reklama

Iveta je kolektivní trauma české společnosti, říká režisér dokumentu o Bartošové

Příběh Ivety Bartošové pojal režisér Tomáš Klein jinak, než bylo doposud zvykem. Ke své třídílné dokumentární sérii Málo mě znáš, již uvede TV Nova, přizval lidi, kteří měli ke zpěvačce blízko. Dává tak možnost nahlédnout na život tragicky zesnulé zpěvačky z jiného úhlu. Jak sám říká - beze snahy najít senzaci nebo snadné odpovědi.

Foto: Ladislav Křivan / CNC / Profimedia

Co vás vedlo k tomu vytvořit další dílo o Ivetě Bartošové? 

Producenti, kteří dělali i hranou sérii, měli pocit, že si Iveta zaslouží i dokumentární formát. Maja Hamplová, Matěj Chlupáček a Matěj Podzimek mě vyzvali, jestli bych se ho ujal. Musím říct, že ze začátku jsem se toho trošku lekl. Jednak Ivetinu hudbu neposlouchám a za druhé jsem se bál samotného tématu. Myslím, že to je takové lehké kolektivní trauma naší společnosti, protože jsme tomu všichni nějak přihlíželi a zažili jsme ten tragický konec spojený s bulvárem. Měl jsem k tomu respekt.

V jakou chvíli se váš přístup změnil?

Když jsem začal dělat rešerše, díval se na archivy a začal se potkávat s blízkými hlavní protagonistky, zjistil jsem, že podobně to vlastně cítí hodně lidí. Zůstala v nich jistá hořkost a cítí bezmoc. Většinou jsme byli pasivní diváci, aniž bychom chtěli. Přišel jsem na to, že o tématu lidé chtějí mluvit, ne kvůli tomu, že na těch událostech chtějí parazitovat, ale protože se je snaží pochopit. S Ivetou je něco pojí, je tam empatie, a zároveň mají různou zkušenost se showbyznysem.

Setkali jste se s tím, že by někdo odmítl účast, protože je to téma pro někoho opravdu těžké?

Oslovovali jsme hodně lidí a někteří z nich odmítli. Třeba Bára Basiková měla k Ivetě blízko, ačkoliv dělala úplně jinou hudbu a její cesta showbyznysem byla odlišná. Účastnit se natáčení ale chtěla, protože jí na Ivetě záleželo a hluboce se jí dotklo, co se stalo. Zároveň to pro ni ale bylo velice těžké. Vím, že když jsme dotočili rozhovor, byla úplně zničená. Během natáčení bylo cítit, že to pro nikoho ze zúčastněných rozhodně není téma, k němuž by s radostí vraceli.  

Překvapilo mě, že se dokumentu účastnil Ivetin jediný syn Artur, kterého se dokument samozřejmě dotýká nejvíc…

Pro Artura to muselo být hodně složité i proto, že s producenty spolupracoval už na hrané sérii. Měli díky tomu už ale vybudovaný vztah založený na vzájemné důvěře. Zároveň si myslím, že už dnes dokáže mít nad těmi událostmi nadhled, což mě upřímně řečeno samotného překvapilo.

V příběhu Ivety Bartošové jste se soustředili hlavně na její kariéru. Je to zároveň i důvod, proč se v něm neobjevil Josef Rychtář? Báli jste se, aby dokument nesklouzl k bulvarizaci?

Každý, kdo k tomuto tématu přistoupí trošku svědomitě, se setká s otázkou, jestli vlastně také nějakým způsobem na tom bulvárním aspektu neparazituje. Od začátku jsme si stanovili, že nebudeme v souvislosti s Ivetou ukazovat žádné dehonestující materiály. Rozhodli jsme se více soustředit na její hudební kariéru a hledat v ní kořeny toho, v co se to pak překlopilo. Svým způsobem končíme tam, kde začíná ten bulvární lynč, protože někde tam se také uzavírá Ivetina hudební kariéra.

Dokážete si vy sám po dokončení práce zodpovědět, kde se vlastně stala chyba? Co bylo tou osudnou křižovatkou, na které Ivetin život nabral špatný směr?

Už v průběhu natáčení mi došlo, že není možné nebo ani správné najít úplně jasnou a konkrétní odpověď, protože to určitě byla souhra několika příčin. Sám jsem často narazil na různé mýty kolující o Ivetě samotné. Například že její problémy byly způsobeny tím, jak byla křehká, naivní a podobně. Právě o bourání podobných mýtů se dokument snaží. Všechno se nedá svést na jednoho člověka nebo jeden konkrétní okamžik.

