Naše firma slavila desáté výročí své existence a při té příležitosti uspořádala večírek pro zaměstnance a klienta. Skvělé! Mám další možnost říct si o zlepšení pracovních podmínek a třeba i o zvýšení platu.

Chystala jsem se k tomu už na vánoční párty, ale nakonec jsem nenašla odvahu se sebrat a jít za šéfem. Jednak jsem se bála povídat si s ním o osobních věcech, a jednak jsem měla strach, že mě s mými pracovními žádostmi potom pošle kamsi...

Asi týden jsem si potom nadávala, že jsem srab, takže když jsem se dověděla o dalším večírku, řekla jsem si: "Teď už prostě musíš!" Navíc mě poměry v práci začínaly štvát opravdu hodně, takže bylo evidentní, že pokud s tím nezačnu něco dělat, dospěje to jistě až k tomu, že podám výpověď.

Nastoupila jsem totiž na pozici office manažerky, jenže brzy si ze mě udělali recepční, asistentku, zkrátka holku pro všechno. Za ty samé peníze, jaké jsem měla na začátku. Asi se tedy nedivíte, že se mi to takhle moc nelíbí. Mám čím dál víc práce i zodpovědnosti, a plat pořád stejně mizerný.

Chtěla jsem jen zvýšit plat

Mimochodem, kdo myslíte, že dostal za úkol celý ten slavný večírek zařídit? Samozřejmě já. Pořád jsem musela poslouchat, co se komu nelíbí, co by udělal jinak, co jsem vymyslela špatně, ale že by mi s tím někdo pomohl, to ani náhodou.

Takže všechny tyto události mě vyburcovaly k činu. Večírek začal. Jako vždycky se rozdělil na dva základní tábory. Zaměstnanci se bavili spolu, šéf zase s ještě většími šéfy a s klienty. Jsem ve firmě už tři roky a nepamatuji si, že by to na nějakém večírku bylo jinak a že by se snad tyhle dvě skupiny třeba alespoň s přibývajícími hodinami a alkoholem v krvi někdy promíchaly.

A já se rozhodla tohle pravidlo pokořit. Dlouhé tři hodiny jsem se bavila s ostatními, ale celou dobu po očku pozorovala šéfa a hledala vhodnou příležitost, jak ho oslovit.

Sešli jsme se u baru

Konečně přišla! Šéf opustil svoji skupinku a vyrazil si k baru pro pití. Udělala jsem totéž. Aby to vypadalo jako náhoda, opřela jsem se o bar opodál a tvářila se stylem: "To je hrůza, jak to té obsluze trvá."

Všimnul si mě záhy, povzbudivě se usmál, tak jsem skočila po návnadě a zeptala se, jak je spokojený a zda mu nic zásadního na večírku nechybí. Odpověděl, že jsem to zařídila velmi zodpovědně a že mi děkuje.

Doporučujeme: Co (ne)dělat na firemním večírku?

Začali jsme se tedy bavit o různých místech, kde se kdy konaly firemní večírky, a společně jsme je hodnotili. Za chvíli se řeč přesunula na oblíbené restaurace a kluby, kam chodíme nejraději v osobním životě. Následovalo probírání hudby a filmů, dokonce knížek. Klasika.

Samozřejmě nemohly chybět ani řeči o práci, o klientech a podobně. Využila jsem toho a opatrně mu začala vyprávět, jak hodně práce poslední dobou mám, že nevím, co dřív, ale že bych naopak věděla, co s tím. Co třeba najmout opravdovou recepční na poloviční úvazek? Já totiž jinak brzy ztratím motivaci...

Slíbil mi zlepšení!

Nezlobil se, nevypadal naštvaně, naopak nad tím přemýšlel a navrhl, ať to neprobíráme uprostřed baru, ale někde, kde je větší klid.

Odebrali jsme se tedy ke stolečku v rohu, kde byla hudba i křik ostatních slyšet o poznání méně. Začal se vlastně omlouvat, že si neuvědomil dřív, kolik práce na mě naložil i přesto, že můj plat je stále stejný. Prý s tím musíme rozhodně něco udělat - přes víkend to vymyslí a v pondělí si řekneme. Vyřešeno, hurá!

Tak jsme si začali zase jen tak povídat, byli čím dál blíž, a pak se mi rozepl řetízek a sklouznul do klína. Zkoušela jsem si ho znovu zapnout sama, ale nešlo mi to. Začal mi gentlemensky pomáhat, dotknul se mě, zapnul řetízek a začal mě líbat. Bylo to tak příjemné! Uvědomila jsem si v tu chvíli, že už s ním klábosím víc než dvě hodiny a že je to vlastně strašně fajn!

Zavolej taxíka

Za chvíli jsme se odtrhli, oba jsme si asi uvědomili, že jsme na večírku s celou firmou, která by nás takhle asi neměla vidět. Krátce mi pošeptal, ať zavolám taxíka, vypařím se, a počkám na něj venku v autě, že dorazí chvíli po mně.

Opravdu dorazil a vydali jsme se ke mně domů. U něj byla samozřejmě manželka a dvě děti. Bylo mi to jedno, byla jsem nadšená, plná sebevědomí, nepřemýšlela jsem.

Užili jsme si úžasný a hodně odvážný sex, ale když jsem se ráno probudila, už tam nebyl. Netuším, kdy odešel, ale to, že se ani nerozloučil, ve mně vyvolalo hrozný pocit, že jsem děvka. Bylo mi na nic.

A o to víc, když jsem si pak celá malátná a v kocovině uvědomila, že když šéf nastupoval do mého taxíku a já se ohlédla směrem k baru, setkala jsem se s pohledem dvou kolegů, kteří moc dobře věděli, co se před nimi právě odehrává.

Všichni mnou opovrhují

Je tedy jasné, že všichni už vědí, co se na večírku stalo. Svedla jsem šéfa, vyspala se s ním. S mužem, který má rodinu. Chci mu ji snad rozbít? Co jsem to za mrchu? Bylo mi jasné, že jinak o mně teď mluvit nebudou.

Bylo mi zle a za celý víkend, který po večírku následoval, se to nezměnilo. V tomhle stavu jsem nemohla jít do práce. Zařídila jsem si neschopenku. A představte si, už je to týden, co doma běduju, a za celou tu dobu se mi nikdo z práce neozval. Nikdo z kolegů, aby se zeptali, co mi je, ani šéf, který musel moc dobře vědět, jak mě celá ta situace sebere.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Vůbec nevím, co teď budu dělat. Nemůžu se doma skrývat věčně. Povedlo se mi sice na večírku vyjednat zlepšení práce, ale opravdu se ho po tomhle dočkám? Nebo mám dát rovnou výpověď? Nechci být všem jen pro smích, nechci být terčem pomluv...

Poraďte, prosím!

Podobné příběhy i jejich možná řešení budou už zítra námětem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Nudíte se v práci? Zírání do prázdna zvyšuje kreativitu

Máte strach z telefonování? Zbavíme vás ho

8 rad, jak být konečně šťastná. Napořád