reklama

BLOG Olgy Porrini: Dvojí tvář člověka aneb i mince má dvě strany

Každý člověk se nějak chová na veřejnosti a jinak v soukromí. Někdo na první pohled působí okouzlujícím dojmem a v práci vás třeba zákeřně podrazí. Připomíná vám to něco? Ano, ne vždy správně odhadneme toho kterého člověka.

Ženy mají tendenci posuzovat jiné ženy, které se oblékají vyzývavě.
Ženy mají tendenci posuzovat jiné ženy, které se oblékají vyzývavě. | Foto: Shutterstock

Znala jsem jednu paní. Milá, přívětivá osoba. Říkala jsem si, jak je prima, že takoví úžasní a nekonfliktní lidé existují. Až jednou… Z příjemné a usměvavé paní se ten den vyklubala pěkná fúrie. Ječela na souseda, hlas jí přeskakoval a já chvílemi myslela, že ji štípla neznámá moucha tse-tse a změnila povahu té miloučké osůbky.

Věc se má asi takhle. Každý z nás má dvě tváře. Někdo ještě více. Ono totiž záleží na situaci, do které se jedinec dostane. Pokud vše běží podle plánu, nevyskytnou se žádné problémy, ani já nemám zapotřebí ukazovat svou druhou tvář a vystrkovat drápky. Ale stačí sebemenší stres a mohu být někdo jiný. Okolí pak jen bezradně krčí rameny a nestačí se divit. No, prostě někdo umí nosit masku, která se sama odkryje v krizových situacích. Za ní se může schovávat falešník, osoba hysterická nebo pomlouvačná. Za člověka mluví činy. Ne slova. A to je možná jeden z ukazatelů, na který se zaměřit. Znám jednu, která o sobě neustále mluví. Já bych udělala, já bych odjela, já bych pomohla… Vždycky je tam to slovíčko "bych", kterého jsem si nikdy moc nevšímala. Až jednou. Ve skutečnosti nic neudělala, nikam neodjela, nikomu nepomohla. Někteří lidé se umí krásně přetvařovat. Hrají své představení tak věrohodně, že ho neodkryje ani slečna Marplová nebo Sherlock Holmes. Jako by se s těmi dvěma tvářemi narodili. Tito lidé většinou umí "chodit" v každé situaci. Mistři!

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jenže je otázka, jestli někdy není přetvářka, neboli raději milosrdná lež, k užitku. Třeba v případě, že mi lékaři odhalí nevyléčitelnou nemoc. Vždyť kdo z nás by měl to srdce vyslovit krutou pravdu. Já tedy ne. Naděje umírá poslední. A dokonce bych ji ani nechtěla slyšet. Já vím, jsou mezi námi i hrdinové, kteří obhajují pravdu nade vše. A to i krutou. Já jsem zbabělá. V tomto případě mě nechte raději doufat a nasaďte si masku milosrdnosti.

Další příběh mám z druhé ruky. Manžel jedné paní se zakoukal jinde. Vše držel přísně pod pokličkou, ale druhou tvář měl nasazenou jaksi nakřivo. Zkrátka a dobře, jeho paní poznala, že už jejich vztah není jako dřív, a zoufale se vyptávala: "Miluješ mě ještě?" Nevěděl. Tedy věděl. Už dávno ji nemiloval. Jen nevěděl, zdali jí říct pravdu. Byla tak zoufalá. A tak mlčel. A když pořád naléhala a chtěla znát odpověď, řekl, že ano, že ji miluje. Milosrdná lež, řeknete si. Ale jak dlouho vydrží? Nakonec pravda vždycky vyjde najevo. 

Ale i člověk žijící zcela obyčejný život, který se jeví v kontaktu s lidmi jako sebevědomá a sebejistá osobnost, může být doma hromádkou nervů a úzkostí. Jakmile zastrčí klíč do svých dveří, může odložit masku, kterou nosí do práce a mezi lidi, a může si dovolit propuknout v pláč nebo vyslovit svoje obavy a strach. Tak většina z nás nosí dvě tváře, někdo jich má dokonce několik. Snad je to nutnost, abychom přežili. Prostě máme různé důvody, proč se snažíme před okolím skrývat svou pravou tvář. Znáte benátský karneval? Tam přece lidé mají nasazenou masku a vy se můžete jen dohadovat, kdo se pod ní skrývá. Člověk usměvavý? Nebo ostýchavý? Smutný? Veselý? Mladý? Starý? Kdo ví… A tak je to i v životě. Lidé, se kterými obchodujete, které potkáte během dovolené nebo v kavárně, nemusí vůbec být takovými, jakými se dělají. Ať už je maskování záměrné nebo účelné, v každém případě si jím chce člověk vydobýt výhody nebo se vyhnut potížím. Tak to prostě je.

"Takový je život, řekl klaun se slzami v očích a na tvář si namaloval úsměv." Někde se uvádí, že autorem citátu je kdosi neznámý, jiní se domnívají, že jsou to slova z románu Františka Kožíka Poslední z Pierotů. V knize je pronesl francouzský mim Jean Gaspard Deburau, který jen tak mimochodem byl Čech. Což není podstatné, ale citát sedí, ne?

A co vy na to? Máte také dvě tváře?

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama