BLOG Olgy Porrini: Mezilidské vztahy v extrémních situacích
Slavný rakouský psychoanalytik Sigmund Freud zastával názor, že osobnost člověka je vytesána pevně jako do kamene již v útlém věku během prvních pěti let života. I dnes se většina psychologů domnívá, že osobnost člověka je pevně daná a neměnná během celého života. Jenže občas nastanou situace, kdy se chování člověka projeví zcela jinak, než je jeho přirozenost. Jde o situace extrémní a krizové.
My lidé jsme různí. Já vím, že toto není žádná novinka, a zaplať pánbůh za to, že jsme rozdílní. Zajímavé ale je, že jinak se lidé chovají v době, kdy se nic moc neděje, jinak zase v dobách těžkých. Jakmile nastane extrémní situace, každý jedná úplně jinak. Někdo zachová chladnou hlavu, jiný panikaří a rovná ve sklepě zásoby potravin, další šije roušky, jiný volá policii na souseda, že na balkoně kouří bez zakrytého obličeje… Ano, i to se dělo. V době pandemie.
No ano, jsme opravdu odlišní. Všichni sice máme dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, jeden nos a jednu pusu, ale každý z nás své "nástroje" používáme k jiným cílům. Já osobně mám velkou úctu ke všem, kdo podávají pomocnou ruku. Ti, kteří volají policajty, že soused Kropáček v době "covidové" kouřil na balkoně, ve mně spíš vyvolávají vztek. Jak by to asi ten chudák udělal? To má mít v roušce díru? Já sice nekouřím, ale potřebuji si zalít kytičky na terásce a promluvit si s nimi, když už není s kým jiným. To je mám zalévat v roušce? Bůh ví. Třeba mě ten "telefonista" pozoroval někde dalekohledem, a tak jsem si ji raději nasadila. I když se mi chtělo říct "Lidé, neblbněte", neřekla jsem radši nic. Jak říkal král v Pyšné princezně: "Už mlčím."
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
No, byla to pro nás všechny zkouška. A taky výzva. Právě extrémní situace ukázaly, co v nás opravdu je. Možná se tak odkryla naše pravá tvář, člověk odložil masku. Ukázal, kolik je v nás "toho člověka", kterým se občas pyšníme. Domnívám se, že právě v krizových situacích se povahové rysy odkryjí nebo umocní. Kdo je dobrý člověk, stane se ještě lepším, kdo je zlý, bude ještě horší. Promiňte. Zrovna tak jako pandemie chřipky. Ta lidstvo doprovází již několik tisíc let a jen ve 20. století si vyžádala desítky milionů lidských životů (španělská chřipka). V dnešní civilizované Evropě na to rádi zapomínáme. Ale nechci nikoho strašit. Jsem totiž optimista. A věřím spíš v to dobré než naopak. Jasně, že jsem měla stejné otázky jako všichni. Jak dlouho to všechno potrvá? Teprve pak si člověk uvědomí, jak byl svobodný. Šel na procházku, kdy chtěl, s kým chtěl, kam chtěl. A věřte mi, že bych i já ráda hledala volnou židli v přeplněné zahrádce pěkné restaurace. A jak bych si tu skleničku vína nebo šálek kávy vychutnala. Pozorovat ten cvrkot a život lidí nejen v Praze, v Olomouci, v Kolíně nebo třeba v Paříži. O Benátkách nemluvě. Ta města duchů jsem si nedokázala ani představit. Kávu jsem si uvařila doma a vyrazila do lesa za domem. A to jsem měla ještě štěstí, že tu je. Les. Vždycky jsem si ticho vychutnávala. Klid, jen stromy a ptáci se svými melodiemi. Hm, tehdy bych si vybrala to druhé. Hlučný střed města s kamarády, procházku po památkách a večer divadelní představení. Nic z toho jsem si však dopřát nemohla. Asi nikdy v životě jsem nedostala tolik emailů, SMS a hovorů ze strany známých. A to i těch, se kterými si píšeme jen na Vánoce. Což o to, je to hezké! Ale stejně to nebylo ono.
Ano, asi nás ten virus změnil. Zamysleli jsme se nad tím, co je a co není důležité. Konečně byl na to čas. Nemělo smysl nadávat a propadat pesimismu, ta doba přišla, až pandemie víceméně odezněla. A že nastaly problémy ekonomické, to je jasné. Prostě jsme to odskákali. Všichni. Ekonomika je globálně propojená. Ale nemalujme čerta na zeď už teď. Optimismus a humor prý zvyšuje imunitu. Tak se podle toho řiďme! Dávkujme si legraci k snídani, k obědu i k večeři… Třeba zrovna to na ten virus platí. Kdo ví? Možná vezme nohy na ramena a půjde řádit jinam. Na Mars nebo na Pluto. Tam žádní lidé nežijí. Ne, nemračte se. Nechci vůbec situaci zlehčovat. Jen trochu odlehčit. A tak si nakonec vypůjčím slova, které pronesl Dante Alighieri: "Optimismus byl vždy zachráncem lidstva." A protože lidstvo pořád ještě existuje, je důkazem toho, že optimismus každou katastrofu překonal.
A jak to vidíte vy?
