Sedmadvacetiletá Anna Temnenko má stále v živé paměti, jaké to je, přijet do cizí země bez znalosti místního jazyka či zvyklostí. Z rodného Záporoží do Prahy se přestěhovala před devíti lety za univerzitním studiem. Podobně jako milionům dalších Ukrajinců se také jí na konci loňského února změnil život, když v její rodné zemi vypukla válka.

Brzy poté přemluvila všechny členy rodiny, kteří mohli zemi opustit, aby za ní přijeli do Prahy. Do Česka se tak nejprve dostala její babička z Charkova, po ní následovala Annina matka a sedmnáctiletá sestra z městečka Enerhodar, kde se nachází také Záporožská jaderná elektrárna. V jedné z nejohroženějších částí Ukrajiny však stále zůstává její dědeček a otec.

Loňský březen ale přinesl Anně také naději. Vedení gastrokonceptu Manifesto totiž přišlo s nápadem otevřít na pražském Andělu ukrajinskou restauraci a podpořit tak ukrajinskou diasporu v Česku. Součástí nabídky byl bezplatný pronájem prostor na půl roku a vybavení restaurace do začátku.

Annin projekt se vedení Manifesta ze všech kandidátů líbil nejvíc a tři měsíce na to se stala majitelkou svého prvního podniku s názvem Barva. "V gastronomii jsem vždycky chtěla pracovat, mí rodiče měli před deseti lety na Ukrajině také restauraci. Ale nevěřila jsem tomu, že se k vlastnímu podnikání dostanu takhle rychle," říká. 

Jídlo je nedílnou součástí kultury

Její návrh zvítězil i díky tomu, že se rozhodla dát práci dalším uprchlicím z válkou zmítané země. "Mám ohromnou radost z toho, že můžu pomoct aspoň malé skupině svých krajanů, kteří se ocitli v nouzi. Jde také o skvělou příležitost seznámit Čechy a ostatní zahraniční zákazníky s častí ukrajinské kultury, jejíž existence jako celku je zpochybňována a čelí tvrdé agresi. Jídlo je nedílnou součástí naší kultury," uvedla Anna.

Z ajťačky šéfkuchařkou. Češka si oblíbila čínskou kachnu, teď ji vaří ve svém bistru

V podniku kromě své matky zaměstnává další čtyři ukrajinské ženy. Ty se díky tomu mohly v nové zemi i bez znalosti češtiny postavit na vlastní nohy. Patří k nim také devětačtyřicetiletá šéfkuchařka Lena. "Má zlaté ruce, nevím, co bychom si bez ní počaly. Vaří všechna nabízená jídla i různé speciality, které jsme měly třeba na Vánoce nebo Velikonoce," říká o ní její šéfka.

Lena, pocházející z Charkovské oblasti, dříve pracovala jako kuchařka na dětských táborech, poslední roky však byla zaměstnaná v kanceláři. Do Česka odešla po vypuknutí války s manželem, který si našel práci elektrikáře. Na Ukrajině však musel kvůli věku zůstat její syn. Téma odchodu z rodné země je tak pro ni stále bolestivé. "Nezlobte se, nechci o tom teď mluvit," říká se slzami v očích.

O příležitosti vařit právě v Barvě hovoří s velkou vděčností. "Práce mi pomáhá chvíli nemyslet na to, co se děje doma. Vařím tady ráda, jsem šťastná za naše hosty, ale domov mi chybí a těším se, až se budu moci vrátit," přiznává Lena. Zpátky na Ukrajinu by chtěly co nejdříve i Annina matka a sestra.

Varenyky jsou vzpomínkou na domov

Právě vzpomínky na domov se častokrát vybaví také zákazníkům Barvy. Největším hitem jsou jejich lahodné varenyky s bramborami a houbami. V nabídce je ale i klasický či veganský boršč a svěkoľnik (studená polévka připravovaná z červené řepy, salátové okurky a brambor, pozn. red.).

"Často k nám chodí lidé pocházející ze zemí bývalého Sovětského svazu, nejen Ukrajinci. Pochvalují si, že jim naše jídlo připomíná domov, že naše varenyky chutnají jako od maminky nebo babičky," vypráví Anna. Cestu k ukrajinské restauraci si ale najdou také Češi či zahraniční turisté.

Také recenze podniku jsou většinově pozitivní. S nenávistnými komentáři se zatím majitelka bistra nesetkala. "Jen jednou nás v Google recenzích nazvali ruskou restaurací. Autorovi komentáře vadilo, že personál nemluví česky. Nic jsem na to neodpověděla, protože jsem se nechtěla pouštět do debat s člověkem, který ukrajinské bistro považuje za ruskou restauraci," říká Anna.

Začínající podnikatelka se při tvorbě nových jídel inspiruje v kyjevských restauracích, na sociálních sítích a po očku sleduje také konkurenci. Její šéfkuchařku zase inspiruje mezi jinými moderátor ukrajinské verze Masterchefa Héctor Ismael Jiménez-Bravo. Tento původem kanadský šéfkuchař se přestěhoval v roce 2009 na Ukrajinu, o dva roky později začal soutěž moderovat. Naučil se ukrajinsky a v zemi se zabydlel natolik, že začal psát a publikovat kuchařky v ukrajinštině.

Odchodem z válečné Ukrajiny život nekončí

Mladá podnikatelka nepopírá, že práce v gastronomii je náročná. Barva je otevřená každý den od 11 do 22 hodin. "Snažíme se plánovat práci tak, aby měl každý z nás alespoň jeden den volno," tvrdí. Druhým dechem však dodává, že sama je pořád ve střehu, připravena v kterýkoliv den a hodinu vyřešit, co je potřeba.

Revoluce v Alcronu. První šéfkuchařka servíruje sirup z jehličí a veganskou stravu

Kariéra

"Je dobře, že jsem začala s menší restaurací. Kdybych si otevírala větší podnik bez jakékoliv předchozí praxe, bez ničeho, byl by to asi mazec. Na tomto malém bistru si můžu skvěle vyzkoušet, co funguje nebo nefunguje," komentuje.

Po zkušebních prvních šesti měsících už si musí na provoz vydělat sama, ale jak říká, není to pro ni žádný problém. Manifesto navíc rodinnému podniku stále pomáhá například se zásobováním, poradenstvím či propagací.

Anna Temnenko považuje svůj podnik za zhmotnění ukrajinské kultury, ale také naděje a pomoci. "Od začátku války jsem se pořád nějak snažila pomáhat krajanům, ale neměla jsem sama možnost poskytovat jim trvalou a dlouhodobou pomoc. Řekla jsem si, že když otevřu restauraci, tak mohu zaměstnat alespoň pár z nich. Chci tím ukázat, že ženy, které musely utéci před válkou, nemusí být ztracené, nekončí jim život, a i když je to teď opravdu těžká doba, naše restaurace alespoň pro někoho může znamenat naději," vysvětluje.