když se geny nezapřou. Děti, které vystoupily ze stínu svých rodičů

Za vším stojí urážky a obviňování, kterým museli spolu s partnerem stále častěji čelit. "Umřela ta ukrajinská paní u vás na zimu? Podle mě to s tím ukrajinským miminem na zámku byla bota, ty buz*y ho tý paní chtěly vzít, proto je ubytovaly. Beztak to udělali jenom pro prachy," byly jen některé z vět, které si Krejčík musel přečíst.

"Dalo se nad vším mávnout rukou, říct, že to jsou blbosti, a jet si dál po svým. Ale v danej moment, když je člověk prožívá, tak i tyhle pitomosti s ním dost zamávaj," přiznal herec, jak moc je takové chování lidí zasáhlo. "Málokdo si asi představí situaci, kdy máme doma syna, kterému umřela maminka, máme o něj strach, do toho nám odjíždí Maria s miminkem zpátky na Ukrajinu, Aně posadí manžela s kulometem na tank a nálada ostatních žen na zámku se promění… i ta naše," popsal herec, jak to u nich momentálně vypadá.

Přes to všechno by prý ale neměnil, a kdyby se měli dnes znovu rozhodnout, pomoc uprchlíkům by bez váhání poskytli znovu. "Na začátku se říkalo, že až při dlouhodobé pomoci se ukáží charaktery. Jsem rád, že jsem po půl roce pomáhání poznal svůj charakter i Matesův. Jsem na nás pyšnej," dodal odhodlaně.

Prozradil také, že v současnosti s nimi žije na zámku sedm lidí, které už dnes považují za své přátele, a že jednou o této jejich životní kapitole pravděpodobně vznikne kniha. "Já nejradši píšu o naději. A až se naděje do jejich příběhů zpátky vrátí, rád je sepíšu, ať je tenhle příběh kompletní. Jednou z toho bude příběh, kde se z roztomilých historek o boršči a o tom, jak z jehličí je najednou překladem jehněčí, stane příběh o boji o život, silném přátelství a síle. A lásce. A hlavně o naději," řekl s tím, že všechny Ukrajinky souhlasí s tím, aby o nich psal, a dokonce se těší na to, jak bude jejich příběh v knižní podobě vypadat.

"Jedna říkala: 'A až to jednou všechno skončí, tak to ukážeme chlapům na Ukrajině, ať vědí, co všechno jsme tu zažily my. Jinak by nám to snad nikdo nevěřil…'"