reklama

BLOG Olgy Porrini: Dá se naučit empatii?

Možná vás někdy nařkli, že nejste dostatečně empatičtí, pokud jste někoho v těžké situaci hned nepolitovali. Co to vlastně je? Empatie je schopnost vcítit se do jiného člověka, říká definice. Ale tak úplně jednoduché to zase nebude.

Foto: Shutterstock

Nic naplat, empatie je součástí našeho života. Vcítit se a pochopit druhého člověka je jedním ze základních rysů lidskosti. I když mezi námi, všeho moc škodí. Vžít se do pocitů těch ostatních, porozumět jim, je jistě chvályhodné. Ale všeho s mírou. Takový extra empatický jedinec, který soucítí přes míru, si velmi komplikuje život. Ono sympatizovat s Jarkou, Vendou, Láďou i celým světem nejde. Nebo i jde. Ale opravdu pomoci mohu blízké osobě, zachránit celý svět je už pěkná dřina.

Palivem empatie je laskavost. Čím více laskavosti projevíme druhým, tím lépe se do nich dokážeme vcítit a jako bumerang se nám to vrátí zpět. Když se příliš trápíte nad tím, jak se cítí ostatní, přemýšlíte o potřebách a pocitech druhých, tak riskujete, že uškodíte sami sobě, ba dokonce i lidem, na kterých vám záleží. Krátce řečeno, někteří lidé jsou empatičtí nadmíru. Citlivě vnímají pocity a potřeby ostatních a ztrácejí tak schopnost vnímat pocity a potřeby své. Jaksi na sebe zapomínají. Ale pozor! Často lidé zaměňují empatii za soucit. A to je sakramentský rozdíl. Když naše těhotná kolegyně potratila, tak další ji hned chlácholila slovy: "Neboj, to bude dobrý, podruhé se ti to určitě povede." Jistě to myslela dobře. Ale empatie to nebyla. To byl soucit. Empatický člověk by to takto nikdy neřekl. Empatie je schopnost vcítit se do kůže druhého člověka. Být najednou v jeho těle, hlavě a prožívat danou situaci jeho očima. V tomto případě dotyčnou osobu obejmout a truchlit s ní. I když i soucit je důležitý a cením si ho vysoko. Tedy soucit opravdový, ne ten falešný a jen naoko. Ono se to stejně pozná.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Na druhou stranu jsou mezi námi i lidé, kteří nejsou žádného soucitu, natož empatie, schopni. Kdysi dávno jsem takovou osobu poznala. Pracovala na personálním oddělení. Bohužel, zrovna na místě, kde je vysoká empatie nebo aspoň soucit třeba. Jedné dívce z firmy zemřel tatínek a nedlouho před ním i maminka. Zprávu se dozvěděla od své tety a jako v mrákotách si oblékla kabát, popadla tašku a odešla. Ve dveřích se jen smutně zastavila a řekla: "Umřel mi táta." Ani jsme nedutali a nechali ji odejít. Asi za hodinku se po ní sháněla naše personální. Řekli jsme jí, co a jak, vůbec netušíce, co udělá. Zvedla telefon a zavolala jí. Řvala na ní, že bude mít áčko, že bez omluvy odešla z pracoviště. Kdybychom to neslyšeli na vlastní uši, nevěřili bychom. Její teatrální představení se pak několikrát opakovalo, až si ji zavolal ředitel a nabádal ji k větší empatii vůči lidem. Zčervenala a přiznala se, že prostě empatického chování není schopná. Většinou jde o dobré a výkonné pracovníky. Tito lidé mají určitě jednodušší život. Nestarají se o to, co si o nich okolí myslí, netrápí se problémy jiných. Naopak. Jsou zaměřeni jen na sebe, na své problémy, na které většinou najdou řešení. Pokud na cestě k nim ublíží druhému, nepřemýšlí, jestli svým jednáním někomu způsobili újmu nebo ne. Znáte určitě lidi, kteří ve vaší přítomnosti urazí někoho a ještě se přitom tváří jako "já nic, já muzikant". Vždyť přece říkám pravdu za každých okolností, že? To je jejich krédo. A jestli jsem Pavla přitom urazil? Dotknul se ho? Bóže, ten je ale netykavka.

Zaplaťpánbůh, že těch empatických lidí je víc. Nebo aspoň soucitných. Potřebujeme je. My všichni. Jako například paní, která si všimla v nemocnici jedenáctiměsíčního chlapce přivázaného k postýlce a jen v pleně. Nikdo za ním nechodil, nikdo si ho nevšímal. A začala jednat. No, co na to říct? Bravo. Čím více empatických a soucitných lidí bude mezi námi, tím větší šance je i na naše přežití. "Tohle je nádherná planeta, která je příliš zničena lidmi, kteří mají mnoho peněz a moc, a nemají žádnou empatii." Alice Walker, spisovatelka.

A jak to vidíte vy?

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama