Je společné bydlení s rodiči partnera nutným předpokladem toho, že vztah nebude fungovat? Odpoví psycholog a manželský poradce PhDr. Petr Šmolka.

Společné soužití s rodiči jistě není nutným předpokladem toho, aby se v partnerském vztahu objevily trhliny. Ty se samozřejmě mohou objevit i z mnoha jiných důvodů. Zároveň bychom však měli připustit, že soužití více generací pod jednou střechou klade na všechny aktéry zvýšené nároky. Dokonce i tam, kde všichni mají vůli "mít se tak nějak rádi". Paradoxně, poměrně často právě tam!

Potenciálně rizikových faktorů je celá řada. Od toho, že vztah je již od počátku značně nevyrovnaný (jeden zůstává ve svém teritoriu, zatímco druhý se tam může dlouho cítit jako host, do jisté míry lhostejno, zda zvaný či nezvaný), přes zvýšené nároky na vzájemnou adaptaci, až po běžné provozní neshody. Na vině však nebývá zpravidla ani tak nedostatek vzájemné komunikace, jako spíše nedostatek vzájemně sdílených pravidel.

Rozdělte bitevní pole!

Od počátku by mělo být zřejmé, že jde o dvě samostatné jednotky. Nezbytnou podmínkou je jasné rozdělení teritorií. Nejen rozdělení, ale i respektování. S tím, že do teritoria druhé rodiny vstupujeme tak, jak kdybychom šli na návštěvu. Samozřejmostí by mělo být klepání na dveře, i to, že do teritoria druhé rodiny nechodíme ani v době, kdy "nejsou doma".

Další pravidla by se měla týkat využívání společných prostor, jejich údržba a v neposlední řadě i financování nákladů se společným soužitím spojených. Od nájmu, až po opravy. V případě neshod mezi našimi rodiči a naším partnerem je dobré, když koalice s partnerem má přednost před koalicí s rodiči. Rázně bychom měli odmítnout roli nestranných arbitrů. V ní bychom jen přilévali oleje do ohně a ve výsledku bychom ničemu nepomohli.

Nepodceňujte první dojem!

Pominout samozřejmě nelze ani to, že do všech vztahů, včetně vztahů s potenciálními tchány, vstupují i emoce vyvolané vzájemnými sympatiemi či antipatiemi. Dost záleží už na prvním dojmu. Premiérový kontakt s partnerovými rodiči má svá pravidla, jimž bychom se neměli příliš zpronevěřovat. Nejsou zas až tak složitá. V zásadě je lze odvodit z běžných pravidel slušného chování.

Nadměrnou žoviálností a překračováním obecně sdílených konvencí se sice nesmazatelně zapíšeme, je však sporné, zda půjde zrovna o zápis lichotivý. Naši rodiče mají právo, aby si udělali svůj vlastní názor. Včetně názoru na našeho partnera. Nemusíme jej sdílet, nemusíme se jím dokonce ani řídit, ale naslouchat bychom ve vlastním zájmu měli. Co když si povšimnou něčeho podstatného, co bychom ve své zamilovanosti mohli přehlédnout. Kritiku manipulativní od podložené můžeme odlišit tím, že se budeme ptát, co jim na našem partnerovi tak vadí. A co ještě, a ještě...

Kteří rodiče jsou "ti praví"?

Z řady důvodů bývá snazší soužití s rodiči ženy. Jednak proto, že většina potenciálních střetů se nějak týká běžného provozu domácnosti, a matka s dcerou mívají přec jen podobnější návyky než snacha s tchyní. V rodině ženy je i menší riziko žárlení. Tchyni může právem znejistit, když se jí doma začne pohybovat o generaci mladší žena. Zvláště, když i tchán na ní tu a tam docela rád alespoň okem spočine.

Dané kritérium volby prostředí ale platí jen tam, kde ostatní podmínky jsou celkem rovnocenné. Pokud rodiče ženy bydlí v 1+1 IV. kategorie, její matka je těžce ovanuta hysterií a otec pije první ligu, zatímco rodiče muže jsou klinicky v normě a obývají dvougenerační vilu, pak nemusí být soužití s rodiči ženy nejlepší volbou.