Vnímal jsem tedy mýty, které se Ivetinu tragédii snaží interpretovat, ale cítil jsem z nich, že jsou spíše snahou lidí si ten příběh pro sebe a jednou provždy vysvětlit. Některé vzorce patřící k showbyznysu mohou být toxické, zároveň se dříve tolik nemluvilo o duševním zdraví. Naše společnost také nebyla schopná zasáhnout vůči bulváru, protože se tady všichni báli, že cenzura je něco nepatřičného.

K čemu jste tedy ve filmu dospěli?

Myslím, že náš dokument je mozaikou různých postojů a postřehů, které si často mohou i protiřečit. Je na divákovi, aby si pokládal ty správné otázky a odpovědi sám hledal mezi řádky ve výpovědích zúčastněných lidí. Doufám zároveň, že dokument je i celkem jasnou odpovědí na to, jestli tam byl jeden z těch toxických vzorců: mladé, nezkušené dívky z Frenštátu se ujal starý, protřelý producent, navíc s ní měl partnerský vztah. Tato dvojrole je stejně problematická, jako tomu bylo například u Amy Winehouse nebo Britney Spears a podobně.

Odvíjel by se podle vás osud Ivety jinak, kdyby se odehrál později? I přístup médií je dnes trošku jiný…

Tuto otázku jsme si také pokládali, v čem je to dnes jiné. Většina vzorců je dost podobná, ale zároveň si myslím, že třeba role sociálních médií v životě hvězd může být i nějakým způsobem pozitivní. V současnosti vidíme, že slavní mají více pod kontrolou svůj mediální obraz a mohou být i autentičtější.

Zajímavý příklad je třeba Ewa Farna, která nakonec z časových důvodů v dokumentu nevystoupila. Usiloval jsem o ni, protože si myslím, že si prošla něčím podobným jako Iveta. Měla taky složitý vztah se svým manažerem, začala kariéru jako náctiletá. Dnes je to ale interpretka, která se z této role dokázala vymanit. Stala se matkou a začala dělat autorskou populární hudbu, jakou chce ona, ne jakou jí diktují manažeři. To je naopak pozitivní příběh a zajímavá paralela k osudu Ivety.

Objevuje se i názor, že za tragický konec Ivetina života z velké části mohou média. Co o tom soudíte vy?

Já myslím, že rozhodně ano, ale neřekl bych, že to je jenom jejich vina. Vyvstává otázka, kdo ta média měl kontrolovat. Ačkoliv na to nějaké nástroje asi byly, nejspíš na to nebyla doba, aby si někdo tady troufl média regulovat. Natáčet člověka v nedůstojném nebo nesvéprávném stavu, to je pro mě neodpustitelné. Stejně tak skutečnost, že záběry někdo prodá nebo odvysílá. Myslím, že v optimální společnosti by se takové věci dít neměly, nebo by tady měla být nějaká autorita, která rozhodne o tom, že takto žádného člověka zobrazovat nemůžeme.

Zmínil jste, že z vašeho pohledu by bylo možná správné regulovat média.  Není ale taková regulace nebezpečná? Šlo by přece o omezení přístupu k informacím a omezení svobody projevu…

Bylo by namístě, aby nějaká regulace fungovala. Určitě už je dána nějakým orgánem, jako je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která by měla přijímat podněty a nějak na ně reagovat. Myslím si, že pokud je někdo v tak špatném zdravotním stavu, měla by existovat cesta, jak podat podnět, aby ten člověk nebyl v danou chvíli medializován. Zároveň ale vím, že každá regulace má svá úskalí. V 90. letech tady byl prostě takový obecný úzus, že nebudeme regulovat nic. Myslím si ale, že nějaké omezení potřeba někdy je, trh si se vším neporadí. Jde o můj intuitivní názor, nejsem odborník.

Samozřejmě si nemyslím, že by měla být média regulována nějak výrazně. Vím, kam otázkou míříte, a uvědomuji si, že by se to dalo zneužít. Je to ale jako se vším, když nebudeme mít žádnou regulaci na trhu s bydlením, také nevím, jestli to bude úplně zdravé. U Ivety Bartošové ale myslím cítíme všichni, že vhodná míra byla překročena. Domnívám se, že každý chtěl nějak zasáhnout, zároveň nikdo nevěděl jak.

Většina vydavatelských domů má dnes své etické kodexy. Nepřijde vám to dostatečné?

Dnes je kladen větší důraz na etiku i ochranu duševního zdraví. Myslím, že pokud by něco takového chtěl někdo medializovat dnes, setkal by se s odporem trhu, nebo v to aspoň minimálně doufám. Jestli jsou tady funkční mechanismy, které by to garantovaly, to si ale nejsem jistý. Je to ale určitě odpovědnost médií, co vypustí ven.

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama