Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Mezi ně patří třeba práce chirurga. Těžko si člověk může představit, že po náročném studiu medicíny se rozhodne čerstvý absolvent čistit třeba komíny. I když, proč ne? Jsou tací, pro které představovala medicína takovou noční můru, že pouhá představa věnovat se jí v praxi je přímo děsí. Ale takovýchto případů je málo, takže většinou uvidíme chirurga opravdu na operačním sále a kominíka na střeše (nebo v komíně). Toto všechno jsou povolání takzvaně vyhraněná. Pak následují ta, která vyhraněná nejsou. Tam se řadí takové profese, pro které je třeba takzvaně "humanitní studium". O co jde? Člověk třeba vystuduje "teorii něčeho", jenže pak nemá žádné uplatnění nebo pracuje za tak mrzký peníz, že žije "z huby do huby". Pardon, promiňte, ale ono po osmi letech školy (čtyři střední a čtyři vysoká) to opravdu naštve.

Zpočátku je člověk nad věcí, sem tam si přivydělá třeba úklidem, ale když se na něj dívají "bílé límečky" skrz prsty a devadesátiletá tetička nad tím kroutí hlavou, brzy toho nechá a začne hledat něco výnosnějšího. A pak se může stát, že potká "pana nebo paní xy" a ten (nebo ta) mu podá pomocnou ruku se slovy: Člověče, tak pojď k nám, budeš prodávat "korálky" (to je jen příklad, neb prodávat se dá cokoliv). A pokud budeš plnit plán, můžeš si vydělat pěkné peníze. A tak i já se rozhodla, že budu plnit plán.

Určitě jsem se nechtěla stát novodobým úderníkem, jenže právě ti "úderníci" si opravdu přišli na pěkné peníze. A tak jsem já, člověk, který nesnáší a nesnášel ve škole čísla (právě proto ta "teorie něčeho"), začala plnit svůj plán. Rozumějte! Nejdříve musíte čekat, až vám ho šéf přidělí a prožijete několik bezesných nocí. Jak bude vysoký? Bože, ať je nízký, ať se ta čísílka plní sama od sebe. Pak konečně přijde den D. Dostanete plán. Fuj! Je vysoký. Nastane druhá fáze. Den V. Vyjednávání. Poslyš… ten plán je moc vysoký, nemůžeš s tím něco udělat?

Není vysoký, odráží váš útok šéf, je jen ambiciózní. Po dlouhém handrkování zjistíte, že vám šéf s tím ambiciózním (ale reálným) plánem nic neudělá, a tak si povzdychnete a vzdáte to. Jestli jste si mysleli, že noci bez spánku (to jsou ty, kdy jste čekali na plán) jsou u konce, tak jste se hluboce mýlili, protože teprve teď se pořádně nevyspíte. A pokud budete spát, věřte mi, že vaše sny se budou odehrávat v číslech, plusech, minusech a procentech. Váš pracovní život v kolektivu se smrskne na pár vět: Na kolik plníš? To se vás bude ptát Jitka, Zuzka i Tadeáš. Ale ani vy nezůstanete pozadu. Otázku "na kolik plníš?" vyřknete při kafíčku i vy. Nu což, co dávají v kině, na co jít do divadla nebo na výlet, to od té chvíle (až začnete plnit plán) bude pro vás passé… Ale pokud se vám podaří plnit na 120 procent, můžete počítat s pěknou sumou na účtu. Pokud se vám to nepodaří a vy budete na nějakých 40 procentech, můžete si být jisti, že tomu bude naopak.

No, ještěže máme doktory. Myslím tím psychiatry. Ono to nakonec spraví antidepresivum, prášky proti úzkosti a něco na spaní. I když je pořád ještě jedna možnost. Přestat plnit plán a vrátit se do archivu. Je to sice za mizerný plat, ale ono sednout si večer ke knížce taky není k zahození.

A jak to máte vy?