BLOG Olgy Porrini: Máte nějakou fobii?
Já ano. Bojím se totiž psů. Ano, těch psů, kteří jsou oblíbenými společníky lidí. Jsou věrní a oddaní. Ne nadarmo se proto říká, že pes je nejlepší přítel člověka. A vidíte, já se před nimi třesu strachy. Co nebo kdo za to může? Prý se to odborně nazývá kynofobie, což představuje panickou hrůzu z těchto zvířat.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Mně to komplikuje život. Všichni přece psy milují a skoro všichni nějakého toho psíčka v rodině mají. A já se bojím všech. Převážně velkých, ale občas i těch malých, dokonce i těch maličkých. Jak zaštěká, už mi srdce bije o sto šest! Aby bylo jasno! Já mám psy ráda (a vůbec všechna zvířata). Dokonce patřím mezi ty, kteří vynášejí pavoučky na terasu nebo zpátky do přírody. Činím to na speciální tvrdé podložce zhotovené z krabice. Pavouček se pohodlně uvelebí a šup, už je venku.
Ale ze psů mám vážně strach. Marně pátrám ve své minulosti, jestli mne nějaký pes pokousal nebo něco podobného, ale nic jsem neobjevila. Jen si vzpomínám, že asi jako pětiletou holku mne velký vlčák honil a já před ním prchala jako o závod. Snažím se stále znovu si to vybavit, jenže ne a ne si do detailů vzpomenout. Možná že jen zaštěkal a já vyběhla a on za mnou. Ale ať to bylo tak, anebo tak, nic to nemění na faktu, že se psům vyhýbám. Jenže! Ono to moc nejde. Psa má totiž dnes skoro každý. U nás v domě (lépe řečeno ve vchodu) jsou dva. Dole v přízemí buldok a ve třetím patře další buldok. Určitě je mezi nimi rozdíl, ale já tam žádný nevidím. Majitelé obou buldoků jsou velmi sympatičtí. V prvním případě se jedná o mladého muže a ve druhém o starší ženu. Já se vždy nestačím v duchu omlouvat za to, že se pejsků bojím (a nejvíce těch jejich)… A tak vždy vtipně poznamenám (běží totiž ke mně a radostně štěkají), že mne ten pejsánek má asi hrozně rád! Nedávno jsem to už ale nevydržela a mladíkovi přiznala, že se prostě psů bojím. A samozřejmě se dočkala vysvětlení, že si pejsek chce se mnou jen hrát, je velice přátelský, hravý a nic mi neudělá. Což o to! On mi asi opravdu nic neudělá (všimněte si, že jsem nenapsala určitě), ale říkejte to někomu, kdo se hrůzou třese.
Ve druhém vchodu bydlí moc zajímavá paní, se kterou bych si velmi ráda popovídala. Jenže ona má pejska. Není to sice buldoček, spíše nějaký jorkšír, ale na můj vkus taky moc přátelský. Určitě je i inteligentní, paní na něj mluví norsky, protože v Norsku dlouho žila. V dalším vchodu mají zase… No, co je to za rasu nevím, ale také ke mně chová velké city! Ano, tak bych mohla pokračovat velmi dlouho a vy všichni budete kroutit hlavou, jak je to možné (vy všichni, kteří máte psy nebo aspoň po nich toužíte), že i "tací" jsou mezi námi. Tím "tací" myslíte mě.
A teď si představte, že moji mladí si zřejmě pořídí psa. Tedy mladší vnučka po něm touží. Já spoléhám na to, že starší vnučka má alergii na srst zvířat, ale minulý týden byla na kontrole na alergologii a za čtrnáct dní budou výsledky. Prý si mají zavolat. Ne že bych jí tu alergii přála, ale víte, co se mi honí hlavou… Co vám mám povídat. Začínám se smiřovat s tím, že mne při jejich návštěvě bude vítat veselý štěkot, ba co víc. O prázdninách budu pejska hlídat. A tak pomalu začínám hledat speciální ordinace, kde by mne mohli z mého strachu vyléčit. Doufám jen, že budu patřit mezi těch 95 procent vyléčených. Pokud ne, tak mám holt smůlu.
Jak to máte vy, se radši ptát nebudu…
PS: Dcera mi chce k vánocům koupit čivavu… abych prý měla společnost…
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
