Tatínkem na vlastní kůži: Boj o kyblíček a lopatičku!
Co se výchovy týče, jsem odborníkem na slovo vzatým. To si alespoň myslí moje paní. Jsem totiž absolventem učitelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A učitel přece ví o výchově všechno, nebo ne?
Co se výchovy týče, jsem odborníkem na slovo vzatým. To si alespoň myslí moje paní. Jsem totiž absolventem učitelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A učitel přece ví o výchově všechno, nebo ne?
Mám aprobaci od druhého stupně výše. Tedy jsem kvalifikován, abych dítě starší dvanácti let poučil o existenci větných členů, ruchovcích a lumírovcích, eventuálně mu objasnil příčiny husitství.
Na co mě (ne)připravila škola
Vzpomínám si, že kromě odborných předmětů mě potkaly i různé předměty didaktické a pedagogické. Pamatuji si z nich, že dítě na Filipínách může začít chodit do školy, když se rukou dokáže chytit přes svoji hlavu za protilehlé ucho. Celkem obstojně znám život a dílo J. A. Komenského. Doneslo se mi, že už nemáme z dětí vychovávat mladé budovatele komunismu a obránce socialistické vlasti.
Po dvacetileté praxi umím zastavit tepenné krvácení, přepichovat inzulinovou pumpu, poznám zánět slepého střeva, celkem obstojně vyplňuji třídní knihu. Nezřídka dosáhnu toho, aby žák dělal zhruba to, co od něj chci. A teď jsem na pískovišti se svým skoro sedmnáctiměsíčním synem.
Vlastnická práva na pískovišti
Jakmile jsme přišli, cizí asi dvacetiměsíční výrostek nám sebral kyblíček, a když na něm syn uplatnil vlastnické právo, tak do syna strčil, že uvedený upadl a rozplakal se. Netuším, kde je výrostkův zákonný zástupce. A manželka očekává, že situaci pedagogicky správně vyřeším, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…
I když zapátrám v paměti, nemyslím, že bychom jako posluchači učitelského oboru probírali tento konkrétní případ. To se asi bere na střední pedagogické, ve třídě budoucích družinářek. Jediné, co mě v konkrétním případě napadlo, je historka mé spolužačky soudkyně.
Když vysvětlovala své tehdy asi čtyřleté dceři, čím se maminka živí, tak na svém příslušném soudu o polední pauze s několika kolegy inscenovala pro dceru trestní proces, který právě projednával skutkovou podstatu loupeže kyblíčku a lopatičky. Seběhlo se celé osazenstvo budovy. Vyklubala se z toho těžká kauza. Proces byl několikrát odročen, žalobce i obžalovaný se proti rozsudku odvolali k vyšší instanci. Netuším, jestli daný případ dospěl k závěru. Dcera ale dokonale pochopila, jak funguje soudnictví.
Makarenko, můj vzor!
Ale tohle mi teď nepomůže. Přivinu synka do náruče, podřepnu na úroveň nezletilého delikventa a s milým úsměvem se s ním pustím do řeči: "Kdepak máš maminku nebo tatínka?" Sleduji současně několik cílů. Předně dokazuji své manželce, že něco dělám. Pak uklidňuji syna a odvracím pozornost cizího desperáta. Akce není ještě domyšlena, bude pokračovat podle okolností.
Dítě ukazuje kamsi dozadu na rozhovorem zaneprázdněnou paní, asi o patnáct let mladší. Přitom odhodí kyblíček. S radostným výkřikem: "Ty jsi mi ale šikovný chlapeček!" mu dám přátelský štulec, že si kecne na zadek. Můj syn se zasměje. Zmocním se kyblíčku a odnáším syna k prolézačce… "Na tohle jsi studoval pět let?" ptá se mě manželka s jistým despektem. „Jistě, tohle je modelová situace, kterou jsem bravurně zvládl ve stylu Antona Semjonoviče Makarenka!"
Syn šťastně pobíhá po provazových žebřících, vydávám se ho jistit. Moje vzdělání je při výchově přeci jen důležité. Mohu si alespoň se Sokratem pomyslet: "Vím, že nic nevím." A současně vím, že on to nikdy takhle neřekl.
Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
zdroj: Babyweb.cz
